Každá lidská bytost si zaslouží pochopení...

Žijeme v rychlém světě, kde se každý snaží získat kousek pro sebe. Nějak vyniknout v davu plném lidí, strojů a informací. Každý den mu čelíme a snažíme se večer usínat s pocitem, že jsme ten den udělali maximum. Ten tlak na výkon a dokonalost je neskutečný. Naše produktivita ale není to, co nás činí bytostmi hodnými uznání. Každý člověk je totiž jedinečný a dokonalý právě takový, jaký je.

Na to bohužel mnoho z nás často zapomíná...

Často se cítím ztracená. Byly dny, kdy jsem si několikrát za den říkala, že nejsem dost dobrá, ale o tom přece život být nemá. Chci tento vzorec vnímání světa a sebe v něm změnit a myslím, že jsem už kus cesty za tímto cílem ušla. Sice s pár šrámy na duši a unavenýma nohama, ale ušla. Život se má totiž především žít a ne jen přežívat. Jaký by potom měl smysl?

Otázka smyslu života je jednou z věcí, na kterou nám nikdy nikdo nedá jasnou odpověď, jen my sami se ji můžeme pokoušet hledat. A kde? Uvnitř nás. 

Nechci si zde stěžovat na život, ale nabídnout světu mé myšlenky a pohled na věc. Možná, že se mnou nebudete souhlasit, ale pokud ano a najdete se v mých textech a třeba Vám to jen maličko pomůže, ani nedokážu říct, jak vděčná budu!

no. 1

no. 2

snad odjakživa mě tyto nevyřčené otázky a ještě nevyřčenější odpovědi zajímaly.

nebo spíše děsily? fascinovaly a přitom pronásledovaly.

už jako malou. a živě si vzpomínám na pro mne velice podstatné zlomy života. ty momenty, kdy vám najednou to, co vám dlouho nebylo vůbec jasné dojde. milovala jsem ten pocit, ale nikomu jsem o tom neříkala. schovávala jsem si je jen pro sebe jako nějaký poklad. udivuje mě jak velkou váhu jsem dávala svým myšlenkám a napádům už v tak útlém věku. například když jsem si jednou s panenkou v ruce sedla k oknu a měla jsem pocit, že chápu velikost celého světa a jeho malicherné postavení v celém vesmíru. nebyla jsem ale smutná, že mi začalo docházet jaký zlomek času můj život pro celý tento koloběh znamená, ba naopak. cítila jsem neskutečnou touho něco dokázat. něco tu zanechat. něco velkého na co se bude ještě po mé smrti vzpomínat. vidět všechna tajná místa, i ta, která jsou nám doposud skryta. třeba nějaké nové místo objevit. jak krásný by to byl pocit vědět, že někde jsem jako první. že mám tu čest vidět něco, co přede mnou ještě nikdo jiný neviděl...

právě těchto momentů jsem si neskutečně vážila. střežila jsem je a střežím doteď. zařekla jsem se, že na ně nesmím nikdy zapomenout. na to malé mávnutí motýlích křídel a pak to prozření. jako když malé nemluvně poprvé otevře oči a spatří svět, jež ho vítá s otevřenou náručí a říká mu : pohleď, to vše jsi teď získal, tak se neboj, povstaň a uvidíš nekonečně mnoho krás.

žel bohu nešlo se tomu vyhnout, ale s postupem času s mým věkem tyto malé kouzelné chvíle pomíjejí. už nejsou tak časté, ani tak znatelné. stále mě však hřejí u srdce vzpomínky na mé malé já. na tu malou holčičku s nadějí v očích a srdcem plným snů.

no. 3

mezi věci, které člověk hledá, jsem uvedla jednu, na níž se já sama snažím najít odpověď a je mi snad tím největším otázníkem v mé mysli.

láska.

na světě je nespočet druhů lásky. první co zažíváme je láska mateřská. základní láska, co buduje naši osobnost a schopnost vcítění se do druhých. dále třeba láska platonická, nikdy nenaplněná fiktivní láska sžírající naše nitro jako nějaká vražedná kyselina. láska vášnivá, ta co námi prochází jako elektrický proud a rozechvívá všechny naše touhy. láska upřímná. láska pravdivá. nebo třeba i jednostranná, jež drásá a láme naše srdce na milion kousků.

ani to nevnímáme, ale láska je všude kolem nás. jako nepatrné procento molekuly vzdychu, jež vdechujeme.

je jen na nás kolik jí dáme z vlastního nitra zpátky světu.

a také je jen na nás, kolik si ji v sobě ponecháme k vlastnímu přežití.

láska k sobě totiž patří mezi ty nejdůležitější druhy lásky.

můžeme teď namítat, že přílišná láska k sobě samému není láskou, ale zlou pýchou.

ano, mohlo by to tak být. takový člověk ještě neokusil zklamání a jeho pokora vůči světu a ostatním ja daleko, daleko od bodu mrazu.

však říká se, a čím jsem starší tím více vidím, kolik je na tom pravdy, že člověk nemůže milovat druhé nemiluje-li nejprve sám sebe. vždyť jak by člověk alespoň bez kapky sebelásky vůbec přežil? nepil by, nejedl. neměl by chuť žít. takový člověk by ani nepomyslel na nějaký svůj smysl žití a neměl by ani chuť přežívat.

hledání ale té správné sebelásky je velmi náročný a zdlouhavý proces, co nastává v tom nejmíň vhodném období. v období dospívání.

a proč je to jedna z nejtěžších věcí našeho života?

poprvé jsme na ni úplně sami.

jen my a naše já.

tato cesta za hledání sebe samého je plná nástrah. já sama jsem již na mnohé narazila a když jsem si myslela že jsem úplně na dně a všechnu svou víru a naději v lepší život jsem ztratila, kdy jsem se dotkla svého vlastního dna. právě v ten okamžik se zrodila má sebeláska. zachránila mi život a vděčím jí za mnohé. myslím, že ke každému přijde v pravý čas. jako herci na jeviště, kdy na ně svítí kužely světel a orchestr hraje předehru té nejslavnější symfonie. a my budeme tleskat.

nalézt v sobě zdravou sebelásku tedy lze. i když bychom se jí bránili, jednou ten moment přijde a my pak za něj budeme vděční.

máme-li tedy naši sebelásku právě teď před sebou, nebo chováme-li ji v náručí, chtěla bych přejít k další lásce, velice silně spjaté k té co už máme. její sestru.

láska k druhému.

pokud jste četli pozorně, na začátku jsem zmínila že ne všechna slova jsou chápána stejně. tato láska je jedno z těch slov. slovo miluji tě v dnešní době se na ceně propadlo, jako ekonomika při hospodářské krizi. lidé už k němu nechovají tu pravou úctu se kterou bylo říkáno za starých dob. nyní je to jen slovo co si dva říkají navzájem, chystají-li se spolu bydlet nebo znají-li se týden. stačí malá sympatie, malé vzplanutí a už se "milují". hlavně ať mu ten druhý hned bez váhání odpoví, jinak je zle.

velice mě tento pohled na slovo milovat mrzí. jak je vůbec možné, že se my, lidé, samostatně smýšlející jedinci, dokážeme s druhými tak zahrávat, že je donutíme říct něco na této sféře? odpověď je jasná. bojíme se ztráty. nebo jinak, bojíme se odmítnutí. tím by totiž utrpělo naše ego a přece být se mnou to je něco. to je splněný sen. bolí to, ale někdy svět prostě není továrna na splněné sny. někdy se prostě jen zamilujeme do nesprávného člověka, ale není to naše vina. vztahy nás totiž posouvají dál. učí nás a to hlavně o nás samotných. proto je důležité nelitovat. některé chyby se prostě měly stát. ne nadarmo se říká z poraženého se rodí vítěz. každou prohrou, každým selháním totiž něco nového přece jen získáme a tím je zkušenost. z každého pokoření vzejdeme jako někdo silnější.

vnímání lásky je zkrátka svá vlastní filozofie. láska je totiž něco, co každý vnímá jinak. nikdo nemiluje stejně a na nás je, abychom našli někoho, kdo nás bude milovat tak jako my je a jako my sebe.

proto věřme na tu čistou lásku. vzplanutí dvou srdcí stvořených pro toho druhého. král si vždy najde svou královnu.

občas ale zklamání přijde před náš práh a my s tím nemůžeme nic dělat. kdo to zažil, ví, o čem mluvím. otevřete dveře svého nitra, ještě třeba naplnění okouzlením, sáhnete na kliku a najednou, aniž byste to jakkoliv čekali, barvy zešednou. polije vás mráz od hlavy, přes páteř až do konečků prstů na nohou. veškerá radost se vytratí a vy se bojíte ty dveře otevřít. kliku držíte pevně, oči máte zavřené a říkáte si: ne, to nemůže být pravda. jak se může všechna radost, láska, všechny krásy světa jedním mrknutím vytratit. nechci to tak! chci to všechno zpátky! chci se zase vznášet na tom nádherném obláčku štěstí a užívat si každý okamžik, každý nádech, každičkou chvíli s mým nejmilovanějším. bohužel, ač je mi to sebevíc líto, musím vám říct jednu velmi bolestivou pravdu. už to nebude jako dřív. srdce se nedá oklamat a i když právě zažíváte jednu z největších lidských bolestí co na tomto světě existuje, nepokoušejte se to vrátit zpět. je to jako ledová dýka do srdce. může se vám zdát, že nic už nemá smysl. že nemáte pro co žít, pro co dýchat. já ty pocity znám. to, když se vám srdce roztříštil na milion malých kousků před kterými teď stojíte, díváte se na ně a říkáte si, tak tohle je konec, už nikdy je nezvládnu dát dohromady. jde to, věřte mi. chce to čas, třeba zbydou jizvy, ale i s jizvami se dá žít. musíte být silní, posunout se dál. ať už tato změna přišla od vás, či od vašeho protějšku, nejdůležitější je to netajit. nedusit se tím, ale promluvit si o tom. ztráta je vždy velmi bolestná. musíme však ale mít na paměti, že vše je jak má být. i když to někdy může vypadat že se na vás sype všechno neštěstí světa a prší jen slzy a trápení, to vše nás posouvá. buduje to z nás silnější osobnosti, dává nám to prostor poznat sám sebe. každý člověk v našem životě hraje určitou roli. někdo nás vede po celý náš život, někdo nám naslouchá, s někým se třeba jen budeme do nekonečna míjet, někoho budeme milovat, ale naše láska skončí v tichu neopětovanosti. je to různé, důležité na tom ale je, nechat lidi, co nám již předali všechno co mohli, volně odejít. říct si sbohem a zachovat si to nejcennější co máme. vzpomínky. tak v nás budou moct lidé co odešli žít dál. nesmíme se ale uzavřít do sebe. musíme jít. náš život pokračuje, ať už v něm někdo chybí nebo ne. jako mladí lidé často chybujeme. nemůžeme za to. svět se nám otevírá a my s nějakou naivní představou do něj skáčeme po hlavě. nestaráme se o pevnou půdu pod nohama, hledíme k výšinám a nevšímáme si propastí kolem nás, do nichž můžeme lehce spadnout. nástrah je spousta. nesmíme to ale brát za své osobní zklamání, což je těžké protože nátlak společnosti a očekávání rodičů a blízkých nám moc nedává jinou možnost. vždyť ale to my jsme do toho násilím vrženi! ptal se nás snad někdo jestli to chceme? už není nikdo kdo by nás držel za ruku. nyní už žijeme svět na vlastní pěst. na vlastní nebezpečí. a pro někoho to může být mnohem těžší než se zdá... vždyť jak máme poznat co je správné nebo kdo je ten pravý, když si ani nejsme jistí jestli známe sami sebe? jak absurdní! svět čeká, že budeme nejlepší, že budeme všechno zvládat a vůbec na nic si nestěžovat a vůbec nebere ohled na naše nitro. na to jaký nepořádek v nás vlastně vládne a kolik se toho ještě o sobě musíme naučit, jak moc se musíme nalézt. a že nám to každý den bere mnoho sil. proto dovolme si chybovat a hlavně, odpouštějme si své chyby! máme na to veškerá práva. nelpěme na minulosti, to je jediná věc, co nikdy změnit nedokážeme ač se budeme snažit sebevíc. umění odpouštět je velmi náročný a důležitý proces. odpustit druhým i sobě hraje v našem životě velkou a zásadní roli co se týče našeho štěstí a naší spokojenosti. odpustit neznamená zapomenout. odpustit znamená smířit se, přijmout skutečnost a odpoutat se od ní. musíme se naučit se přes některé věci dokázat přenést. a dejme se ten čas. dopřejme si ho. přinese to své ovoce ať už budeme odpouštět třeba den, měsíc. zbavme se té tenze uvnitř nás a odpusťme. budeme pak na sebe hrdí, že jsme to dokázali. jinak nás bude naše lpění na minulosti věznit a svírat. míra našeho odpouštění poukazuje na naši moudrost. tak spalme se jednou, dvakrát... třeba i milionkrát dokud nebudeme vědět co je správné. zamilujme se tisíckrát dokud nebudeme znát svou hodnotu a nenajdeme někoho kdo ji bude ctít a střežit jako ten nejcennější poklad. vždyť svět je o hledání.

o hledání sám sebe.

a my proti sobě tak bojujeme. proti pravdám co si nosíme v srdci. proti naší podstatě, jíž se bojíme či nechceme si přiznat. je to směšné a zároveň tak vysilující. hodiny a hodiny přemýšlením a pochybováním o sobě samém. a kvůli čemu? to je na tom to nejsmutnější. kvůli ostatním. aby se na nás nedívali skrz prsty, ale brali nás jako dospělou a vyzrálou osobnost. jako někoho na úrovni. ne jako někoho, kdo se bojí být delší dobu sám se sebou, aby až odkryje všechny ty masky co za celý den, týden, měsíc, roky nastřádal, aby až i ta poslední se odkryje, sveze se nám po tváři a rozplyne se v obláček prachu, podívá se sám sobě do očí a odvrátí zrak. nesmíme ho od sebe odvracet. od toho jací ve skutečnosti jsme. každý je originál. mistrovské dílo. umění. záchvěv jedinečnosti. tak se nebojme ukázat kolik krásy se v nás skrývá. ukažme ji světu. buďme jací jsme. zahoďme všechny masky, nebuďme jako každý druhý v davu. jsme jedineční, tak buďme. vždyť kam to dotáhli lidé, co se nebáli ukázat sami sebe. ať už byli označováni za blázny. každý je tak trochu bláznem. ale nestyďme se za naše noční můry. za naše démony. ti dotváří to, co jsme. tak si to přiznejme a vystupme z davu. vždyť ti největší umělci vždy žili ve vlastní realitě. nechci tím teď říct, že je správné být duševně nevyrovnaný. tak to nemělo v žádném případě vyznít. je to spíše výzva. vyzývám všechny, co něco trápí, aby to neskrývali, ale vnitřně to přijali. přijali sami sebe, protože jen tak budou přijmuti i druhými a budou moct růst. vyzývám sebe, abych se přijmula. vyzývám vás. já sama vím, že mám a nosím milion masek. hnusí se mi to, jak neustále trápím sama sebe pochybnostmi o sobě, že nejsem pro tento svět dost dobrá, že si nezasloužím najít někoho, kdo by mě miloval, že si nezasloužím lásku. dusí mě to. ale snažím se na tom pracovat a alespoň po částech tuto přehnanou touhu po dokonalosti usměrnit.

jestli mne alespoň trochu znáte (o čemž pochybuji jelikož sama jsem stále na pochybách zda se opravdu znám), víte, že jsem extremista. můžete argumentovat, že je normální pokoušet své hranice. lidé vždy rádi objevovali. rozšiřovali své možnosti, expandovali, rostli. to všechno je pravda. hledat své hranice a překračovat je, je lidské. ale jako všechno i překračování hranic má své hranice, za které dostane-li se lidská mysl, těžko se navrací zpět. a já s rozeznáním svých hranic mám problém. vědomí, že jsem do něčeho nevložila maximum, mě dokáže sžírat několik dnů, týdnů. jako pomalý jed, jenž se vám pomalu rozlévá v žilách do celého těla a roznáší jen bolest a zkázu. je to k zbláznění. tak obrovská dávka sebenenávisti. v takových chvílích mám na sobě svých milion masek. bojím se ukázat, že mě něco trápí. že mám chyby. sedím sama, neschopna slova, vysvětlení. po tvářích vodopád slz a prosím všechny bohy na nebesích ať už to skončí. ať se slitují a ukončí mé trápení. dříve jsem si přála i smrt. deprese a úzkost. stále se bojím ukázat že nejsem dokonalá... jelikož mám problémy sama se sebou už nějakým rokem, dokázala jsem si najít pár radostí, co mě zachraňují. jednou z nich je právě psaní. a to že o mých pocitech (které normálně s nikým nesdílím) právě teď otevřeně píšu, je pro mne velký posun v mé životní cestě. takové odhození jedné malé masky. je to jako vyřčení dlouho střeženého tajemství, co jste v sobě nosili nějaký ten čas. chci vám totiž dokázat, že to má smysl. a otevření se, dokáže zachránit. léčit. a najít. a já vím že nejsem dokonalá a nikdy nebudu. přesně s tím se musí každy smířit. musíme být dokonalí sami pro sebe. a to jsme jen co se narodíme. protože dokonalí pro ostatní nebudeme. nikdy. nikdy nebudeme druhým zcela pochopeni a přijati. jediným kým budeme, budeme sami sebou.

no. 4

před psaním této části jsem strávila několik hodin přemýšlením. sama se sebou. dlouhým monologem se svou duší abych si všechny své myšlenky uspořádala a dokázala je vynést na povrch zemský. vlastně na papír v podobě slov. nechtěla jsem zapomenout ani na jednu z nich. dalším tématem je čas našeho života. spoustu lidí si totiž myslí, že naše já tvoří naše minulost. ano, je pravda, že naše skutky hrají velkou roli. svět si díky nim utváří nějakou představu o naší osobnosti a charakteru. na druhou stranu to ale není tak úplně pravdou. my jakožto lidé jsme totiž jedna velká proměnná, kterou nelze vyřešit nějakou (i když sebesložitější) rovnicí. lidská bytost nemůže být exaktní. proto si myslím, že na základě minulosti nemůžeme soudit naši přítomnost. jediné co můžeme je naučit se z našich chyb. poučit se z nich a nechat ji plynout. jako řeku. jako čas. ten se nikdy nezastaví. plyne stále dál a nevíme, kde ten náš končí a kdy. kdy naše řeka vyústí do nekonečného oceánu a nezavrší se tak dokonalý koloběh našeho bytí.

plyneme s ním a necháváme se jím unášet. nikdy nekončící koloběh. vějící vítr. nezastavitelný čas. pln malých okamžiků a chvil. my se ale zastavit můžeme. můžeme uvíznout mezi kameny. pokud se to stane, voda se přes nás začne valit. už se nám nezdá tak klidná. hladinu lemují dravé peřeje a my začínáme pomalu tonout. dochází nám sil zůstat nad vodou. dochází nám dech. lapáme po něm ve strachu, že náš nádech může být ten poslední. ta bezmoc nás děsí. sžírá. bojíme se. toto zastavení nás může dostat do nekonečné smyčky lapavých nádechů a chvil pod hladinou. říká se, že většina duševních chorob vzniká v útlém věku. v našem dětství. nelze z nich ale vinit sám sebe, není to naše vina. z velké části ani druhé, jelikož sami zápasí se svým životem ve své řece. byl to zkrátka jen slet okolností. zkouška s vyšším cílem. jak jsem již zmínila, člověk je neexaktní tvor, tudíž nikdo nedokáže přímo určit, čím si kdo prošel či prochází. třeba je právě ten, kdo nás momentálně trápí svým chováním zaseknut ve své smyčce a neví si rady jak se z ní dostat ven. nebo jsme my ti zaseknutí. člověk na své cestě životem potká spousty překážek, jež mohou toto zaseknutí způsobit. možná si je ani neuvědomujeme, časem se však objeví. většinou v ten nejvíc nečekaný okamžik v tu nejvíc nevhodnou chvíli, jako třešnička na dortu. cítíme se, že se nám celý svět zbořil, my nevíme jak dál. jako blesk z čistého nebe nás udeří právě nějaká taková skutečnost. a my se začínáme topit. ráda bych vám řekla, že si stačí s někým promluvit, on vás obejme a smyčka se rozplyne. u některých případů to tak fungovat může. někdy jediné co člověk potřebuje je někdo, kdo naslouchá a poskytne nám chvíli vypovídat se ze všech našich trápení a starostí. lidí co umí ale dobře naslouchat a pochopit je velice málo. proto jedinou radu co vám mohu poskytnout je zklidnit se. zpomalit. najít si chvíli pro sebe, zaposlouchat se do našeho nitra a hledat. hledat důvod, příčinu tohoto zaseknutí a vyřešit ho. bohužel přesně to bývá nejtežší. něco jako zpomalit svůj srdeční tep, aby korespondoval s tím daným problémem. prohlédnout si ho z co nejmenší vzdálenosti. umět v sobě hledat. tato cesta za hledáním většinou trvá nějakou dobu, proto dopřejte si ten čas a nevzdávejte to. věřím, že to dokážete. že ten blok v sobě naleznete. může to být bolestné, může se zdát, že vás to dostává do stále většího dna. slzy nejsou hřích ani známka slabosti. myslete na to. pravda se vám časem vyjeví. možná nebude taková jak jste si původně mysleli nebo doufali. ale bude. poté co ji najdete, uchopte ji. pevně, oběma rukama a zkoumejte ji. bude jako hlavolam, co je potřeba vyřešit a zvládnete to jenom vy. hlavolam stvořen pro vás. váš hlavolam, co jste si sami vytvořili. bohužel, bude bez návodu, buďte připravení. také může mít více částí. více vrstev, jež se budete muset postupně prodírat. je to ale jako příprava. druhou úroveň nezvládnete dokud se nedostanete přes tu první a není možné dostat se přímo do cíle, nezvládli byste třeba tu pravdu unést a smířit se s ní. a právě smíření je poslední fáze této cesty. smíření a přijmutí.

na světě je spousta nešťastných lidí zaseknutých v ještě více smyčkách. i já jich mám v sobě spoustu. myslím si ale, že klíč ke šťastnému životu je právě v řešení těchto smyček. myslím, že vyřešením minulosti v sobě - ve své duši, vytáhneme pomyslnou kotvu co nás brzdí a naše mysl vyrazí vpřed. žijeme přece v přítomném okamžiku. právě teď. tak nežijme minulostí, jinak se budoucnosti nikdy nedožijeme a přijdeme o všechny dary a krásy přítomnosti. tak otevřme oči a pohlédněme co nám přináší. nadechněme se života.

no. 5

jediným strašákem před prožíváním přítomného okamžiku naneštěstí není jen minulost. stejně tak jako v minulosti, může být člověk zachycen v něčem co se ještě nestalo.

každý z nás má nějaké cíle a sny. je důležité je mít. také je ale důležité, které z nich jsou vážně naše. (například je rozdíl mezi učím se, protože moji rodiče chtějí abych měla dobré známky a nezahanbila rodinu a učím se, protože chci mít ze sebe dobrý pocit a chci být ve svém oboru dobrá). dávají nám smysl a naději. vizi. pramení z nich ale také naše očekávání. pokud jste četli pozorně předešlé stránky, napsala jsem, že očekávání je tichý vrah. plíží se a ani o tom nevíme.

někteří z nás, jsou ale živí jen díky této naději v lepší zítřky a slibnou budoucnost. vidí svůj smysl v dosahování cílů a tvorbě nových, čímž se ale opět dostávají do dalších a dalších smyček. hlavním pohonem pro někoho s tímto problémem většinou bývá vydělávání peněz. touha po dostatku. strach z nedostatku a strádání. cožpak ale honba za penězi není absurdní? peníze jsou prostředek k životu důležitý, tvoří nedílnou součást našeho života a určují hodnotu věcí a prostředků kolem nás. mohou určovat i společenské postavení, to je samozřejmé, pokud by ale naše touha po nejvyšší kvalitě měla zapříčinit naše zaslepení penězi natolik, že nás ovládnou a my se při přechodu do důchodu podíváme za sebe na svůj život a vlastně nic neuvidíme, bude to stát za to? odpověď je prostá. penězi se kvalita života zkrátka neurčuje a ani nám naši vnitřní spokojenost a štěstí nikdy nebudou schopny poskytnout. tohle zboží je totiž příliš drahé. má nevyčíslitelnou hodnotu a paradoxně, je úplně zadarmo.

hon za blahobytem však není jediný cíl dnešní společnosti. co se mě týče a zaměřila-li bych se nyní na generaci studentů, myslím, že našim problémem jsou cíle typu studia. je spousta mladých lidí co se upnou na jednu školu kam se chtějí dostat. jsou dvě možnosti. přijat, nepřijat. nepřijatý se většinou musí srovnat s jedním z prvních velkých zklamání svého života. pokud není dost silný, může se cítit natolik demotivovaně v snažení se o vymyšlení nového cíle, že se raději uzavře do sebe, bude se utápět v sebelítosti což ho postupně dovede jen tak maximálně k šílenství. (samozřejmě zmiňuji extrémy, ti stateční si dokáží poradit a třeba je právě tato zkušenost udělá ještě silnějšími, přeji si aby to tak bylo) . druhý případ. přijat. důvod k oslavě, nemyslíte? ano, ale znovu záleží na úhlu pohledu. pokud si student vybere školu takovou, jakou si rodiče přejí, může se stát, že po dokončení studia s červeným diplomem vlastně zjistí, že by byl mnohem šťastnější pokud by mohl opravovat motorky u sousedů v malé firmě. nebo prodávat staré automobily. vyberte si.

pointa toho, proč nad tím tolik uvažuji je, že se mladý člověk dívá jen na blízkou budoucnost a dost se nezamýšlí nad tím, čím doopravdy je nebo kým by se chtěl doopravdy stát. dospíváním se každý svým způsobem změní. člověk se hledá. hledá své místo a svůj smysl. rodiče nám smějí jen ukázat cestu, abychom z té, jak se říká "správné" (myšleno zabránit nám konat cokoliv sebedestruktivního) cesty nesešli. nakonec ale stejně všechno budeme muset zvládnout najít sami. spousty mladých v tomto věku se cítí méněcenně. mnohdy hledají útěchu a smysl v hledání svého protějšku. bohužel ani to nás neuspokojí. spíše vás potom bolest ze ztráty a zklamání přivede k dalšímu trápení a budeme se cítit ještě ztracenější než předtím. ještě nepochopenější. na chvíli mohou zahnat tu tíživou samotu a palčivou bezmoc, ale hledání ideálního vztahu, co nás spasí před vlastními nočními můrami je mylná. sebe nenajdeme v někom jiném, ať už je nám sebevíc blízký. druzí nám smysl nedají a dokud ho nenajdeme, ani vztah nás nenaplní. v noci bojují se svými vlastními démony. hlavu plnou pochybností o sobě samých. plněním očekávání a snů druhých se ale nikdy nedozvíme o čem sníme my sami. nikdy nás to nenaplní a hlavně, žádné materiálno nikdy neurčuje pravou hodnotu člověka. ani známky, ani peníze. hodnotu nám totiž určí jen jediná bytost na světě. a jsme to my sami.

tuto transformaci zkrátka nelze nikterak přeskočit - jak se z dítěte stane dospělý člověk. pokud ale naše sny a cíle nebudou opravdu naše, jak by nám mohlo dělat radost jejich naplnění?

není dobré moc lpět na svém očekáváním a ani přílišná snaha podle mě není zdravá. (s těmito dvěma zmíněnými věcmi se sebou zápasím asi nejvíc). nejvíce nás zklame vlastní prohra. pokud budeme moc zaměřeni na budoucnost, život nám proteče mezi prsty ani nebudeme vědět jak. a jak vlastně můžeme vědět, že se zítřka vůbec dožijeme? že nastane?

smyček je nekonečně mnoho a jedna je nebezpečnější než druhá. je důležité si to uvědomit a věřte mi, že pokud se nad tím alespoň na chvíli pozastavíte, nebo třeba i vyzkoušíte nějakou svou schovanou smyčku najít a rozklíčovat, uleví se vám a do vašeho života přibyde o jeden malý sluneční paprsek navíc.

naše mysl neustále přebíhá mezi minulostí a budoucností, že si zapomínáme vychutnávat co se děje právě teď. jak být ale šťastní v něčem do se nedá vrátit zpět, změnit a v něčem, co se ještě nestalo? jaký má smysl zapomínat žít?

no. 6

mluvíme o přítomnosti. co to ale vlastně je? přítomnost. stav naší mysli? určitý okamžik? existuje vůbec? a nakolik jsme vůbec schopni ji vnímat? obklopuje nás, ale paradoxně ji nikdy nepoznáme. vnímáme ji totiž se zpožděním o několik milisetin sekundy. dá se tedy říct, že žijeme v přítomnosti? určitě je ale lepší žít v o několik zpožděné přítomnosti, než si ten malý okamžik nechat protéct mezi prsty. jako písek z přesýpacích hodin. dle mého je stejně tak nepopsatelná jako nepolapitelná. dotek motýlích křídel. jedna umírá a z jejího popela se rodí nová, ale ani ta tu nezůstane o nic déle. další z nekonečných koloběhů života. a právě emoce a pocity prožité v daný okamžik pak spojujeme se vzpomínkami. jsou na nich postaveny. podle jejich moci a intenzity prožití nám pak v paměti zůstávají déle či krátce. tato skutečnost mne někdy děsí. že každý moment jednou pomine a zůstane jen pouhou vzpomínkou tak jako my sami. jak ráda bych někdy zastavila čas a koupala se v té chvíli. v tom malém okamžiku kdy jsem celá prostoupená štěstím a slastnou bezstarostností. miluji ty chvíle. nejraději bych si je schovala do dlaní a nechala si je na horší časy. tato má malá prosba ale asi nikdy nebude vyslyšena. a náš život pak tvoří celý řetěz vzpomínek. řetěz perel, dokonale nedokonalých, tak jako my sami. každý z nás je taková malá skrytá perla na dně oceánu. vlny nás mají moc přenášet a nikdo z nás neví, kde nakonec zakotvíme, v kterém přístavu budeme objeveni a vyloveni. myslím, že na každého z nás jeden takový přístav někde čeká. co bude ale dál vám nepovím. nikdo si není úplně jistý, ale věřím, že to bude stát za to.

víra je sama o sobě velice zvláštní věc. má obrovskou moc, takovou, jakou si asi ani sami nedokážeme představit. lidé měli vždycky sklony k nadpřirozenu, hledají magii ve všem, co je obklopuje. jakýkoliv malý náznak. víra je velice osobní věc a myslím, že každý z nás by si na ni měl hledat otázky hlavně v sobě. odpovědět si na ni. víru nelze totiž jen předstírat. víru musíte cítit. každým kouskem svého těla. každou buňkou. celkově jsem toho názoru, že každý vnímá víru v sobě jinak a ne všichni jsou jí schopni. tím nechci ničí víru ranit nebo pochybovat o ní, vůbec ne popřít ji, proto doufám, že se to nikoho nedotklo. já sama totiž nedokáži říct, jestli správně věřím. myslím si, že věřím, ale kdo vlastně chápe víru. vždyť víra je tak složitá a nadlidská. její správné chápání si žádá spousty hodin ve vlastním nitru. hledání. je neuchopitelná. jako svěží vánek letního večera. předzvěst něčeho většího než jsme my a náš svět. něčeho, co si vyžaduje velkou dávku pokory a smíření. nakonec se člověk ale stejně bude muset spokojit s tím, že na všechny jeho otázky není odpověď, že jsou věci, jež nám zůstanou skryty, na něž zná vysvětlení jen nějaká vyšší moc a odevzdá se. odevzdá se této vyšší podstatě, smíří se s ní, třeba se s ní i ztotožní a najde v ní klid a pochopení. ale ze všeho nejvíc v ní najde víru a naději. ta jde totiž s vírou ruku v ruce. jako když hvězdy na nebo tvoří souhvězdí. jsou zde od nepaměti. neustále na nás dohlíží i když je nevídáme a zrovna v sobě máme tak trochu zataženo. jsou nerozlučné. kde je víra, tam je naděje. vlastně je to strašně krásné. harmonie. kruh bez začátku, bez konce. co víc si člověk může přát než se odevzdat této pravdě. lidé s vírou mnohdy ani neví, jak moc velký dar v sobě nesou. jakou mocnou krásu dostali, ať už od svých rodičů či svým usílím a trpělivostí, snahou. mohou se stát ty nejtrašnější věci, pokud ale má člověk víru a naději v lepší zítřky, je nezlomný. nic ho nepokoří. ten, kdo neztratí naději musí věřit. nemusí se přímo hlásit k nějakému náboženství. stačí věřit sobě, to pro začátek stačí. a časem najde třeba někoho, s kým zjistí, že věří podobně, nebo i stejně. ti dva pak budou mít velmi silný vztah. jakési pouto. spojené vírou a nadějí. nikdy však nebudeme schopni plně pochopit víru druhých. proto hlavně musíme pochopit tu v nás. věřím, že nás to velmi posouvá. naši osobnost. navíc tím hodně objevíme sami sebe a možná přijdeme i na něco, co nás samotné překvapí. v každém z nás však je malý zlomek víry. malé semínko ukryté pod zemí, čekající na kapku vody a sluneční svit. nemusíme se bát nechat jej růst. to my jsme těmi, co těmto semínkům jsou schopni vdechnout život. jediné, čeho bychom se mohli obávat že by mohlo být špatné, je právě nesprávné pochopení víry. zaslepení bez otázek a sebereflexe. člověk pak dokáže dělat věci, špatné věci, co by normálně neudělal. je však poháněn vírou, jež mu říká, že je správné a on nevidí, že není. nemůžeme se na někoho takového zlobit, víra je proces. živý proces a každý v ní prochází několika fázemi. i my se do té špatné můžeme lehce dostat, když zavřeme oči. moment uvědomění nás ale časem probudí a oči nám znovu pomůže otevřít. pak uvidíme naše chyby, naivitu. víra a naděje potřebují svůj čas. stejně jako ta malá květinka, co pomalu roste a rozkvétá. nechme ji v nás kvést.

no. 7

občas si přijdu jako takový malý domeček z karet. malinký domeček, stojící na chatrných základech, třesoucí se. čekající na malý závan větru co ho složí na zem. stačí jeden lehký poryv vzduchu, malý závan, snad i pohled, snad jen myšlenka, slovo. každý z nás je takovým domečkem. pevnost našich základů si však dokážeme určovat sami. je to v našich silách. podle úhlu pohledu. volíme si, jak k životu přistupovat a tím i pevnost našich stěn. budeme-li na sobě trpělivě pracovat, budeme silní v sami v sobě a se svými základy, pak nás nic nesloží. já sama si myslím, že v tomto ohledu mám jisté mezery. jsou dny, kdy se cítím silná ve své mysli a těle. kdy cítím, že se na okolní svět nedívám se strachem, ale s jakousi výzvou k dobrodružství a novým zážitkům. pak se ale něco stane. i malý větřík mi dokáže přijít jako vichřice či tornádo a veškerá má snaha na nějaký vnitřní klid, harmonii, vyrovnanost jsou ty tam. jako by nikdy nebyly. a ta bezmoc, ta tak bolí. v těch chvílích si přijdu jako poslední člověk planety na němž záleží. každému se to někdy stane. kdy věci nevyjdou, jak by měli. kdy očekávání předčí realitu a sny zůstanou nenaplněny. patří to k životu. ani ten není vždy dokonalý. a svět není továrna na sny, že ano? zdá se nám, že se úplně celý obrátil proti nám a drtí svou silou všechny naše důvody a naděje je štěstí. říkáme si proč? proč prostě nemůžeme být šťastní? nebo jen jsme věčně nespokojení a chceme stále víc a víc? nebo snad chceme příliš? a tak stojím, malý přikrčený domeček na holém poli, a čekám kdy budu na řadě, kdy se zase zbořím. zklamání je jako uragán. přižene se, nevítaně a nejlépe v ten "nejlepší" okamžik. proudí, koluje nám v žilách jako jed. nemůžeme se pořádně nadechnout. dusí nás. i jen pouhé myšlení je těžší než kdy dřív. nemáme sílu, jako by někdo nějakým kouzlem všechnu naši energii a radost odnesl na onen svět. zklamání je forma bolesti. v žádném případě by se nemělo podceňovat. jediným receptem na tuto bolest je odpuštění a smíření se se skutečností. přijmout ji jako něco co neurčujeme my sami, ale je součást celého světa a mozaiky osudu. životní křivka nikdy nebude přímkou, ať bychom se snažili sebevíc. vždy budou okamžiky vzestupu a pádu. vzestup nás motivuje, dodává naději a žene v před. pády nás posílí, budují a dělají silnějšími. jakými osobnostmi bychom byli, kdybychom nikdy nepoznali ztrátu, zklamání či smutek. nevěděli bychom co máme. jak jsme vlastně bohatí. kolik krásy je kolem nás. v každém okamžiku našeho života. v každém nádechu. nebyli bychom vděční a nevážili bychom si těch malých kouzelných věcí. nového dne, kdyby nebyla černá noc. paprsků slunce, kdyby nebylo bouří. radost z malého úsměvu na tváři, kdybychom nikdy nepocítili potůčky slz. lásku, kdybychom neznali bolest z odmítnutí a ztrát. vše je zkrátka v dokonalé harmonii. tak to ve světe funguje. jednou to třeba budeme schopni pochopit. na většinu z těchto životních skutečností je mnohdy lepší dívat se s určitým odstupem času. počkat až prvotní emoce vyprchají a budeme zase moci rozumně uvažovat nezaslepeni svými pocity. je to náročné, ale cesta za řešením se pak zdá jednodušší. ne nadarmo se totiž říká: ráno moudřejší večera. časem se totiž stáváme moudřejšími. a má ještě jednu dokonalou vlastnost. hojí rány.

no. 8

Cogito ergo sum. - Myslím tedy jsem.

- René Descartes

pochybování je lidské. ani si to neuvědomujeme, ale život se od pochybností odvíjí. pochybovat se dá totiž úplně o všem. o životě, o realitě, o skutečnosti, o světě, o nás samotných. není to děsivé? vše se dá zpochybnit. naše existence. nsše vědomí. náš svět. je vše jen výplod naší fantazie? mysli? je to náš úděl. pochybování. je to daň. daň za naši inteligenci. (i když u některých jedinců ji mírně postrádám). díky pochybování si totiž uvědomujeme, že jsme. že existujeme. protože i při pochybování musíme vycházet ze skutečnosti, nebo našich vlastních poznatků, zkušeností. a ty získáme jen když si něco skutečného uvědomíme, jinak bychom o tom přece nemohli pochybovat. kruh se tím uzavírá a díky tomu víme o našem bytí. o našem já. a kruh se uzavírá. uvědomujeme si sami sebe. lidská mysl je tak nekonečná jako nebe. tak neprobádané. můžeme do něj hledět celé dny a stejně neuvidíme na jeho konec. rozplývá se do vesmíru a nemá hranic. ani naše mysl je nemá. tak moc se jich ale snažíme dosáhnout a zároveň se jich děsíme, že je objevíme. přesto se za nimi stále ženeme.

neustále pochybování patří k našemu životu. ani si ho někdy možná neuvědomujeme. vědomí je tak omezená věc, že nakonec zjistíme, že nevíme skoro nic. jen jedno zrnko z písku. z moře písku. možná bychom za svou nevědomost měli být vděční. lidé sice rádi škatulkují -ten je takový, tohle je určitě takhle, vše se snažíme zapasovat do pravidel vlastní hry co se tady na světě, nebo-li hracím poli snažíme denodenně hrát. snažíme se tím hledáním jistot utéct právě před pochybnostmi. před strachem z nevědomosti z toho, co přijde, no a možná také ze zmatků v sobě samých, kdy se citíme jako hromádka chaosu. není nic jednoduššího než se oddat stereotypním návykům a soustředit se jen na plnění úkolů, práce. nasadit si takové pomyslné klapky na oči a dívat se jen před sebe. jak krásné přitom je rozhlédnou se kolem. hledat ve všem něco víc a tázat se po hloubkách, po smyslu. věřím, že někdo je tak spokojený. žije si poklidným životem, nic ho nijak zvlášť nevyvádí z míry a vše se odehrává v jakémsi omamném polospánku. pocit štěstí a naplnění přenese na jiné hodnoty - dostatek peněz, pohodlí, materiálno. mě ale vždycky zajímalo spíš to neuchopitelné. sice jsem velký plánovač a mám ráda, když mám nějaký rozvrh, podle nějž se můžu řídit. to je ale jen otázka produktivity a soustředěnosti. vím, že mi to tak prospívá a zvládnu stihnout mnohem víc věcí, jež bych nebyla schopná zvládnout, kdybych věci dělala bezmyšlenkovitě, napřeskáčku a kdy by se mi zachtělo. co ale nedokážu vystát je právě ten už zmíněný stereotyp. možná že je vážně do budoucna nevyhnutelný. režim je ale něco jiného a já se stereotypu dost obávám. tak nějak cítím, že by to mě to pomalu ničilo. zabíjelo by to nějakou moji spontánní kreativní část, co mě teď pohání vpřed. asi jsem vážně tak trochu bohém.

nesnáším chození s davem a to takzvané škatulkování. všechny tyto věci nás neskutečně ovlivňují. společnost. snažíme se ostatním zavděčit. na úkor čeho? ztracení vlastní identity? vlastních nápadů a myšlenek? nedej bože snů? to není nic pro mě a nemělo by být pro nikoho. jen tak, že se postavíme sami za svůj svět, ho budeme moci prozkoumávat. experimentovat. a nacházet se. vždycky jsme pochybovali. budoucnost je jako počasí. žádná předpověď není stoprocentní a nic nám ji nezajistí. s tím se zkrátka budeme muset smířit. na čem ale můžeme pracovat, co můžeme změnit je právě pochybování sám o sobě. každy člověk v sobě totiž nosí malý zázrak a už jen to stačí k tomu, aby věděl, že si zaslouží tu být, snít, dýchat, smát se, plakat, milovat a být milován. poznat nekonečné štěstí, najít své místo, postavit se za svůj názor. na každém z nás záleží úplně stejně. ten zázrak je život. malá jedinečná jiskřička co utváří náš svět. my jsme náš svět. pro sebe jsme úplně všechno a to bohatě stačí na to, abychom věděli, že jsme pro tento svět dost. my jsme pro sebe vším. jsme domovem naší duše. ostatní ho jen dotváří a my ho zase dotváříme pro ně. je potřeba o ten domov pečovat. hezká fasáda a čisté záclony nestačí. je třeba milovat ho a udržovat ho s láskou, jakou bychom chtěli sami dostávat. říká se, že co člověk vyzařuje, to dostává a přitahuje. věřím tomu, že to tak je. a vy věřte sobě. záleží na tom váš svět.

no. 9

navzdory tomu, že se vnitřně a ve svých myšlenkách snažím co nejvíce žít přítomností, velice ráda se vracím do svých vzpomínek. procházím se v nich, promlouvám s nimi. dle mne to totiž vůbec není špatně. ale je velký rozdíl mezi vracením se do vzpomínek a žitím nebo bytím svým vědomím v minulosti. možná to bude znít nesmyslně, nebo vám to dokonce přijde absurdní, ale velmi ráda mám vracení se do těch bolestných. a proč? odpověď je vlastně úplně prostá. většina lidí si myslí, že když se jim stalo něco hrozného, bolestného, co v nich vyvolává jen smutek a žal, nejlepší je pokusit se na tuto událost zapomenout. tak svou vzpomínku pečlivě zabalí papírem a uloží do nejposlednější schránky a třeba i doufají, že se jednou pošta vysype a naše vzpomínka zmizí. nebo ji vloží do nejposlednějšího šuplíku své mysli, kde schraňuje všechny takové vzpomínky. tak tomu bohužel není a za to může naše nevědomí. to si na tu vzpomínku velice dobře pamatuje a právě naším úsilím co nejúčinněji a nerychleji se jí zbavit, přimkne k ní jako dítě k matce. vytvoří si jakési pomyslné pouto, jež se časem stává silnějším a silnějším. to nás postupem času bude nevědomky ovlivňovat čím dál tím víc, až se dítě bude chtít dostat zpátky na scénu a nadrobí další bolest. zde je tedy vysvětlení na otázku proč. proč se tak často vracím do minulých vzpomínek? snažím se v nich hledat. najít odpovědi na věci přítomné. nějakým způsobem totiž cítím, že právě v nich najdu pravdu o sobě, důvody proč jsem taková jaká jsem, proč se mi dějí věci co se dějí a chci najít podstatu svých minulých chyb abych se z nich mohla poučit a už se neopakovaly. za tu dobu, co to zkouším, si myslím, že jsem se v tom dost zlepšila. už z toho nemám strach. dokážu se procházet ve svých vzpomínkách, jako bych byla divák a seděla jsem v jevišti nějakého slavného divadelního představení. dokážu se jí nechat obklopit, pohltit. jakoby minulost pršela kolem a snášela se na mě v kapkách z mračen mých vzpomínek. všechno tohle je však samozřejmě jen záležitostí mé fantazie. nejen že se to dá trénovat, krásné na tom také je, že člověk není schopen odhalit věci a pravdy, na něž není připraven. nevyjeví se a zůstanou skryty. budou čekat a zrát dokud nepřijde jejich čas. je těžké "donutit" se,(raději sám se rozhodnout a chtít), vrátit se a prožít nějakou bolestnou vzpomínku. co nás v tom ale může podpořit je vědomí, že už jsme to jednou zvládli. už jednou jsme ji prožili. nezlomila nás. teď už víme, co od ní zhruba můžeme čekat a nemusíme se jí bát. jsem dost silní, abychom se s ní vypořádali. vracením se k bolestným vzpomínkám dojdeme vnitřnímu smíření se sebou a minulostí. nikdy ji nedokážeme změnit, proto ji musíme přijmout. je to vlastně takový můj způsob, jak se vymanit ze sítě mých smyček.

procházení v minulosti není však jenom bolestné. může nám přinést i mnoho radosti, vrátíme-li se do doby, kdy jsme měli radost a byli jsme šťastní. ani na tyto doby nesmíme zapomínat a je dobré se k nim vracet. do pocitů vracím nejraději. nejde mi především o lidi, co v mých vzpomínkách hrají nějakou určitou roli, spíš mi jde o to, jak jsem se v ten daný okamžik cítila. i na to je někdy dobré zkusit se zaměřit. dle jejich síly se určuje i váha našich vzpomínek.

každý z nás potom zjistí, že jsme jako skládanka, nejobrazněji asi malá ruska matrjoška. panenka v panence. každá panenka je nějaká. naše jádro a duše přežívá v té nejmenší. každá další představuje nějakou vzpomínku a ta na povrchu představuje nás samotné v přítomnosti. minulost se na sebe nekonečně nabaluje a přibývá i když ji nemáme vyřešenou a nejsme s ní smíření. jak tedy může ta malá panenka vědět jak vypadá přítomnost, když je pořád zavřená svými sestrami? jak může vůbec dýchat, když je pořád až na druhém místě? to, na co se tímto příkladem snažím poukázat, je důležitost toho, aby panenky byly propojeny a aby jedna z těch panenek nebránila té nejmenší ve výhledu ven. na nás je ji rozluštit. celý svůj život si poneseme nějaké křivdy a zklamání, nesmíme se ale jimi nechat zaslepit a vytvořit si tak pohled na svět s nechutí a nedůvěrou. každá emoce vyžaduje procítění a její potlačování nás zaklíní do míst, skrz něž se přece nejde dívat jasným pohledem na věci kolem a co víc, nelze je ani správně cítit. svou osobnost a charakter si budujeme sami. jen my na něj máme vliv. nenechme ostatní nás formovat. my jsme svými pány. ukažme světu co v každém z nás je a kdo doopravdy jsme.

no. 10

čím víc se dívám kolem, tím víc si uvědomuji, jak jsme všichni nemocní. nedostatkem lásky. hledáme ji všude kolem. a přitom bychom ji měli hledat někde mnohem blíž. v sobě. tam je ten klíč. a svět nám nastavuje zrcadlo. kolik lásky k sobě chováme, tolik se nám vrátí zpátky. jak laskaví jsme k sobě, tak bude i svět k nám. je to vlastně úplně jednoduché a všechno začíná u nás. to sobě nastavujeme zrcadlo, když hodnotíme druhé. když nejsme s ničím spokojeni a pořád žádáme víc a hledáme víc, to se sebou nejsme spokojeni a naše vnitřní já volá o pomoc a trochu pozornosti. možná i soucitu, něhy či pochopení. malé pozastavení nad sebou samými, nad tím, co vlastně my sami v danou chvíli potřebujeme a žádáme. někdy to může být jen malé pohlazení naší duše, nebo zpříjemnění okamžiku šálkem horkého čaje, kávy nebo něčeho dobrého. někdy to třeba může být i nějaké malé vnitřní objetí. malý dotyk sám sebe. vám se snad nestalo, že jste měli hroznou potřebu nechat se obejmout, ale i když se to stalo, požadovaný účinek se nedostavil jako by to nestačilo? přesně o tom mluvím. náš protějšek se ,může snažit sebevíc aby nám dokázal svou nekonečnou lásku co k nám chová, nám to ale bude stále připadat málo a budeme si přát stále víc a víc pokud nezačneme u naší lásky k sobě. toho druhého to po nějakém čase přestane bavit a my si to uvědomíme až příliš pozdě. až když se budeme dívat jak všechny ty krásné okamžiky sdílí s někým jiným. jak snadno se dá nenahraditelné nahradit. ta chyba však tentokrát byla v nás. potíž je v tom, že na konci to budeme my, kdo zůstanou sami. v děsivě tiché sžírající nekonečné a ubíjející samotě.

většina lidí si totiž myslí, že náš svět je něco mimo nás, něco mnohem většího do čeho skoro snad ani nepatříme, jsme v něm úplně bezmocní a nemáme proti němu žádnou šanci, přesahuje nás a zároveň nás svou velikostí děsí a pohlcuje. žije svým vlastním životem, svými vlastními mechanismy, na svých vlastních principech, s nimiž my nic nenaděláme a tím pádem se musíme podřídit. je to zároveň ta nejrychlejší, nejsnazší a nejmíň bolestivá cesta. nemáme nad světem moc, nemít moc, je to snad další nemoc? myslím, že by stálo za to nad tím trochu popřemýšlet. nad čím vlastně nemáme moc? celý svět to být nemůže, to by totiž vůbec nefungoval. tato nemoc je spíše i tak trochu lenost. i když se to těžko přijímá, je spousta věcí, před nimiž raději ustoupíme, aniž bychom se je pokusili nějak změnit. zalekneme se totiž náročnosti tohoto procesu a tak nechceme vykonávat zbytečné úsilí, jelikož malý vnitřní pochybovačný hlásek nás varuje: třeba to taky nemusí vůbec vyjít a věci by se mohli jenom zhoršit, stálo by to za to? zbytečně se snažit o změnu, která by nás nakonec jen frustrovala a demotivovala? raději sklonit hlavu a jít s davem, přesně to nám radí. nějakou dobu se to může jevit jako schůdné řešení. ale jen na nějakou dobu. problém bude odložen. a co se v této mezidobě bude dít? budeme se trápit, nebudeme spokojení. stojí nám to za to? jak se říká, kdo nic nedělá, nic nezkazí. ano, naše snaha může vyjít vniveč, stejně nás to alespoň posune v něčem dál. a v čem, ptáte se? v našem postoji, pohledu nebo nadhledu. to už záleží na okolnostech. třeba zjistíte, že s danou věcí se vážně nedá nic dělat, ale s naším postojem ano, a že i ta nejvíc protivná věc se může obrátit v něco dobrého nebo minimálně ne tak hrozného. dělat ze všeho povinnost, z celého světa, z žití nebo jen kvůli těm druhým není ta správná motivace. jen to podpoří a přiživuje v nás naši vlastní zbytečnost. pocity marnosti. a cizí pozornost nám tu naši vlastní nikdy nenahradí. když budeme toužit po svojí vlastní pozornosti k sobě samým, ke svému tělu a ke své duši, najdeme mnohem víc. budeme totiž nacházet sebe.

nemůžeme neustále shazovat vinu za naši nespokojenost s životem na nějaké neurčité oni. jak abstraktní pojem a přitom tak jasný. to oni jsme totiž my. to my všichni dohromady utváříme tento svět a společnost nebo dobu. svět, společnost i doba mají totiž jedno společné. nás a každý z nás v ní hraje nějakou roli. každý z nás s ní souvisí. všichni v ní máme nějaké místo. i tím, že se jí odmítá zúčatnit a je přesvědčen, že do ní nepatří, že tu nemá co dělat a nemá k tomu co říct. i to je určitá role. ale tímto postojem ke světu ho určitě nedokáže změnit ve svůj prospěch. vlastně se tím vdává svého hlasu. možnosti své volby. sabotuje své myšlenky, nápady. bojí se za ně vzít zodpovědnost a vyřknout je nahlas. vykřičet je, aby je všichni slyšeli. i ptáci v oblacích. listy stromů. písek na Sahaře a kapky slané vody v Tichém oceánu. hlubiny těch nejhlubších hlubin a vrcholy těch nejvyšších hor. ta nejtišší místa na zemi, všichni aby věděli, že tady jsme i my. MY. a my máme své sny, své myšlenky, svou identitu a své nápady. svá tajná přání a své touhy. a že za to stojíme a chceme, aby byly vyslyšeny.

pokud se vzdáme toho všeho, vlastně tím říkáme, že se vzdáváme i sami sebe. ignorujeme se a naše nitro a stáváme se našimi vlastními vrahy. ztrácíme tím sami sebe. necháváme se pohltit stereotypem a společností do posledního kousku naší duše. protože je to jednodušší, protože nechceme dělat problémy, protože ani žádné nechceme, protože se nás to netýká, protože raději krčíme a neprojevujeme se, protože raději splyneme v jedno s nějakým nesmyslným celkem a na naši vnitřní intuici a potřeby raději zapomeneme. tím se ale stáváme oběťmi. oběťmi života. a oběť nikdy nemůže být doopravdy šťastná.

a stejně tak je to i s láskou, nemůžeme pořád jen dávat a dávat ostatním, ať už nám na nich záleží sebevíc. je smutné, když se někdo stále jen rozdává a myslí si, že pokud všechnu svou lásku rozdá světu, o to víc se mu jí dostane. doufá v to, věří tomu, přeje si tu lásku zpět dostat, ale to se nestane. rozdal ji totiž všechnu a pro sebe už mu žádná nezbyla. myslí si, že když ji všechnu daruje, bude lepším člověkem, ale tak to taky není. svět je jako houba. všechnu lásku pohltí a zpátky bychom se ji snažili získat jen těžko. navíc lásku k sobě máme už od narození. přicházíme s ní na svět a stejně jako naše tělo, má jen malou schopnost regenrace. a když se jí dobrovolně vzdáme, odřízneme ji od sebe a svého těla, zpátky už se jen tak nevrátí. nedokáže nám ji dát ani svět, ani druzí ať nás budou milovat sebevíc, stále nám bude něco chybět. něco uvnitř. ta láska. jen doufat, že se nám vrátí nestačí. doufat znamená čekat. jak dlouho jsme ochotni čekat? až do naší smrti? to není život, život není čekání. žít neznamená čekat. čekat se dá jen na smrt. čekání je mrhání časem. naším časem a čas na nás nepočká. pokud se naší sebelásky dobrovolně vzdáme a uvědomíme-li si to, co jsme udělali, není pro nás všechno ztraceno. z každé slepé uličky existuje cesta, pokud ji vytvoříme. pokud si ji chceme vytvořit. je to proces, ale tenhle boj sám se sebou za to stojí.

základním předpokladem pro změnu je snaha odhalit souvislosti, nalézt prvotní smyčku, co byla na počátku jejího vzniku. prvotní impuls. je to jako namotávat rozmotané klubíčko. na cestě je spousta dalších smyček a uzlů. ti netrpěliví to v půlce vzdají. ti trpěliví svou pílí dojdou ke konci a pak ze sebe mají radost, protože vidí výsledek své snahy. před namotáváním, nebo chcete-li rozmotáváním jednotlivých nitek se nedá do nekonečna utíkat. tvářit se, že neexistují. před naším životem jen tak nemůžeme zavřít oči. nelze před ním donekonečna utíkat a dělat, že je všechno v pořádku i když vnitřně cítíme, že to tak není. i malé zakutálené klubíčko té nejtenčí bavlnky nás bude postupně užírat. nakonec si nás najde. důležité je postavit se k tomu čelem, nenechat aby se to ono postavilo čelem k nám a určovalo nás to. obmotávalo se to kolem nás a smyčky se postupně neutahovaly víc a víc. nenechat se sebou manipulovat pomocí nitek, jelikož většina má ty druhé konce zvenčí. znám tolik lidí co se sebou mlčky nechávají vláčet bez náznaku protestu, beze slova. děsivé, že? a ten úplný konec, ten, k němuž se snažíme všemožně dostat, ten uvnitř nás, v drtivé většině bývá nějaký zásadní problém nás samotných se sebou.

teď pár faktů, pokud se nedokážeme milovat a postavit se za sebe, nedokážeme milovat, ani se postavit za naše nejbližší tak, jak by si zasloužili. pokud nedokážeme změnit sebe a svůj pohled na svět, nikdy se nám sám od sebe nepřizpůsobí. nenechme ovládat svůj život falešnými představami a doufáním, že se něco změní a my budeme šťastnější a milovanější. měňme a milujme v prvé řadě sebe, svět nám to záhy oplatí. to co vyzařujeme, to také přitahujeme. a ne nadarmo se říká, že naše aura nás obklopuje a působí na druhé v neuchopitelném poli energie. většinu souvislostí jsem v mém životě, mám takový pocit, ještě sama úplně nepochopila, ne-li vůbec. jsem zastánce toho, že určité lidi potkáváme za nějakým účelem. abychom se od nich něco naučili, aby nám něco předali a pokud k tomu dojde, aby odešli. někteří zůstávají, záleží jak silné si s nimi vytvoříme pouto. některé zase si přejeme, aby zůstali, i když víme, že to nejde. to nás pak pochopitelně trápí, vše se ale děje tak, jak má. některé lidi je správné nechat jít. mnohokrát jsem cítila, jak mi obrovský kámen spadl ze srdce, když jsem někoho nechala ze svého života odejít. neobešlo se to bez bolesti, slz a nehezkých dialogů. mnohdy jsem byla překvapená, co mi někdo, kdo ještě nedávno mi říkal za svitu měsíce jak mě miluje, zůstane se mnou do konce života, že jsem jeho svět a znamenám pro něj celý vesmír, co mi ten člověk dokázal říct. jak naivní já jsem. největší chyba, jež se můžeme dopustit, je slíbit někomu, že s ním zůstanete. dáváte totiž slib. sliby se mají plnit, že ano? to nás učili už jako malé děti. jenže tenhle slib je ze všech nejvyšší. je to slib o našem životě. slib věrnosti. a věrnost je tak prchlavá věc. ve své mysli máme tolik proměnných a nelze zaručit jejich stálost. až s odstupem času si uvědomuji, kolik negativit jsem si uměle udržovala v životě a táhly mě nenápadně dolů, aniž bych to stihla vnímat. jsem přesvědčená, že se to děje i právě teď, i v tomto okamžiku.

no. 11

fantazií můžeme nazývat spoustu věcí. jedno mají ale společné. nekonečnost, jedinečnost a sílu. každá fantazie je jako první rozkvetlý strom na začátku jara. jako první kapka svěžího letního deště. první dotek zamilovaných. první polibek. fantazie má mnoho podob. ráda bych se však pozastavila u té niterní. o té naší. je pozoruhodné jaký má v našem životě vývoj. je něco jako naše druhé já. náš druhý svět, ve kterém žijeme cosi paralelního. živá a přitom neživá. neskutečně skutečná. myslím, že já sama patřím mezi lidi s poměrně bujnou fantazií. možná až moc. od malička jsem ji cítila. proudila mi pod kůží. vedla mě a já se jí někdy nechávala podmanit. svět byl najednou hezčí, barevnější. plný kouzel.

s postupem času se nám ale tato dětská stránka vzdaluje. tak jako naše naivní dětské já. někdo jej zavraždí při prvním zlomeném srdci, někdo při první hádce s rodiči, někdo jen prostě k dospěje k závěru, že mít velkou představivost není nic pro dospělé a dospělí přece nemají sny. že snít je dětinské? tak to budu asi dítětem do konce života. a ráda. myslím, že na fantazii by se nemělo zapomínat. je jako vstupní brána do našeho vnitřního světa. do naší mysli a pokud si neuvědomíme, že přes ni se nikam nedostaneme, nemá se pomalu ani cenu snažit dostat se ke svému nitru. to je totiž taky jen v nás. a jak v sobě máme hledat sebe, když si ani neumíme představit kdo jsme. je ale dost pravděpodobné, že až se k sobě dostaneme, překonáme tu bariéru mezi realitou a naším vnitřním světem, neuvidíme co jsme očekávali. (na očekávání pozor. očekávání je tichý vrah). možná budete cítit zklamání, není to ale žádná prohra nebo známka toho, že nejste dokonalí. co je vlastně dokonalost? kdo ji určuje? a proč ji po sobě chtít když mnohem větší krása je v dokonalé nedokonalosti? mezi těmito dvěma extrémy musí být harmonie, jinak bychom nemohli existovat. naše myšlenková cesta k nám samým a do našich myšlenek je totiž velice složitá. chce to velkou trpělivost a píli, jelikož se musíme naprosto zastavit, abychom se dostali tam, kam chceme. to je dle mého názoru důvod, proč byste mohli pocítit to oné zklamání. to, že už nejsme děti ale neznamená, že brána k našemu vnitřnímu světu je nadobro zavřená. jen jsme tak trochu zapomněli, kam jsme k ní položili klíč. a jak ho najít?

musíte se uklidnit, třebas i zavřít oči, zhluboka dýchat a pomalu se přestat soustředit na tok myšlenek ve vaší mysli. fantazie totiž nelze vnímat čistým vědomím a s tou spoustou starostí a strachů je dost těžké se od té tíživé reality odpoutat. musíte si na chvíli zastavit čas a to doslova. je to jako přestat vnímat tikot hodinových ručiček v tiché místnosti a naprosto se tomu pocitu odevzdat. může to trvat několik minut, možná se vám to napoprvé nepovede vůbec, ale to je normální. tak je to v pořádku. pokud jsme se nikdy nepokoušeli najít cestu do této sféry naší mysli, je naprosto přirozené, že se nám to napoprvé tak nějak doslova a do písmene nepovede. ale věřte mi, až tam budete stojí to za to. na ničem, co vás zrovna trápí nebo tíží v tu chvíli nesejde. cítíte naprosté uvolnění každého kousku vašeho těla, každé buňky a jen dýcháte. vlastně ani nevíte, že vám vzduch pomalu naplňuje plíce, protože si to zrovna neuvědomujete a to je to kouzlo. v tento moment jste naprosto odděleni od reality a koupete se ve vašem vnitřním světě. je to vlastně takový sen, ale bdělý sen. můžete cestovat do jakýchkoliv vašich vzpomínek a jen se necháváte vést svou intuicí. nebo se podíváte na místa, kde jste ještě nikdy nebyli nebo třeba vůbec ve světě neexistují, ale jsou jen ve vás. není krásné mít něco doopravdy a vážně jen pro sebe? je to opravdu krásný pocit. toto propojení s vaším vnitřním světem má vlastně i název a možná ho už i tušíte. meditace. klíč k vašemu nitru a právě tam sídlí vaše největší fantazie. vaše duše.

aby toho nebylo málo, z výzkumu vyplynulo, že soustředěná meditace má za následek měřitelné změny v mozku v oblastech spojených s pamětí, vědomím sama sebe, empatií a stresem, konkrétně v hipokampu, zadní cingulární kůře, mozečku a dalších jeho částech. mozky nově meditujících také zaznamenaly zmenšení amygdaly, oblasti mozku spojené se strachem, úzkostí a agresivitou. menší velikost amygdaly korelovala také se sníženou úrovní stresu.

postupem času budete i schopni míru vaší odpoutanosti od přítomna regulovat a jen čerpat nekonečnou inspiraci z vašeho já. z tohoto bodu čerpám všechna svá slova, jež zde píšu a každý tah štětce po plátně. čerpám je ze své podstaty.

doufám, že vám tento tip poskytne do života o jeden paprsek radosti víc a že objevíte to kouzlo, co se někde uvnitř každého z vás skrývá a čeká na objevení. doufám, že se najdete.

no. 12

věci, co se nám dějí nebo stávají někdy nejdou podle plánu. teda podle nějakého ano, ale my jim zkrátka nerozumíme. to se mi stává skoro pořád. v mém životě bylo a je spoustu věcí, špatných věcí, jimž nerozumím. věřím, že spoustu takových mě ještě čeká. dějí se z nějakého důvodu, věřím tomu. a také věřím v jedno staré přísloví : všechno zlé je pro něco dobré. a na to je potřeba se soustředit a hledat ve všem špatném to dobré co z nich vzešlo. vždyť bez deště by nebyla duha.

například tuto knihu bych nikdy nezačala psát bez těchto událostí. pošlapaly mě. takové věci jsou jako nákopy a je dobře že se nám dějí. nakopnutí ke změně nebo k něčemu novému. poposkočení k prozření, že takhle už to dál nejde a já prostě cítila neskutečnou touhu, obrovskou intuici, že musím všechny myšlenky ze sebe dostat ven. jak se říká vypsat je. vykřičet do světa. očistit svou mysl a přenést je na papír. na jedno místo a uzavřít je v sobě. uzavírání je velmi důležitá věc. mnohdy proces na několik let. a to, co nyní čtete, to jsem já. každá věta, každé slovo. to jsem já. i když se stále sama v sobě ztrácím a nacházím píšu zde něco, čemu věřím a co je ve mně. ze mě. je to moje malé křičení do světa. moje já. tyto řádky, to jsem já. pomáhá mi to se znovu objevit. znovu se nadechnout a čelit světu. znovu otevřít oči. znovu žít. s čistější hlavou a pocitem, že dokážu něco sdělit. ať už s mými myšlenkami souhlasíte nebo ne, i tak jsem vděčná za každého, kdo tohle právě teď čte. nelze se zavděčit všem a toho jsem si vědoma a stačí mi, pokud se nad mými slovy byť třeba jen chviličku pozastavíte a popřemýšlíte nad světem. mnoho lidí to totiž moc nedělá. ono je taky velmi těžké se na chvíli zastavit v dnešním světě a jen pozorovat svoje myšlenky. mě to ale hrozně baví, zkoumat se. pomalu přicházet na věci, srovnávat si myšlenky a čistit si hlavu. myslím, že bych jinak byla jen hromádka chaosu a nevyřešených komplexů. tím samozřejmě nechci říct, že introspekcí se vám vyřeší všechny problémy. v drtivé většině případů tomu něco předchází. nějaká událost či mezní situace, chcete-li. pak nemám jinou možnost než se na chvíli uzavřít sama do sebe a pozorovat se. snažit se pojmenovat si pro sebe co cítím a nějakým způsobem se dohrabat v té spleti všech myšlenek k jádru věci a když ho objevím, zjistím i smysl proč. proč se ta událost vlastně stala a snažím se z ní vstřebat vše, co jen je možné. se všemi plusy i mínusy. jen tak dokážu znovu vybalancovat tu ručičku vah, co se rozkolísala. jen tak můžu opravdu říct, že je to za mnou a jsem opět vyrovnaná. jen tak dokážu jít dál. i když je třeba těch mínusů někdy víc než plusů, myslím, že člověk si vždy nějaký najde. musí. jinak by se zbláznil. všechno zlé je pro něco dobré.

Láska k nedokonalým věcem

- Haenim Sunim

Nádherná knížka plná nádherných myšlenek...

Autorem je Haenim Sunim. Mnich budhistického kláštera a jedním z nejvlivnějších učitelů zen-buddhismu ve světě. Narodil se v Jižní Koreji a studoval ve Spojených státech, silně jej však přitahoval duchovní život a poté, co v Koreji absolvoval formální vzdělávání jako buddhistický mnich, začal o buddhismu také sám vyučovat a přednášet.

Pokud bych tuto knihu měla popsat pár slovy, zněla by takto:

- Kniha, co rezonuje.

- Kniha, přinášející lásku a pochopení.

- Kniha, co léčí.

Moc bych ji chtěla doporučit všem, kteří si procházejí nějakým těžším obdobím ve svém životě. Já sama jsem tam našla spoustu věcí, nad kterými přemýšlet a rozhodla jsem se Vám pro mě ty nejvýznamnější vypsat. Snad Vám alespoň trochu pomohou!

milovat můžeme zcela, i když zcela nerozumíme.

v hloubi srdce láska stále proudí - jako řeka.

když pozorně nahlédneme do svých životů, uvidíme mnoho nedokonalých věcí, které jsou jako zrnka prachu na starém zrcadle.

ačkoli ve světě, ve kterém žijeme, nacházíme mnoho takových nedokonalých věcí, nemůžeme jinak, než je milovat.

laskavější sami k sobe = laskavější ke světu

stojatá voda začne byt jedovatá, tak je to i s emocemi.

nedovolte těm, kdo vás kritizují, aby určovali váš osud.

jsi hoden lásky jen svou existencí.

mimořádné chvíle jsou záležitostí každodenního života.

posíláme rakety do vesmíru, ale když přijde na naši vlastní mysl, pocity a emoce, jsme mnohdy nevědomí.

jen krčíme rameny.

srdce je mnohem moudřejší než hlava - odpovědi už zná.

láska přesahuje porozumění.

pokud druhé chráníme před nemocí, nemohou si vypěstovat žádnou imunitu vůči životu.

můžeme současně milovat i nenávidět.

láska nepotřebuje jiný důvod než lásku samotnou.

nečekejte na nikoho, kdo vás udělá šťastnými. buďte šťastní

když někoho milujeme, největším darem, který jim můžeme dát, je být přítomni.

naslouchat otevřeně, trpělivě a pozorně je jedním z nejpodstatnějších výrazů lásky.

zdá se, že skutečná láska miluje "navzdory".

je samozřejmě snadné milovat to, s čím souhlasíme, ale když se naučíme přijímat to, s čím nesouhlasíme, pak se teprve náklonnost stává láskou.

rozhodnout se, že toho kdo vám ublížil nebudete nenávidět, je tou nejlepší pomstou. jedinou takovou, která nezanechá ve vašem srdci trvalou ránu.

všichni chceme někam patřit.

buďte raději dvěma úplňky než dvěma půlměsíci, jež se snaží se tím druhým zacelit.

pocit nadřazenosti existuje kvůli pocitu méněcennosti.

buďte s těmi, s jimiž se sami sobě líbíte nejvíc.

dva lidé na sebe mohou udělat skvělý první dojem, ale i to se pak stejně může rychle pokazit. místo aby se navzájem viděli takový jací jsou, viděli jen svou fantazii, kterou si jeden do druhého promítli.

když vám vztah připadá složitý, důkladně jej zkoumejte. nemůže to být tím, že jeden z vás očekává příliš mnoho?

pokud máte někoho opravdu rádi, nevymlouváte se na to, že máte moc práce. je jedno kolik práce máte, čas si přesto dokážete udělat. pokud se neustále vymlouvá, nechte ho jít. zasloužíte si někoho lepšího.

rozejít se s ním bylo velmi bolestivé, že? když se na to ale s chladnou hlavou podíváte zpátky, věděla jste od začátku, že se k vám nehodí.

posedlost působí hodně jako láska. samozřejmě to ale láska není.

nejprve vám připadal zajímavý a dokonce vzrušující, protože je jiný než vy. a teď je ten rozdíl přesně tím, co váš vztah komplikuje, že?

začali jste nenávidět toho, koho jste kdysi velmi milovali. v takové chvíli si uvědomíte, jak prchavá je láska, jak neustále jsou rozměry vašeho srdce a jak podmínečná může láska být.

pokud jste čekali, až se někdo objeví a změní vám život a ten dotyčný stále nepřišel, už nečekejte. pravděpodobně to znamená, že se takovým člověkem potřebujete stát sami pro sebe vy.

nové nápady často přicházejí z okrajových míst, kde lidé zpochybňují a napadají normy nastavené hlavním proudem.

nikdo nedokáže určit celkovou hodnotu života, který ještě nedospěl ke konci.

až když projdeme těžkou zkouškou, jasně uvidíme, co je v našem životě skutečně důležité.

v životě nejde o to čekat, až se bouře přežene. jde o to, abychom se naučili tančit v dešti.

- vivian green

když doufáte, že se objeví někdo, kdo vyřeší váš problém, pamatujte, že nic na tomto světě není zadarmo. až ten člověk váš problém vyřeší, často se stane vaším dalším problémem.

neskrývá se v nás jen hněv a nenávist, ale také smutek a bolest, osamělost a děs.

za pomoci krásy se navracíme do svého původního stavu a stáváme se znovu celistvými.

myšlenky jsou naše vlastní individuální pohledy na vnější i vnitřní situace, které označujeme jako svůj život.

protože myšlenky mají sklon pracovat na nevědomé úrovni, nedokážeme jednoduše rozlišovat mezi těmi, které odrážejí objektivní skutečnost a těmi, které odrážejí naše subjektivní názory. to znamená, že rychle uvěříme tomu, že naše myšlenky jsou čistým odrazem reality i když tomu tak vůbec není.

skutečnou příčinou deprese často není smutek, ale vztek. ačkoli jste cítili ohromný vztek, museli jste její držet v sobě. pak jste si připadali slabí a ubozí, protože po vás někdo šlapal jako po rohožce. váš vztek se nakonec obrátil proti vám místo proti člověku, který jej vyvolal.

mraky se zbavují smutku tak, že pláčí až do chvíle, kdy už plakat nemohou. když už jim nezbývají žádné slzy, cítí, že se z nich vedla velká zátěž, tak velká, jako všechny slzy které prolily. my můžeme svůj smutek poslat do nebe, které je v nás.

dech je neuvěřitelný stroj času, který přináší naši mysl od myšlenek na minulost nebo budoucnost zpátky do přítomného okamžiku

když je mysl bez myšlenek, cítíme svou pravou podstatu.

klid nedosáhnete změnou okolnosti svého života. najdete ho pouze v uvědomění, čím jste na nejhlubší úrovni.

- eckhart tolle

zvykli jsme si obětovat přítomnost ve prospěch budoucnosti.

jakkoli intenzivně si můžete přát, aby vaše pocity zmizely, zůstanu tak dlouho, jak budou potřebovat.

ačkoli se emoce rodí ve vás, nemějte za to, že vám patří. proto vás jen málokdy poslouchají.

schopnost vydržet i když je všechno složité, odhalí váš skutečný charakter.

označit něco za problém často znamená z toho problém udělat.

prvním krokem ke zralosti je uvědomit si pomocí introspekce své vlastní nedostatky.

jedním z našich největších strachu je to, že když se ukážeme takový jací jsme, dočkáme se odmítnutí. připadá nám těžké otevřít dveře svého srdce i těm nejbližším přátelům. nikdo z nás není dokonalý.

i když jsme nedokonalý a žijeme v nedokonalém světě, můžeme dál milovat.

no. 13

léto je v plném proudy a já bych se s Vámi chtěla podělit o myšlenky, jež mi už déle leží v hlavě. nejsou to možná ani tak myšlenky, spíše takový podivný svíravý pocit. pomalu se totiž blíží nový školní rok a pro mě to bude nový školní rok plný velkých změn.

nastupuji na vysokou školu, stěhuji se do nového města, kde nikoho neznám, přestupuji na novou konzervatoř a čeká mě druhá maturita. když to sem tak píšu, přijde mi, že se celý můj život od základů změní. troufám si říci, že nadchází ten čas, kdy už budu svůj život řídit a žít jen já sama. sama. a to je velká změna, nehledě na to, že mám vážně tu možnost začít znovu. začít znovu psát ten nyní prázdný papír, kde místo nadpisu bude mé jméno. nic víc, nic míň. upřímně mě to docela děsí. nechci nic pokazit, chci se zapsat jako dobrá studentka, spolubydlící, chci, aby mě tam měli rádi. do jednoho kolektivu se budu začleňovat jako ostatní - úplně nově, těšící se na seznámení se spolužáky z mého oboru, kteří, doufám, budou do umění zapáleni stejně, jako já. do druhého kolektivu to však už tak lehké nebude. přestupuji do maturitního ročníku konzervatoře a všichni mí budoucí spolužáci se už čtyři roky znají a já tam přijdu a nikoho znát nebudu. jako ta nová. sice jsou obě školy, na které půjdu, umělecké, i umělci nemusí být nikterak rádi, když mezi ně přijde nějaký vetřelec. sama jsem zvědavá, jak to dopadne. nedokážu ani slovy vyjádřit, jak se na vše z toho těším, jen zkrátka doufám, že nemám přehnané očekávání a nebudu potom zklamaná. a možná se pletu. možná, že má očekávání ani nevystihují to, jak úžasný nový začátek to bude.

myslím si, že mít možnost znovu začít, novou šanci, je pro člověka velice důležitá. ať už jde třeba o stěhování, nebo o změnu školy. člověk je najednou vržen někam, kde ještě nebyl. v novém prostředí, obklopen novými lidmi. je na tom něco fascinujícího. můžete se totiž představit tak, jak chcete, jelikož ti lidé o vás budou vědět jen to, co budete sami chtít, aby věděli. nechci tím naznačit, že byste se měli představovat jako někdo jiný a nemyslím tím jiným jménem. přetvařovat se totiž neustále nedá. myslím tím, že můžete třeba začít s něčím, co jste již dlouho odkládali, nebo začít dělat něco, co jste vždy chtěli, ale neměli jste na to zatím ještě odvahu, nebo jste jen zkrátka nebyli schopni se do toho odhodlat. tyto životní změny jsou přesně pro tyto věci úžasnými příležitostmi. každý z nás má byť jen malou představu o tom, jaký život by chtěl vést. jak by vypadalo jeho ideální ráno, odpoledne, nebo večer. přesně tyto chvíle jsou jako určené k tomu, začít tyto věci dělat, nebo to alespoň zkusit. nové návyky nelze vybudovat mrknutím oka, ale můžeme se alespoň pokusit něco prostě dělat jinak, nebo něco nového vyzkoušet. kdo ví, třeba zjistíte, že je to mnohem jednodušší, než jste si mysleli. nové prostředí se úplně nabízí ke zkoušení nových činností. nikdo vás nezná a nebude vás soudit. můžete se seznámit jen s tím, s kým budete chtít a víte, že se o vás nedozví něco, co nechcete, od někoho třetího.

chápu, že seznamování nemusí být pro někoho procházka růžovým parkem, ale každý z nás někoho potřebuje. stačí jen hledat a člověk, který vám sedne a vy ucítíte, že ho chcete více poznat, se objeví. vždyť život by byl tak smutný bez přátel. i kdyby jste dlouho nikoho takového nenašli, nic se neděje, je to v pořádku. stále se můžete kdykoliv vrátit domů. jen mimochodem, uvidíte, jak bude vaše rodina vděčná a jak se na vás budou těšit po delším odloučení. říká se, že stěhování rodinné vztahy umí velmi dobře zlepšit. navíc dnešní doba nám nabízí tak obrovskou síť možností komunikace, takže kdykoliv se můžete spojit se starými přáteli. ti vás taky velice rádi uvidí a vyslechnou.

přes to všechno chci hlavně zůstat věrná sama sobě. nic si nenalhávat. zůstat svá a myslím, že to půjde lépe, když se nebudu muset ohlížet kdo mě vidí nebo slyší. chci být prostě sama sebou, ať se děje cokoliv. to je můj hlavní cíl. čím více se však blíží nástup do školy, tím více váhám, zda jsem zvolila správnou cestu. jestli je to opravdu to, čemu chci obětovat celý svůj život a kariéru. jestli jsem udělala správně. jestli na to opravdu mám. i když jsem stále na pochybách a nepřestávají nabírat na síle s blížícím se stěhováním, snažím se na to dívat jinak, protože jsem začala cítit, jak mě mém pochyby spalují. i kdybych zjistila, že obor, co jsem si vybrala, mi nesedí, je to v pořádku. chci tam zjistit, kdo vlastně jsem, co je můj smysl existence. i kdyby to nakonec umění nebylo, není to špatně. člověk může dělat chyby a nikdo neví, kde nakonec skončí. co o sobě najde. hledání se je pointa života a já se nemůžu dočkat, až se celé tohle kolo nových věcí, příležitostí a změn roztočí. nemůžu se dočkat, co nebo koho tam objevím. co o sobě zjistím. udělala jsem správně, nebo ne? to se vše teprve uvidí. proto se zatím snažím žít bez všech pochybností, co to jde. tak nějak být přítomná a nežít v obavách z budoucnosti. vymýšlím a plánuji, jak bude vypadat můj pokoj a představuji si, jaký život za dva týdny budu vést, protože nemá cenu se sžírat špatnými myšlenkami. takhle to teď zkrátka mělo být a já jsem za tyto možnosti neskutečně vděčná.

i když mě to vlastně pořád tak trochu děsí...

no. 14

vnitřní síla. téma, jež jsem si zvolila pro dnešní rozepsání. možná i tak trochu rozpitvání, protože sahá do hloubky, skoro se může až dotýkat našeho dna, naší podstaty. nejdříve bych se chtěla věnovat právě jí.

co je to vlastně naše podstata? něco natolik nehmatatelného, abstraktního. něco, co v nás vždycky bylo, je a bude. tvoří jádro našeho já, našeho vnímání nejen sebe samých, ale i našeho místa ve světě a vnímání světa, co nás obklopuje. nelze ji vidět, ani nijak přímočaře popsat. stejně však nějakým tajemným pocitem víme, že ji máme. že tam někde je, protože ji cítíme. i když v podstatě nedokážeme říci jak, ani kde. jen o ní zkrátka víme.

může se nám zdát, že je to něco, co nás přesahuje. nějaký vyšší princip, nebo snad i náš osud. naše předurčení, budoucnost. ale pokud ji budeme chápat tímto způsobem, jak je možné, že ji vůbec dokážeme cítit? kdyby přeci byla něco víc než my, nebyli bychom nikdy schopni si ji uvědomit nebo ji pociťovat. na světě je mnoho transcendentních otázek a toho neurčitelného nadpřirozena, na něž nikdy asi nebudeme schopni najít jednu správnou či univerzální odpověď pro všechny lidské bytosti. avšak otázka naší podstaty se tak úplně nedotýká podstaty světa. je totiž v nás. je to JEN NAŠE osobní a individuální otázka. otázka našeho nitra, naší duše a odpověď se nehledá někde na okraji světa. vlastně existuje jen na jednom jediném místě. troufám si tvrdit, že tím místem jsme my. nedokážu s jistotou říci, kde ji mám já, ale nějakým způsobem cítím, že se nachází někde na prahu vědomí a nevědomí.

už déle se snažím na otázku své podstaty najít odpovědi. co to vlastně je? jaká je? proč vůbec je? myslím si ale, že ten úplný základ, oproštěný od všech našich vizí, snů a cílů, je pro většinu z nás stejný. být spokojený a šťastný se svým životem. usínat s pocitem prožitého krásného dne. s pocitem naplnění. znáte to hřejivé cosi? kdy uleháte do peřin a říkáte si, že ten dnešní den vážně stál za to? že jste vděčni, že jste ho mohli prožít? přesně o tom mluvím. možná jste teď museli trochu zapátrat, kdy to vlastně bylo a moje otázka je proč? proč tento pocit nezažíváme každý den? naše společnost totiž možná tak trochu zapomněla, co je podstata našeho bytí. už neusínáme s pocitem, že dnešek mohl být náš poslední den nebo se strachem, jestli budeme zítra mít co jíst. jsou to dost brutální příklady toho, co chci naznačit, ale pro rychlou ilustraci snad postačí. možná jsme zapomněli děkovat. možná jsme zapomněli, že to, jaký život v dostatku vedeme, je otázka posledních sta let. možná jsme tak trochu zapomněli, jak dobře se vlastně máme a že naše problémy jsou ve srovnání s hrůzami války nebo hladomoru naprosto malicherné. po velmi dlouhé době se totiž dá říci, že žijeme v bezpečí a bezpečí je luxus, jež mnoho a mnoho lidí před námi nikdy nezažilo. máme to, po čem oni tak moc toužili a nakonec, když o tom tak přemýšlíme, pořád nedokážeme tak úplně říct, že jsme šťastní. že jsme vděční za náš život. proto si myslím, že klíčem ke šťastnému životu je vděčnost. vděčnost za život. i když dnes neuděláme všechny věci, co jsme chtěli a nepodařilo se nám něco, co jsme si přáli, až zavřete před spaním oči, poděkujte si. poděkujte si za to, že jste ten den ve zdraví prožili. poděkujte, že žijete. najednou pocítíte, že starosti ohledně výkonnosti či produktivity jsou opravdu jen malé starosti. vy jste totiž vděční za něco, co je mnohem vetší, než vaše problémy. jste vděční sami za sebe.

a jak tedy najít tu svou podstatu? pokud jsme se dokázali oprostit od problémů našeho života, dokážeme pročistit naši zakalenou mysl. a právě v tomto čistém momentu možná pocítíte, kde máte být. co máte být. jací chcete být.

a co je na tom nejkrásnější? pokud na tyto otázky v sobě dokážete najít odpovědi, vaše vnitřní síla z nich bude pramenit, protože jste jí právě dali sílu a světlo, jako malé květině. nepotřebujete žádnou motivaci zvenčí. vždy tam byla ta vaše, vnitřní, jež je silnější než veškerá vnější motivace dohromady. jen jsme ji nechali spát pod všemi našimi starostmi. pokud se ale dokážeme od nich oprostit a láskyplně se budeme ptát, pochopíme. jelikož budeme stát sami před sebou. jen tak se totiž dokážeme upřímně ptát a hledat. nacházet. naše podstata je totiž v nás. jste to vy.

no. 15

tato myšlenka se dost váže na tu předchozí. už déle se zajímám o vnímání sebe sama. myslím, že v sobě dokážu i celkem slušně číst, vím (nebo se alespoň opravdu snažím) znát své hranice a dodržovat je, vím, jaké lidi chci mít ve svém životě, vím, kam bych to nejradši jednou dotáhla, vím, co mě naplňuje. vím toho spoustu a stejně musím neustále přemýšlet, jak být lepší. jak být tou slavnou nejlepší verzí sebe sama, jíž každý z nás chce jednou dosáhnout a být. zajímavé však na tom je právě ten fakt, že čím víc toho vím, tím víc mi přijde, že nevím, jak tato verze mého já vlastně vypadá. ta představa se mi jaksi mlží, což si celkem protiřečí. když toho o sobě tolik vím, nemělo by být snazší si sebe samu představit? myslím si ale, že je to tím, že ta nejlepší verze sebe sama, kterou mám, je v první řadě stav a ne představa a na to jsem přišla před několika málo hodinami. budoucnost si sice lze nějakým způsobem představit a vizualizovat, především bychom se ale s ohledem na to, že se snažíme představit si nejlepší verzi sebe sama, měli zaměřit na to, co z této verze cítíme. jak se cítí naše nejlepší já. co dělá, o čem přemýšlí a ne jak vypadá a kde bydlí či se nachází. měli bychom si představit ten pocit. stav mysli. jelikož si myslím, že to je to hlavní. život nám přináší nesčetně mnoho změn. nevíme, kde skončíme, s kým budeme, kde budeme, ale můžeme vědět, jací bychom chtěli být, co bychom chtěli v budoucnu cítit. já osobně bych chtěla cítit větší sebepřijetí a celkově, přijetí světa a sebe v něm. taková ta vnitřní spokojenost. štěstí. dle mého, je to stav, jež hledá mnoho z nás, ne-li všichni.

na této cestě už jsem ušla dlouhou a krkolomnou cestu plnou překážek a nástrah a jsem za ně v podstatě vděčná, protože práce na sobě ve svém vnitřním světě se neobejde bez pádů. křivka těchto vnitřních procesů, ať už je váš cíl jakýkoliv, není lineární. je to klikatá čára plná propadů a následných zisků, zkušeností a právě bez těch chvil, kdy se cítíme jako selhání, by to nemělo ten pravý smysl. přesně tyto chvíle nás dělají o tolik silnější. tvoří nám jakési to pomyslné brnění. jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. z našich špatných dnů těžíme nejvíce v rámci růstu, jelikož nás učí. učí nás, že ne vždy je všechno lehké, krásné, veselé a bez bolesti. člověk se potřebuje někdy cítit špatně aby věděl, jaké to je, když se cítí dobře a z toho potom pramení naše vděčnost. a jsme znovu u vděčnosti. je důležité tento fakt přijmout. jsou dobré dny a špatné dny. posuny a propady. ale život jde dál a možná si to ani neuvědomujete, ale každý pokles je pak o trochu jednodušší překonat s vědomím, že pak bude znovu líp a pokud to přijmete, bude to ještě o další malý kousek snazší. nejdůležitější na tom všem je ale přijmout se už teď a to je hlavní myšlenka té mé cesty, kterou jsem již ušla, jak jsem zmiňovala.

nemá cenu čekat. se sebepřijetím se musí začít co nejdřív, i když to nemusí být příjemné a třeba pro vás zrovna teď nepřipustitelné, ale kdy jindy začít? kde by měl nastat ten správný čas? kdy začít být šťastný za každy nový den? nemá totiž cenu říkat si přijmu se až zvládnu to a ono. cenu má přijmout se už teď, i když nejste ta nejlepší verze sebe sama. cesta za ní je totiž opravdu dlouhá a nelze zvládnout bez toho, aniž byste přijmuli i tu nejhorší vaši část. i ta je totiž vaší součástí a každý ji v sobě má. potlačováním ano přetvařováním nezmizí a další důležitý fakt, který vás možná udiví, ani ta nejlepší verze vašeho já tu nikdy nebude tak nějak pořád. i ta bude mít někdy dny, kdy se bude cítit špatně. taky se jí nemusí vše dařit na sto procent, taky bude potřebovat den nebo dva dny volna a nicnedělání. proto pokud přijmete to špatné už teď, vaše cesta bude mnohem příjemnější, budete cítit méně stresu. dokonalost neexistuje. stoprocentní nasazení se nedá dennodenně zvládat. takže si dovolte být své nejhorší já. dovolte si nic nedělat, nebýt produktivní, odpočívat. možná zjistíte, že jste vašemu cíli blíž, než jste si mysleli.

a co je víc, možná, že až se stanete tou nejlepší verzí sebe sama a budete se cítit, jak jste chtěli. možná zjistíte, že i tohle vaše nejlepší já zdaleka nebylo to nejlepší. zjistíte, že máte ještě navíc a to vaše nejlepší já, co si myslíte, že je to nejlepší čeho můžete dosáhnout, zase bude mít svoje další nejlepší já. to je další zajímavý fakt. možná totiž je to nejlepší já vážně jen představa a žádné nejlepší já vůbec neexistuje. možná je tahle celá cesta jen o tom, abychom si uvědomili, že naše nejlepší já jsme zkrátka my. i právě teď, protože teď se opravdu snažíme být naším nejlepším já, není to tak?

možná je to totiž celé jen o tom přijetí. o přijetí všeho špatného, co se může zdát, že ani přijmout nelze. ale jsme to my a vždycky to my budeme. můžeme se snažit vypadat líp. můžeme se snažit. budeme lepší, ale pořád to budeme my. když se snažíme být našimi nejlepšími já už teď, jak můžeme říct, že jím nejsme už teď?

proto, zamyslete se, jaký stav v mysli prožívá vaše nejlepší já?

nejsme náhodou tím nejlepším, co můžeme být, když se tolik snažíme, tak trochu už teď?

není to všechno opravdu jen o tom přijetí a vděčnosti?

no. 16

myšlenka, co se mi posledních pár dnů honila hlavou, je dosti zvláštní. možná vám přijde existenciální, možná sociální a možná se nebudete moci rozhodnout, kam vlastně tak nějak spadá. tou myšlenkou je totiž to, kde se pohybujeme, s kým se vídáme, koho si pustíme blíž, koho obdivujeme, nesnášíme, akceptujeme, nebo se straníme. uvědomila jsem si totiž teprve před pár dny tuto do očí bijící pravdu, jež jsem doposud neviděla. a tou je naše existenční "bublina" našeho světa, jak ho vnímáme.

každý z nás má nějakou tu svou bublinu, v které se pohybuje, přemýšlí a žije. i když se nám to tak nemusí vůbec zdát a třeba se mnou vůbec nemusíte souhlasit, ale dle mého i toho člověka, který o sobě tvrdí, že není ovlivněn okolím a je na pro procent jen sám sebou, tato bublina ovlivňuje. tím prvotním základem je rodina. první sociální kontakt nám přinášejí rodiče a naše bublina je tedy omezená na domov a naše příbuzné. drtivou většinu našich vzorců chování si budujeme v jejich přítomnosti. jak mluví, jak vyjadřují svou osobnost, jak se všeobecně chovají. později sledujeme, jak interagují s dalšími lidmi. tím pádem se naše bublina rozšíří o známé našich rodičů a nejbližších. už to nás jaksi někam směřuje. pokud jsou naši rodiče umělci, máme už od malička dveře dokořán k uměleckým zážitkům. pokud jsou lékaři, brávají nás s sebou do nemocnice, kde vidíme, jak léčí své pacienty. pak přijde škola a naše bublina se zase nějak změní. přicházejí takové ty typické problémy. snaha někam zapadnout, známkování podle pěti čísel. puberta s námi taky pořádně otřese, ale pořád se tak nějak pohybujeme mezi těmi svými. pak přichází vysoká škola a podle mě je to jeden z největších zlomů v životě. drtivá většina lidí totiž poprvé vyletí z hnízda. najednou už se nevrací domů a nevídají se tak často s těmi, s nimiž byli celý život v úzkém kontaktu. musíme se s naší bublinou posunout dál. právě v tom bodě teď jsem já. právě teď si začínám uvědomovat svou bublinu, ve které se cítím nejlíp a jaká vlastně je. je čas objevit své sny, no a hlavně sebe.

vždycky jsem si kamarády vybírala. nedokážu se svěřit kde komu. teď se ale stěhuji do místa, kde nikoho neznám a můžu začít, jak se tak říká, nový život. chci to vlastně? možná ano, ale jak najít lidi, kteří sdílejí podobnou bublinu, jako já? uvědomila jsem si, že není potřeba zajít nikam daleko, abych viděla, že tolik lidí žijí natolik odlišný život a naprosto odlišnými hodnotami. tuhle pravdu jsem snad nikdy natolik necítila, jako teď a říkám si, jaké to štěstí jsem měla, že jsem vyrůstala v takové rodině jakou mám a mezi takovými lidmi, které znám. doufám, že jim ještě před odjezdem stihnu říct, kolik pro mě znamenají a jak jsem jim vděčná.

lidi, které znám, s kterými mi je dobře a které vyhledávám, sdílejí z nějaké části podobnou bublinu. tou bublinou myslím třeba nějakou činnost, nebo třeba i jen smysl pro humor. něco máme společné a mé uvědomění stojí na tom, s kolika lidmi nic společného nemám. docela mě vyděsil ten fakt, že je jich nepočítaně. docela dlouho jsem žila s představou, že mnoho lidí kolem mě je prostě ve všem lepší, úspěšnější a já vím, že se tací najdou a bude jich hodně, ale určitě to nebude každý druhý na ulici. třeba jich taky může být mnohem míň, než si myslím. za to ale podle mě může tak trochu internet, který nás všechny z celého světa propojuje a přibližuje na pomyslně nebezpečně malou vzdálenost. to nás pak prostě musí nutit ke srovnávání.

člověk se může neustále srovnávat s někým, koho nezná. ale na co, když ten druhý o tom třeba ani neví a navíc nevíme, zda bychom si s ním vůbec ve skutečnosti rozuměli a vážili si ho. nevíme, co řeší za problémy, nevíme, v jaké bublině žije a jaké jsou jeho hodnoty a smysly života. to je dle mě úskalí sociálních sítí. nikdo toho druhého vlastně nezná a my si ty cizí lidi, co ze sebe ukazují jen to nejhezčí a neupravenější, pouštíme do svých bublin. jak se můžeme srovnávat s někým, koho neznáme? pro co? nevíme, jakou cestu ušel, ani jak se chová, když se nikdo nedívá. koneckonců, třeba ani ve skutečnosti tak úspěšní a dokonalí nejsou. vždyť nikdo nemůže být.

co je ale ten největší paradox bublin? mnoho z nás si je neuvědomuje a já myslím, že je to důležité. konec naší bubliny a začátek bubliny někoho jiného, i když jsou nějakým způsobem propojené, vždy odděluje naše prožívání života od prožívání života druhého člověka. pokud si tyto hranice uvědomíme, pochopíme, že některé věci, co nám třeba někdo řekl, udělal, nebo se prostě jen staly, jsou jen záležitost jeho bubliny. on řeší svůj život, svůj svět a své problémy a pokud se objevíme v nesprávný okamžik na nesprávném místě, můžeme to schytat. co je ale důležité, je vědět o těch našich hranicích a udržovat si je. pokud někoho potkáme, nevítat ho hned s dveřmi k sobě otevřenými. dát si čas a vyhodnotit, zda si ho k sobě doopravdy pustit chceme. s uvědoměním, že na světě je milion dalších lidí, kteří žijí ve svých bublinách - svých světech, kde jim to tak přijde normální, se nám bude žít o trochu líp. pro každého je normální vlastně něco úplně jiného. bublina někdy může být jako klapky na oči, tak je nechme otevřené.

no. 17

moje já je mnohými nepochopeno. cítím se nepochopená. jen z mála lidí cítím ten záchvěv souznění. proto mi samota nedělá problém, je však důležité poznat rozdíl mezi samotou a osaměním. osamění může být nebezpečné a skličující, ale samota je v pořádku. takový je svět. svět nezměníme, ani druhé. není moc dobré měnit ani sebe. (pokud to samozřejmě není žádoucí) cesta akceptace je dlouhodobě udržitelnější, než snaha o přetvářku. co ale změnit můžeme je náš pohled na svět. na vše co nás obklopuje. na ty věci co se nám dějí. jsou to dary. vše kolem nás je dar.

ráda si sama v sobě pohrávám s myšlenkou, že věci, co se nám dějí nebo lidé, jež potkáváme, že to vše se stane z nějakého důvodu právě v ten čas, kdy má. pak je tu ale to velké ALE. párkrát se mi totiž už stalo, že tenhle přístup prostě nějak nevyšel a něco nebo někdo mi vstoupil do života, převrátil ho vzhůru nohama a beze slova odešel, jako by se nic nestalo. problém byl, že stalo. ne v něm, ale ve mně a to je to ALE. ptávala jsem se pak samy sebe proč, jak je to možné. proč mi právě ten člověk právě v ten okamžik přišel do života, pořádně s ním zamával, zanechal tolik bolesti a zmizel? za co jsem si to zasloužila? nejhorší je, když se to stane brzy po sobě. vždy jsem se z takového setkání nějak vyhrabala. sice s nějakou tou jizvou v srdci, ale zvládla jsem to. pak to ale přišlo znovu. znovu se ta rána otevřela a pak znovu zavřela a mně to přišlo, jako nekonečný příběh, možná snad i jako můj osud. říkala jsem si, že jsme se třeba potkali v nesprávný čas, ale to přece nesedí s tím, že se věci dějí z nějakého důvodu. a dějí se tedy z nějakého důvodu, nebo je život jen náhodnou sestavou náhod? dost jsem nad tím přemýšlela a když jsem se na to pár lidí zeptala, co si o tom myslí, jestli je život říze osudem či náhodou, zjistila jsem, že v této otázce existují dva tábory. jeden, obhajující sílu osudu a druhý, přiklánějící se k myšlence, že život je jedna velká jízda plná překvapení a každé naše rozhodnutí naši budoucí cestu nějak ovlivní. upřímně mi ten druhý pohled na život přijde docela děsivý, no ale zčásti by měl být i pravdivý, jelikož jde to my, kdo rozhoduje náš život, nebo ne? my se rozhodneme, zda půjdeme na tu nebo tu party, zda pojedeme tímto autobusem nebo pozdějším, zda si dáme kafe v té nebo té kavárně. koho tam potkáme, nebo co se stane nevíme. pak jsou ale situace, kdy vše nezávisí jen na nás a zčásti ani tyto banální příklady, jelikož co se týče toho, koho kde potkáme, musí se i ten druhý právě v tu samou chvíli rozhodnout, kam půjde, takže pravděpodobnost setkání je vlastně velmi malá. jak je tedy možné, že se potkáte? byl to tedy osud, nebo jen souhra náhod a stejných rozhodnutí?

na to asi nebudeme schopni nikdy odpovědět. v každém případě, je zde něco, co bych k tomu mohla říct. je možné, že se s někým potkáte, jak se říká, ve špatný čas na špatném místě. moc brzy, moc pozdě. nebo, že se stane něco, co vám přijde, že vás může zničit, avšak myslím, že není důležité se tímto zabývat. tohle opravdu změnit nedokážeme a nemá cenu z toho šílet. co ale cenu má, je právě ten náš pohled na tyto situace.

vždy, když se něco takového děje, nesnažím se ptát proč. proč teď, proč já a to z jediného důvodu. cítila jsem, že už moc dlouho se ptám a odpověď nepřichází. proto jsem se začala ptát, co mi to dalo, co z toho mám, co mě to naučilo. ano, občas mi přijde, že nic nedává smysl. většinou ale, s odstupem čas, jsem schopná najít nějaké souvislosti a tak trochu pochopím. je to taková malá oklika k tomu, abych zjistila to proč. ne vždy lehká a ne vždy se k tomu vlastně tak nějak úplně dostanu. minimálně mě ale dokáže utěšit vědomí, že se snažím. nikdy nelze pochopit vše, ale snaha je v životě důležitá a nechci žít svůj život, jako by to byla jen nějaká souhra náhod. vždy jsem hledala něco víc a myslím, že je dobré zkoumat to, co se nám děje. určitě je to dle mě lepší, než všechno jen bezmyšlenkovitě přijímat. a jsme zase u hledání. ptaní se. částečných odpovědí a nedokončených scénářů.

nejsem natolik naivní, abych si myslela, že zkoumáním takových třeba i každodenních věcí nalezneme svůj smysl, ale myslím, že nám to může pomoci najít naše smyčky, ve kterých jsme lapeni, a posunout se dál. najít souvislosti.

takže odpověď na otázku, jestli život řídí osud či náhoda nevím. co ale vím, je, že bychom měli hledat souvislosti a ptát se.

no. 18

utrpení v ráně pění...

nevím, jestli se dá říct, že myšlenka může být šťastná, ale pokud ano, tak ta, jež mne teď pár dní provázela, není tak úplně šťastná. je vlastně dosti nešťastná sama o sobě. už ve svém jádru, nebo chcete-li - kořenu slova, má slovo trpět. co to vlastně je? jak poznám, že trpím. jak se mám cítit, abych to věděla? emoce či stavy nikdy nemohou mít přesnou definici, jelikož slova jsou jen nástrojem dorozumívání mezi lidmi, na kterých jsme se "dohodli" a každé slovo může každý vnímat jiným způsobem. tím svým způsobem. po svém. a my si můžeme jen domýšlet, jak kdo všechny ty pocity prožívá. někdo je třeba schopný mít větší škálu emocí, než někdo druhý. někdo je schopný vnímat více pocitů zároveň, nebo třeba i ambivalentně. individuální vnímání může a velmi často nastává i u tak velkého citu, jako je láska. možná, že láska je ten nejpestřejší pojem, pocit. co si ale myslím je, že utrpení je ve své podstatě pro nás všechny jednotící prvek. mnoho lidí trpí, trpělo, nebo teprve trpět bude. utrpení může pocházet z různých příčin. nešťastná láska, zklamání, bolest, ztráta. ale ve výsledku bychom se dobrali k podobným pocitům, pokud bychom jej chtěli popsat. vnitřní beznadějnost, pocit prázdna, hluboký smutek, touha zavřít se v pokoji a nevylézt, nebo utéct až na samý okraj světa, kde už ani tráva neroste a slunce nesvítí. co je utrpením pro vás, na to už si musíte zodpovědět sami.

ale jádro toho, jak jsem nad utrpením přemýšlela nebylo jen se ho snažit nějakým způsobem pojmenovat. spíše se zamyslet nad tím, proč ho vlastně máme. proč jsme se ho už nepokusili vymýtit, když s sebou nese tolik bolestivých pocitů, jež pak svírají naši duši a dusí ji zaživa. stravuje ji a trhá na milion kousků a my máme obavu, že je už nikdy nedokážete slepit do stejné podoby. že i kdybychom se o to pokusili, už nebudeme stejní a opravdu, nebudeme. budeme poznamenaní utrpením, ale i s touto jizvou na duši se dá naučit žít. stále ale nemáme zopdovězenou otázku proč. tak proč tedy?

možná si vybavíme, jak jsme jako malí chtěli být dospělí. hráli jsme si na naše rodiče, na doktory, prodavačky a jak jsme se přitom snažili tvářit? vážně, ustaraně, zkrátka v našem překladu - dospěle. často to vypadá velice vtipně, když se o vážný výraz ty malé děti pokouší. od malička jsme vídali obavy a starosti na tváři našich rodičů a všech dospělých, co jsme potkávali. možná vám to teď přijde k smíchu, ale zkouším zde zformulovat to, že naše podvědomí si něco z toho vzalo. to, že dospělý svět není jako procházka růžovým sadem a ano, není, s tím se nebudu přít, ale jde mi o ten princip. proč jsme si nehráli na veselé dospělé? neviděli jsme jich tolik, jako těch nešťastných. nemuseli přímo trpět, ale byli zasaženi utrpením a my jako děti, které jsou velmi citlivé i na malé nuance takových těch "energií", co z druhého vyzařují, jsme si toho všimli a naše podvědomí si to zapsalo. až budu dospělý, už se nebudu tolik smát. už si nebudu hrát. proč by si ale dospělí neměli hrát? je to snad zakázané? když jsou dětská hřiště na každém sídlišti, proč nejsou i hřiště pro dospělé? uznávám, hřiště pro dospělé by asi vypadaly dost vtipně, už jen ta představa mi kouzlí malý úsměv na tváři, ale není na tom něco? děti se snaží napodobit dospělé a ve výsledku, až vyrostou, opravdu tak vypadají. no není to tak trochu smutné?

a konečně se dostávat k tomu, co jsem tím vším chtěla říct, jak se to pokusit změnit. myslím, že jsme závislí na utrpení, nebo jsme si na něj minimálně zvykli. myslím, že to je kámen úrazu, proč dospělí musí vypadat ustaraně a vážně. myslím, že je to jen jakási představa o tom, jak by měl dospělý vypadat a samozřejmě, nejsou takoví všichni, ale ta větší polovina určitě ano. to mě vede k další otázce, jak se utrpení zbavit? musíte se ho vzdát a smířit se s ním. pustit ho a nedržet ho v sobě déle, než je potřeba na to, abyste mu mohli odpustit, odpoutat se od něj, vyřešit ho v sobě a jít dál. může to trvat dny, týdny, ale pokud se ho nezbavíte, opravdu se na něm závislí stát můžete. nepomůže vám to od všech překážek života, většinou, když vyřešíte jednu, tak přijde další. pointa ale je, že překážky nepřestanou přicházet a pokud na nich budete moc lpět, tak se budou jen hromadit a jak pak nemáte vypadat ustaraně? utrpení se ve své podstatě zbavit nedá. jediné, co na něm můžeme změnit, je náš postoj. vyklouznou z toho zamotaného kruhu sebelítosti. ta cesta tkví v jednoduchosti. nemá smysl si vyčítat věci, co se staly. důležité je, se z nich poučit, i když třeba se vám zdálo, že byly špatné (slovo špatný používám opravdu nerada, ale víte, jak to myslím). nemá smysl se obávat budoucnosti, jelikož nikdo nikdy nedokáže jistě říct, co se vlastně stane a navíc, ještě nezačala. můžeme se na ni, pokud tedy víme, že nás čeká nějaká důležitá zkouška či událost, připravit jak nejlépe dokážeme. a přítomnost, ta už je jasná. jen tu máme přímo před sebou a za ni musíme být vděční, že ji můžeme prožívat a navíc, za chvíli se opět stane minulostí a budeme na ni moct jenom vzpomínat. vzpomínky je to jediné, co nám po ní zůstane a ty musíme v sobě pečlivě uchovávat, abychom měli na co vzpomínat. takže věřte mi, smířit se s utrpením, i když to může být trnitá a dlouhá cesta plná slz a bolesti, vážně stojí za to. jen pak si budete maximálně užívat přítomný okamžik a budovat nové a lepší (opět slovo, co moc nemusím) vzpomínky. jen pak budete volní. a doufám, že si moje děti jednou budou hrát na veselé dospělé.

no. 19

méněcennost. cenit si méně. ale čeho? sami sebe. dle mého je to jeden z nejvíc destruktivních pocitů. zaleze nám až do morku kostí a lze se ho zbavit jen těžko. myslím, že všichni ho máme, nebo jsme ho alespoň zažili. těm, jichž se to netýká a dokázali se ho zbavit, vymýtit ho ze svého života, těm ze srdce blahopřeji. ale co my ostatní? schválně píšu my, jelikož já sama toto téma nemám v sobě tak úplně dořešené a bolí mě to. opravdu můžu říct, že je to pocit, co mě bolí. ne fyzicky, ale psychicky. pocity nelze spatřit, ani se jich dotknout, ale jsou dny, kdy doopravdy cítím, jak mě tlačí na hrudi a nechce mi dovolit se nadechnout. kdy mě drží kolem krku a říká - nejsi dost. dost co? dobrá? v čem? někdy ani na tuto otázku nedokážu odpovědět a má méněcennost odvětí - na nic nejsi dobrá, ani na zvednutí se z postele a ani na život. neobstojíš. ale u koho bych vlastně měla obstát? možná si to ani neuvědomujeme, ale v drtivé většině případů, možná, že bych dokonce řekla, že u 99% situací, je vždy nějaká možnost, jak věci opravit, pokud se nepovedou napoprvé. známky se dají opravit, zkouška se dá opakovat, koupená věc se dá vrátit a takhle bych mohla vyjmenovávat dál a dál. v ten daný okamžik nám přijde, že se zhroutil svět a my jsme jen chodící troska. s postupem času nám to ale dojde. dojde nám, že se to dá napravit a zkusit znovu a o tom ten život je. o zkoušení, prohrávání a vyhrávání.

slyšela jsem krásný citát. tedy ne, že by byl úplně krásný jako balzám na duši, ale velice pravdivý.

"našim největším soupeřem jsme my sami."

myslím, že je to pravda a měla bych si to vyvěsit někde, kde na to každodenně uvidím. je až k smíchu, zamyslíte-li se nad tím, jak moc sami sebe svazujeme. vším tím srovnáváním, podceňováním a uzavíráním se do sebe. vždycky si u toho vzpomenu na všechny ty slavné umělce, kteří to nevzdali. i když je veřejnost nepříjímala a denně čelili posměškům a nesčetně mnoho narážkám, nevzdali to. nepřestali dělat to, čemu věřili. v tom je jejich krása a za to mají můj neskonalý obdiv. já sama se totiž hodně bojím s něčím svým vyjít ven, jak se říká, jako s kůží na trh. představa těch všech lidí, co by mě mohli kritizovat a zesměšnit, mě mrazí. jak jinak se ale zviditelnit? nikdo nedokáže předvídat jsi bude okolí reagovat na vaše dílo či projev. nikdo. pokud s tím ale ven nakonec doopravdy nepůjdeme, paralyzování strachem z jejich reakce, nikdy se to nedozvíme. nikdy nebudeme vědět, jestli se naše obrazy někomu líbí, dokud je nevystavíme. a co nejhoršího by se mohlo stát? zkrátka si je nikdo nekoupí. postačí vám ale snad to, že se na u nich někdo pozastavil a prohlédl si je (viz moje vlastní zkušenost s výstavou. všechny obrazy se neprodali. všichni lidé mi na ně neřekli své názory a ti kdo ano, líbili se jim. věřím, že někomu se líbit nemuseli, mně ale stačila ta představa, že opravdu někde visí a lidé je opravdu mohou spatřit.) člověk se nikdy nezavděčí všem. je to nereálné a nadlidské. o co se ale musíme snažit, je nebrat až takový ohled na to, co si myslí ostatní, ale na to, jaký z toho máme pocit my sami a upřímně, když probíhala vernisáž mé výstavy, byla jsem dojatá k slzám. ti všichni, kdo přišli, nevěděli, jak maluju. třeba umění ani nerozuměli natolik, aby si o tom mohli udělat ať už svůj vlastní nebo objektivní názor, ale přišli, aby se podívali a to bylo to nejvíc, co mi mohli dát. teď jsem shrnula pár mých postřehů z výstavy, ale ten pocit, že nejsme dost nesouvisí samozřejmě jen s uměním. poslední dobou jsem se už vícekrát přistihla, že stačí aby někdo jen trochu zpochybnil něco, čemu celým srdcem věřím a co je mým ideálem, a celá ta představa se nějakým způsobem nabourá. z kruhu už není dokonalý kruh, ale tak trochu elipsa a já přemýšlím, jestli chci věřit něčemu, co se druhým nezdá, jako dokonalé. pak mi ale docvakla jedna věc. nic není dokonalé. dokonalost neexistuje. a ano, možná ta moje myšlenka byla nebo je dost naivní, ale je to má naivní myšlenka a nikdo nemá právo mi ji brát. a já chci naivně věřit, tak mě prosím nechte. třeba se pletu a nikdy se mi to nesplní, ale i kdyby se to vyplnilo jen z části, já budu šťastná a i kdyby se to nestalo, tak si chci užít to moje naivní přání teď a nehroutit se ze všech obav, co kdyby ne. ano, třeba by mě to pak semlelo jako lavina, ten tvrdý náraz reality, ale o tom ten život je. o prohrách, výhrách a plnění si svých přání. nevyjde jedno, přijde další a člověk musí něčemu věřit, na něco se těšit. z čeho by pak měl brát sílu zvednout se z postele a žít.

na světě každý den vstává sedm miliard lidí a nikdo, věřte mi NIKDO nemá stejné sny a cíle, jako vy. každý z nás je jedinečný a zaslouží si mít své sny, tak pryč s méněcenností. je to domestikovaný pocit. sami jsme si ho vytvořili, jako brzdu našich snů.

tak prosím, zkuste alespoň jeden den prožít s tím, že budete snít své sny s otevřenýma očima, že jim jdete vstříc, udělejte něco, co jste se dlouho dobu báli udělat ze strachu z reakcí ostatních lidí, protože to vy žijete svůj život a jen vy můžete žít své sny. jsou to vaše sny. nechte je ožít a vykašlete se na to, co by mohli říct ostatní. nezabíjejte své sny strachem z pocitu méněcennosti. uduste ho. zašlapejte hluboko do země. pokud se vám to podaří, věřte mi, že budete mít o čem vyprávět! není totiž důležité, co si o vás myslí ostatní, co chtějí ostatní. důležité je, co chcete vy a jenom vy. vy jste tvůrci vašeho příběhu s názvem život. nebojte se psát.

no. 20

důvěra. v něco věřit, někomu věřit. důvěra má mnoho podob a pro každého také něco jiného znamená. je velmi různorodá a u každého je míra důvěry jiná. každý máme své hranice důvěry, svou míru důvěry a schopnost otevření se a věřit a je velmi důležité naučit se to respektovat. hranice je důležité si nastavit a umět s tím pracovat. je to totiž jedna z klíčových pilířů jakéhokoliv vztahu ať už přátelského, rodinného, nebo třeba milostného. vždy tu byla je a bude. vždy se nelze jen spoléhat na naši intuici a ještě bych ráda podotkla, že tyto hranice naší důvěry nás neomezují, ale mají za úkol nás chránit a to v pravém slova smyslu. chránit naše nitro. není dobré dopustit, abychom je přehlíželi nebo se jich vzdali. není to zdravé hlavně pro nás samotné, jelikož to nás to pak může zranit.

v každém společenství lidí vždy hrála důvěra velmi důležitou roli. ať už mluvíme o důvěře v něco, v někoho nebo někomu. dle mě je míra důvěry velkým ukazatelem jakési pomyslné kvality vztahu. to, nakolik věříme ukazuje, jak pevný ten či jiný vztah je. samozřejmě jsou tyto vztahy velice různorodé, proto jsem se rozhodla je jeden po druhém mírně rozebrat.

důvěra v něco je velice zajímavá záležitost a troufla bych si říct, že mnohdy může být i složitější, než důvěra v někoho nebo k někoho. zde se totiž jedná o vztah subjektu a objektu, myšlenky. tento takzvaný objekt je neživá věc. může být abstraktní jako například pojem budoucnost, posmrtný život, naše schopnosti, láska. je velmi blízce spojená s naší vírou (třeba i v boha) a naším celkovým nastavením a vnímáním života a sebe samých. na druhou stranu může být i materiálního původu. důvěra v to, že našemu autu se neporouchá motor, důvěra v to, že při slaňování se lano nepřetrhne, že padák nemá díru. jednu věc však tyto věci mají společnou a tím je to, že to není vztah dvou žijících tvorů. je to vztah náš osobní - subjektu a něčeho neživého - objektu. výhodou je, že je zde jen jeden činitel, jež je nucen se na něco spolehnout, něčemu důvěřovat a tím jsme my sami. tím pádem není za potřebí uvažovat, zda ten objekt důvěřuje nám, je ale težké tuto důvěru mít, pokud jsme nedůvěřiví. tento slib totiž uzavíráme jen v rámci naší mysli. v rámci nás samých a mnohdy ani nemáme jinou možnost než věřit. než důvěřovat. ale jak se říká, dvakrát měř a jednou řež. myslím, že je dobré si tuto důvěru vždy dvakrát promyslet, jelikož může mít pro nás fatální následky. je totiž rozdíl mezi důvěrou a fanatismem. nesmíme se nechat svést. někdy se věci nezdají tak nereálné, ale přesto jsou.

důvěra v někoho je krásný pocit. je velice povznášející a úzce se k němu pojí hrdost, uznání, láska i respekt. dle mého mínění i pokora a všechny tyto pocity pokládám za důležité lidské ctnosti. je to jako o krok ustoupit a vložit do někoho kousek ze sebe. posunout se za hranici našeho ega a vložit naše vnímání a uznání do někoho druhého. to mnoho lidí zapomíná, ale je to velmi důležité. stejně tak je důležité věřit v sám sebe, o tom bych se mohla také rozprávět, ale důvěra v někoho dalšího nás může povznést z naší bubliny a nechat nás vyletět až do nebes. platí zde však to samé pravidlo, jako u důvěry v něco. vše je lepší vícekrát promyslet a věřit v někoho. kdo si naši důvěru opravdu zaslouží. tento vztah už není vyjádřen jako subjekt - objekt, ale jako subjekt a druhý subjekt, který je však pasivní. tato důvěra se totiž stále odehrává v rámci nás a my jsme její tvůrci. stále zde máme tu kontrolu a máme na výběr, jakou mírou budeme v někoho věřit. z vlastní zkušenosti bych však znovu upozornila, že není dobré vkládat naši důvěru jen tak v někoho. je to náš čas a naše energie, co do této důvěry vkládáme.

a jako poslední, důvěra někomu. pro někoho je to ten pocit, že někomu můžeme říct cokoliv a věříme, že naše tajemství u něj zůstane v bezpečí. pocit, že se můžeme svěřit s našimi strachy, obavami, starostmi a vyslechne nás, podá pomocnou ruku, nebo nás jen vyslechne. někdy stačí jen to a pevné objetí, soucítění. naladění se na stejnou vlnu a pochopení. tento vztah je ten podle mne nejsložitější a zároveň nejnebezpečnější a nejtěžší. vyjádřila bych ho vztahem subjekt - subjekt. tentokrát však je zapotřebí aktivní účasti obou subjektů, jež ve výsledku tvoří celek a tento celek se těžko buduje a snadno ztrácí. důležitou roli zde hraje rovnováha, čas a činy. činy byly, jsou a vždycky budou více, než slova. to je důležité si pamatovat. zároveň je tento vztah i proces. nelze určitá stádia jen tak přeskočit, to se totiž časem vždy projeví a hlavně, tuto důvěru nelze budovat jen jednostranně. je důležité, abychom spolu mluvili. mluvili o našich pocitech. o našich obavách a přáních. abychom poznali naše hranice i hranice toho druhého. abychom se znali. bez toho důvěra nemůže být. ještě je jedna věc, jež bych zde ráda uvedla a nejraději třikrát podtrhla a to je respekt. respektem se vyjádří tolik citu, možná o tom ani nevíme a hlavně, respekt si zaslouží úplně každý. my sami ho tolik chceme, ten pocit uznání, tak ho dejme i těm, na kterých nám záleží. tisíckrát se nám to vrátí. a jednou z oblastí, ve které se to projeví, je právě ta důvěra.

no. 21

jistota. jistoty, momentálně pro mě dost otevřené téma. jak si být něčím jistý? jsem si vůbec něčím jistá? měla bych si být něčím jistá? je vůbec možné, si něčím jistý být? je to tak správně? nechci tím moc? dle mého se to dá brát ze dvou stránek a ty bych postupně ráda rozebrala. jistoty jsou a vždy budou v nás, v celém lidském společenství. prahneme po nich, chceme je mít , někdy i za každou cenu. může se to zdát, jako hledání konce duhy - nekonečná cesta s nejasným cílem, k němuž nám nikdo cestu neporadí a na úvod bych se ráda zeptala, proč? proč je vlastně tak chceme? proč se tak snažíme být si něčím v našem uvitě jistý, když nám nikdy nikdo nebude schopný s jistotou říct, že se další den probudíme. možná v tom je ta past. snažíme se totiž vše ovládat. jako homo sapiens si velmi dobře uvědomujeme všechna nebezpečí, co na nás za každým rohem číhají a snažíme se jim předcházet. tím vlastně toužíme předvídat a kontrolovat vše, co můžeme. snažíme se pochopit všechny přírodní zákonitosti, vynalézt umělou inteligenci, nalézt lék na všechny nemoci a proč? protože čím více víme, tím více si uvědomujeme naši maličkost a to nás děsí. zranitelnost. některé věci ovládat nejdou, nejde jim ani porozumět. to nás stresuje, děsí, dusí, nebo si to nazvěte jakým slovem chcete. chceme se na něco spolehnout, najít nějakou jistotu a zdá se nám, že je to přirozená potřeba. vlastně se to naší potřebou asi stalo. podle ericha fromma, významného německého psychologa, zastupitele psychoanalytiky, humanistické psychologie a sociologa, ten zásadní zlom nastal průmyslovou revolucí a podle toho, co jsem od něj četla, s ním souhlasím. lidé se předtím spoléhali jen na sebe. neměli prostředky, aby tomu bylo jinak a co si neudělali, to neměli. jakmile však získali potřebné znalosti, přišli na to, že dokáží stvořit energii, jež by pracovala za ně a pro ně, tudíž nastal jeden z největších průlomů v dějinách lidstva. jenže jak se s tím vypořádat? jak pojmout tento posun? co si o něm myslet? osobně zastávám stanovisko, že jsme to možná pochopili trochu jinak, než jsme měli. tím souhlasím s frommovými slovy. na vědu a techniku se bohužel nelze na sto procent spolehnout, ale myslíme si, že ano. to je možná ten problém, do kterého jsme se uvrhnuli. možná si myslíme, že jsme všemocní, když dokážeme vybudovat stroje, co pracují za nás. ale pracují pro nás? možná nás spíše nahrazují a kdo by chtěl být nahraditelný? tudíž v nás vzniká jakýsi ne moc dobře definovatelný konflikt. konflikt mezi realitou, svobodou a pohodlností, jež se poté odráží v našem jednání, smýšlení a celkového životního nastavení. před touto revolucí a před mnoha dalšími revolucemi, jež se mezitím nevyhnutelně odehrály, se lidé spoléhali jen na sebe. nyní ale základní lidské potřeby jsou za nás vykonávány stroji, nebo stačí jít do obchodu, kde vše najdeme, stačí jen zaplatit a my se topíme ve slevách, dluzích a strachu, že vlak, kterým chceme jet, bude mít 10 minut zpoždění. vše se zrychlilo, realita se zkresluje a my se vzdalujeme od pravého smyslu bytí. svádíme souboje s nejnovějšími počítači a prohráváme. změny a posuny jsou nevyhnutelné, ale my bychom si měli najít čas se zastavit a trochu se zamyslet, kam že to vlastně spějeme a jak tyto změny vnímáme.

myslím, že tím jak se spoléháme už nejen na nás samotné, se tak nějak vzdalujeme od našeho bytí a naše jistoty se staly mnohem abstraktnější. dříve byly jistoty pro lidi poměrně jasné. nejdůležitější bylo ráno vstát, jít do práce, mít dostatek jídla a nezemřít. postarat se o svou rodinu a o přežití. nyní to vypadá podstatně jinak. nemusíme se obávat nedostatku. možná, že právě i dnešní konzumní doba si něco na té autenticitě dřívějšího způsobu života své odkrojila. hodnoty se změnily. normy se posunuly. to s sebou přináší ten nekonečný tok dějin, ale je důležité, zabývat se těmito změnami. tím, jaký byl způsob života před námi. jaké byl hodnoty před námi a všechno to analyzovat. řekne nám to totiž mnoho o tom, proč jsou některé věci dnes takové, jaké jsou. tudíž se dostávám k té první stránce jistot. jsou to právě jistoty, kterých se snažíme držet, když přemýšlíme o zítřku. jistoty spojené s naší společností. ty prodělaly ty nejmarkantnější změny. a jak už jsem dříve napsala, už se nespoléháme jen na nás samotné, ale na celou společnost. vše je tak propojené, možná až děsivě moc. sociální sítě, dopravní infrastruktura, všechny nároky, povinnosti, očekávání a tlak, co je na nás vyvíjen. norma už není jen být a žít. normou se stal úspěch, nejčastěji vyjádřen v penězích, ale každá doba má své konvence, co přijímá. posunuly jsme normy, posunuly se jistoty a my nad tím asi ani neuvažujeme, ale měli bychom. možná, když posuneme tuto hranici jistot na trochu méně materialistickou rovinu, možná nám to otevře nový svět. jak krásné by bylo se opírat jen o jistotu, že přijde nový den. nelze předpokládat, co přinese, nelze ovládat náhody, co se ustavičně dějí. v tomto nelze mít jistotu. jedinou jistotou je to, že další den přijde a čas plyne dál, i když ve výsledku, nedokážeme předvídat, že se opravdu do dalšího dne probudíme. můžeme se alespoň shodnout, že je pro to velká pravděpodobnost.

a teď trochu jiný pohled. je vůbec dobré, abychom chtěli nějaké jistoty mít? jde vůbec je mít? slovo vlastnit se totiž v tomto kontextu moc nehodí používat. jistotu mít nikdy na sto procent nelze, tedy alespoň tu "vnější". proto si myslím, že se v tomto ohledu musíme více zaměřit na sebe. na nás samotné. jediné, co totiž s jistotou můžeme říci, je to, že jsme. že jsme my. naše identita je naše jistota. samozřejmě můžeme hrát a to nám obvykle jde velmi dobře, ale o tom to není a jsme zase zpátky u autenticity. u pravdy. u naší pravdy. u našeho jádra. jen to může být naše jistota, náš pevný bod. my.

no. 22

svět je jedno velké divadlo. přijímáme své role a schováváme se za ně. schováváme za ně své pocity, strachy, obavy. jak moc jsme k sobě samým upřímní a jak moc jsme vlastně věrní sami sobě? jak moc se naše identita a to jak se prezentujeme mění v závislosti na tom, jací chceme být nebo podle nějaké společenské role cítíme, že bychom být měli? je poměrně zajímavé se nad těmito otázkami zamýšlet. trochu mi to i otevřelo oči a možná jsem také pochopila, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají. jde o konflikt role a osobnosti a existují dvě možnosti. buď svou roli nechceme přijmout, jelikož je nám příliš vzdálené a naše osobnost zkrátka nezapadá do nějakého vzorce chování, jež jsou k dané roli potřebné a konvenčně očekávané, nebo druhá možnost, kdy se naopak až moc snažíme s nějakou rolí splynout a tím pádem se jen sami sobě vzdalujeme a hrajeme si na někoho, kdo nejsme. oba případe však vedou k poměrně podobnému konci a tím je většinou pocit absolutního vakua, co se nás samotných týče. pocit ztracení, ten pocit, kdy nic necítíme - možná jen jednu věc - to, že vůbec netušíme, kdo vlastně jsme.

mnoho lidí se nad tím vůbec nezamýšlí, ale mně přijde docela zajímavé to na druhých pozorovat. po nějakém čase stráveným s určitým člověkem se začnou postupně odhalovat věci, jež se možná druhý snažil skrýt a jde přesně o ty, jež jsou v konfliktu mezi jeho rolí a osobností. ty, jež k němu zkrátka nejdou. přesně ty věci jsou ale pro nás jako individuální myslící bytosti velice důležité, jelikož nás dělují originálními. tudíž se nabízí pár východisek. východiskem ze stavu, kdy nepřijímáme svou roli, je poměrně jednoduchá věc. změnit svou roli. změnit něco, cokoliv. to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je přijmout roli, jež se na nás nejlépe hodí a jejíž konvenční předpoklady jsou co nejblíže našemu vlastnímu charakteru. budeme mít v sobě o tolik více harmonie a budeme moci dýchat. jinak bychom byli nevyrovnaní, cítili bychom, jak nás to tíží. tak proč si ten život neusnadnit, když jsme zde stejně jen na návštěvě.

východiskem z druhé situace, kdy se až moc snažíme s nějakou rolí, co nám není blízká, ale chtěli bychom ji mít, je uvědomění. nějaké procitnutí, co nám otevře oči a my dokážeme vidět ten fakt, že to nejsme my, že si to jen nalháváme a hrajeme. takoví lidé, co tento problém prožívají si ho většinou nechtějí uvědomit, přechází ho a nechtějí ho vidět. tak moc se snaží a tak moc jsou nešťastní. hrát nikdy není dobré pro náš mentální stav a klid na duši. jde o jakési přehodnocení.

čím více je vaše role specifická, tím více konvencí přináší a tím menší volnost pro váš osobní charakter vám nabízí.

no 23.

kdybych chtěla napsat dopis světu, jak by zněl? jaká slova bych použila? co bych v něm vlastně chtěla říct a mám vůbec co říct? představuji si, jak sedím u svého psacího stolu. s tužkou v ruce a pořádným papírem před sebou. vedle leží obálka bez známky. adresát neznámý. odesílatel beze jména, ale možná bych ho tam po uvážení uvedla. mám co říct? paradoxně, kdyby se mě na tuto otázku zeptal někdo jiný, odpověděla bych s jistotou, že samozřejmě. každý z nás žije svůj vlastní jedinečný příběh a každý z těchto příběhů má vysokou cenu a hodnotu. tvoří nesmírně velkolepou síť, jíž nazýváme lidstvo. každý má co říct. jenže toto je jiná situace, jelikož se ptám sama sebe. mám co světu dát?

dlouhou dobu jsem svůj život měřila mírou úspěchu. dělám to tak i teď, bohužel a jsem si vědoma, že to není tak úplně dobře. jsem hodně perfekcionistická a nedokážu se spokojit s nedostatečným. proto mám neustále pocit, že dělám málo. ale kdo vlastně určuje, jestli se dost snažíme? jestli jsme dost dobří? stupnice jedna až pět? samozřejmě, že si to nemyslím, ale nějakým způsobem se tohoto vzorce nedokážu zbavit. myslím, že předně to je důvod, proč si na tu otázku nedokážu odpovědět. pořád chci od sebe samotné víc, jenže je to zamotaný kruh a já si to uvědomuji. proto, i když se to mé perfekcionistické a ambiciózní stránce já vůbec nelíbí, říkám, že mám co napsat a dát světu. mám na to právo jako každý z nás.

mým snem je něco dokázat. být vidět. být úspěšná. s něčím přijít. něco ze sebe tu zanechat. mým strachem pak neúspěch. neviditelnost. mám své sny a jdu si za nimi, avšak myšlenka na to, že se nevyplní, mě drží zpátky. sžírá mě a vídám ji ve svých nočních můrách. proto jsem se rozhodla sem svůj devatenáctiletý dopis světu napsat, jelikož chci něco předat už teď. mé sny náleží budoucnosti a jsou nejisté a chtěla bych předat alespoň něco už teď, pokud k tomu v budoucnu nedostanu možnost. doufám, že až to budu v budoucnu číst, budu na sebe pyšná. chci být silnější než mé perfekcionistické já, jež říká, že nemám co říct. že jsem ještě nic nedokázala. vzkaz světu o výkonu není a pokud bych se spoléhala jen na své cíle, třeba bych si ho nikdy nedovolila sepsat. tak tady je:

svět je nádherné místo. plné květin, duhy, vodopádů, barev, vůní a my před těmito krásami zavíráme oči. ženeme se za úspěchem, i když hranice úspěšnosti nikdy nikdo nepopsal. ženeme se za něčím, co ani neumíme vysvětlit. snažíme se o něco, co ani nemá název. stále lačníme o víc a víc a zapomínáme, že nám život utíká mezi prsty a nikdy nevíme, kdy skončí. svět je kouzelné místo, plné dechberoucích okamžiků, jež si zapomínáme pamatovat. skládáme své životy do životopisů a odmítáme tam vkládat naše radostné vzpomínky. už ani neplníme fotoalba střípky úsměvů. rádi se zraňujeme a málo chválíme. a tak málo lásky si připouštíme.

zapomínáme oslavovat východ slunce a obdivovat krásu jeho západu. zapomínáme se nadechnout a často se topíme. přestáváme se těšit na další den.

nechci, aby můj vzkaz světu byl o tom, co děláme a neděláme a nebudu tvrdit, že se těmito teď už možná snad konvencemi také někdy nenechám strhnout. chci tím jen říct, že si všímám. všímám si toho, kolik lidí je nešťastných a chybí jim to pochopení. pochopení, že svět je nádherné místo. bylo, je a bude. samozřejmě je tu i spoustu zla. někdy je težké žít, někdy i samotná existence bolí, ale přijde nový den a my můžeme zkusit něco změnit, byť jen úhel pohledu. život je v našich rukou. my žijeme svůj jedinečný příběh. my jsme dostali tu úžasnou šanci žít a tvořit. nenechme ji nenaplněnou.

chtěla bych světu říct, že je nádherný a já jsem vděčná, že se můžu každé ráno probouzet a vítat slunce. obdivovat nachovou paletu západu. pozorovat blyštící se kapky vody v řece. smát se a tančit. milovat celou svou duší a každou částí svého těla. jsem vděčná, že můžu studovat, že mám možnost se zlepšovat ve věcech, co mi dávají neskutečnou naději v to, že jednou něčeho dosáhnu. že třeba jednou budu moci předat ještě víc, než dokážu teď. jsem vděčná za každou ránu, i když bolí. učí mě být silnějším člověkem a díky nim více poznávám sama sebe. jsem vděčná, že vidím barvy kolem sebe. jsem vděčná, že můžu psát. jsem vděčná za všechny lidi, co mi vstoupili do života a udělali ho lepším. jsem vděčná za cestu, jež jsem ušla. byla sice náročná, kamenitá a plná překážek, ale nevzdala jsem to a nikdy nevzdám. jsem vděčná, že si můžu jít za svými sny a že můžu doufat v jejich vyplnění. jsem vděčná, že si můžu přát.

a na závěr. i kdyby mé sny nevyšly, chci říct, že jsem šťastná.

no 24.

dnešní zastavení bude trochu zvláštní. po dlouhé době, delší, než bych chtěla, jsem měla možnost se na chvíli zase vrátit k psaní. musím říct, že mi to už hodně chybělo. tyto malé retrospektivy, sebereflexe a přemýšlení nad otázkami, na něž se v každodenním životě třeba i bojíme ptát a snažit se na ně zodpovídat. nevím, zda se to dá popsat jako malé filozofování, ale je to můj pracovní výraz pro to, o co se tu pokouším. baví mě zkoumat své hodnoty, cíle a pozorovat, jaké nastavení a vnímání života mají ostatní lidé. poslední dva měsíce byly velice náročné a já jsem se pomalu nestíhala nadechnout. bylo zkouškové období a na konzervatoři se uzavíralo předmaturitní pololetí. zkrátka jsem byla pořád jen uvězněná mezi učením a dalším učením. a ten stres. hodně se na mě a mém chování podepsal a neměla jsem ani sílu a snad ani náladu přemýšlet navíc, i když je pro mne psaní lék. vnímám to tak. za normálních okolností mám v hlavě spousty a spousty myšlenek. někdy mívám pocit, že se v sobě nevyznám a psaní mi pomáhá se opět uzemnit a zastavit ten tok. zastavit sebe a jen pozorovat, co se v mé hlavě děje. je to velice krásný pocit a teď, když už v hlavě nemusím mít milion dalších vědomostí, jež se ze všech sil snažím vmemorovat, se k psaní můžu na chviličku vrátit. abych byla ale upřímná, byla jedna věc, nad níž jsem přemýšlela i v této době a křičela na mě ze všech sil a já se jí snažila utišit. vím, že to není dobře, přecházet něco a dělat, že to přece nic není. i z maličkosti se mlže vyklubat velký problém a osobně si myslím, že tato "maličkost" je vlastně velice důležité téma. naštěstí vedle sebe mám někoho, kdo mi s tím pomohl a pomohl mi otevřít oči a vyjít se své bubliny starostí.

jde o úspěch. výsledky, snahu o dokonalost. o tomhle tématu jsem již psala, vím, ale chci tímto ukázat, že ačkoliv se velice snažím vyhýbat pokrytectví a vážně ho nesnáším, každý v mezních situacích jedná trochu vychýleně a na mě se to projevilo právě mým vnímáním úspěchu. razím myšlenku toho, že úspěch nedefinuje člověka. v to pevně věřím a stojím si za tím. jenže jakmile začalo zkouškové období a byl na mne vyvíjen tlak ze všech stran o splnění všech povinností, má hlava se nedokázala spokojit s neúspěchem či s opakováním zkoušky. učila jsem se od rána až dlouho do noci. zapomínala jsem, jaké je to žít, proudit se a užívat si slunného dne, západu slunce. bylo to velice náročné a nad vodou mne držela myšlenka toho, kdy to už skončí. to by nebylo tak zlé, pokud by mě spíše nestahovala dolů. tak moc jsem chtěla, ať to skončí jak nejdříve může, že můj systém hodnot se posunul směrem, kterým jsem nikdy nechtěla. na druhou stranu musím říct, že to bylo mé první zkouškové a sama jsem vůbec nevěděla, co očekávat. vždy, když je něco důležité a zažívám to prvně, jsem nervózní, tudíž si myslím, že do budoucna už to nebude tak zlé. měla jsem strach, že selžu, že jsem podcenila přípravu, že to nezvládnu a že zklamu. a koho? to je právě ono. přátele, rodiče, kteří na mne spoléhali. chtěla jsem dokázat, že dvě školy zvládám. nechtěla jsem opakovat zkoušku. chtěla jsem vše zvládnout na výbornou a nejhorší pro mne bylo, když jsem měla den před další zkouškou, věta - neboj se, to to zvládneš jako vždycky. věděla jsem, že na každou zkoušku mám více pokusů, že vlastně o nic nejde, když se mi napoprvé nepodaří, ale jakmile mi někdo řekl něco takového, moje hlava přepnula do módu - musíš to zvládnout teď a nezklamat je. jako osobní posun vnímám to, že kdyby mi tohle nikdo neříkal, myslím, že by má perfekcionalistická stránka nade mnou už tolik nevítězila. bohužel stačí mi tak málo a já s tím už nic nezmůžu. ve svém nastavení jsem si už dost jistá a snažím se ho držet. úspěch nedefinuje člověka. o to těžší pro mne bylo usínat s těmito pocity, že bych někoho zklamala. nevěděla jsem, jak z tohoto vzorce ven. nedokázala jsem nad tím nepřemýšlet a tak jsem samu sebe ještě více stresovala tím, že nesmím selhat a tím, že se ze mě stává pokrytec. myslím, že až na dvě poslední zkoušky, jež byly shodou okolností v jeden den, jsem do tříd vcházela s tím, že jsem pro to, abych to zvládla, udělala maximum.

celým tímto popisováním, co se mi v tomto psychicky vypjatějším období hodilo hlavou bych chtěla manifestovat jednu věc. nelze očekávat, že v mezních situacích (ať jsou pro každého jakékoliv, nemusí se to týkat zkoušek) nemůžeme očekávat, že zůstaneme, jak se tak říká, v zenu. že zůstaneme otevření, že budeme mít čas na přemýšlení nad smyslem života, že budeme hledat krásu v maličkostech den co den. i když hledání krásy v maličkostech mne taky tak trochu udržovalo při smyslech. zkrátka, může se stát, že se nám vrátí nějaké návyky či vzorce chování, na nichž jsme v sobě pracovali a snažili se jich zbavit. u mne to bylo právě nastavení - musím mít nejlepší výsledky, jinak jsem selhala a zklamala a moje existence je zbytečná. zlobila jsem se na sebe, ale teď už to chápu a přijímám. bylo to nastavení, s nímž jsem dlouho žila a poté i dlouho bojovala a jakmile se člověk dostane do situací, jako je tato, když má strach a je vytržen z něčeho, co zná a vržen do něčeho, z čeho má strach a podobá se to něčemu, co se snažil změnit, je v pořádku, že zpanikaří a vrátí se mu starší návyky. je to vlastně přirozené a logické. než se nějaký vzorec chování opravdu spojí s naším myšlením a nahradí nějaký starý, trvá to delší dobu. to vysvětluje text výše o budování návyků. jde tam totiž o ten čas. jak dlouho nové nastavení máme. proto je logické, že se vracíme do těch, jež jsme měli dřív a žili jsme v nich dlouho.

proto teď už na sebe naštvaná nejsem. chápu se a přijímám to, jako výzvu a příležitost. jsem vděčná za všechny vědomosti, jaké jsem měla možnost se naučit a do dalšího zkouškového si předesílám - zvládneš to, hlavně buď šťastná a nezapomeň na ty krásné maličkosti. život utíká, tak si ho užívej a nesnaž se kvůli očekávání či uznání druhých. ty buď na sebe pyšná. sebe nikdy nezklameš.

no. 25

konečně se můžu nadechnout. zastavit se, v klidu nabrat vzduch do plic a jít. spát s klidem na duši. jak moc mi tohle chybělo. sednout si venku do trávy, číst si knížku. jen existovat. jen žít. jen dýchat. zhluboka.

mám za sebou jedno z nejtěžších období svého života. zkouškové a druhou maturitu. dost se to na mně podepsalo. více než měsíc a půl instantního stresu, co se jen stupňoval. chvílemi to už bylo k nevydržení a myslela jsem, že to vzdám. že na to prostě nemám. teď je to už ale za mnou a musím říct, že ten pocit toho, že jsem to zvládla je k nezaplacení. překonala jsem to. překonala jsem samu sebe. zase jsem posunula hranici toho, čeho jsem si myslela, že jsem schopná zvládnout. kdyby to totiž byla jen ta škola.

měla jsem i dost problémů po fyzické i duševní stránce. nebudu sem vypisovat čím vším jsem si prošla, jednak protože to nejsou moc radostné příběhy, druhak jsou to dost osobní témata. podělím se však o skutečnost, že takové kroky k uzdravení mé psychiky a těla jsem za celý život neudělala. je až neuvěřitelné, co vše se ve mně změnilo a za jak krátkou dobu. sama tomu ještě stále nedokážu úplně uvěřit, že se to vážně děje a že se doopravdy uzdravuju. a je to krásný pocit. jako by ten vír emocí, strachů a úzkosti už nebyl tak silný a já konečně měla odvahu se mu postavit. nesmím ale zapomenout na jednu věc. nedokázala bych tu teď stát čelem svým problémům, bojovat proti sama sobě, kdybych na to byla sama. sama na to nejsem dost silná, což je další z několika mých uvědoměních, v nichž jsem prozřela. sama jsem na to totiž už nebyla. mám vedle sebe člověka, jehož si nesmírně a neskutečně vážím a bez něhož bych byla v sobě naprosto ztracená. jsem poměrně silný člověk a jsem si jistá svou osobností, na druhou stranu, jsem až příliš slabá na to, ovládat své pocity strachu a úzkosti a mluvit o nich. člověk, o němž mluvím, mne toho strachu zbavil a já se mu naprosto otevřela. celá. doslova a do písmene. do posledního zbytku mé duše a mého těla. bude to znít možná klišé, ale opravdu cítím, že láska k němu mne zachránila. že on mne zachránil. a za to mu budu do konce mého života vděčná. stál po mém boku v těch nejtěžších chvílích a nikdy jsem o něm nezapochybovala. je to, jak se tak říká, můj princ na bílém koni. mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale i když sama nevěřím, že jsem schopná to říct, teď už cítím, že to zvládnu. nejsem totiž sama. mám lásku.

v průběhu celého kolotoče zkoušek a učení jsem však dosáhla i velkých dalších cílů, na něž jsem hrdá a ráda bych je zahrnula do mého malého otočení za uplynulým čtvrt rokem. připojila jsem se k úžasnému uměleckému klubu, díky němuž jsem měla možnost uspořádat svou druhou výstavu a musím říct, byla to výstava se vším všudy a k tomu na půdě samotné filozofické fakulty. pocit, když mé obrazy visely na jejích zdech, lidé chodili kolem a dívali se na ně, diskutovali o nich, mi navždy zůstane v paměti. byla jsem neskutečně dojatá a pyšná na to, že jsem je stvořila a že ta příležitost připadla právě mně.

také koncerty, jež jsem byla součástí, mne naplňovaly obrovským štěstím a nakonec bych ráda zmínila úspěch, jež mnou momentálně rezonuje ze všech nejvíc. dostala jsem možnost potkat se s vyhlášeným maestrem di napoli, učitelem operního zpěvu. měla jsem s ním pět úžasných hodin, co mě posunuly neskutečným tempem dopředu. díky němu jsem zase začala zpívat od srdce a beze strachu. a jako třešnička na dortu, dostala jsem pozvání na jeho operní kurzy ve florencii. nemůžu ani slovy popsat, jak moc se těším. potkám tam spoustu mladých a ambiciózních lidí a v rámci kurzů jsou i hodiny s korepetitorem přímo z la scaly.

a je to tu, došla mi slova. jsem tak plná vděčnosti a klidem, že všechny zkoušky jsou za mnou a tak nadějná budoucnost přede mnou, že mám skoro slzy v očích. předcházela tomu spousta bolesti, strachu, stresu, ale tak to v životě chodí. nikdo nic nedostane zadarmo a já vím, že příležitostí je třeba se chytat oběma rukama, jelikož nečekají.

tento čtvrt rok mě toho mnoho naučil. jak už o sobě samé, o vztazích, o tom, jak se prosadit, o tom, jak se nevzdat, o tom, jak důležité je nenechat si utéct jedinou výzvu.

nejdůležitější však je to, že mi ukázal, jak žít život naplno. konečně můžu říct, že žiju život tak, jak jsem si vždy přála. jak jsem si ho vysnila. a že jsem se stala tím člověkem, o němž jsem snila, že bych jednou mohla být.