Co je to vlastně umění? Dá se nějakým způsobem vlastně definovat?

Mnoho lidí se o to už pokoušelo, ale i přes to všechno nám možná přijde, že přeci jen to nestačí. Dle mého názoru je to tak správně. Vždyť jak objektivně popsat něco, co každý z nás vnímá naprosto odlišným způsobem a jak vlastně vnímat umění správně? To vše jsou otázky, na něž si můžeme odpovědět jen v nás samotných.

Propůjčím si ale myšlenku jednoho z nejvýznamnějších filozofů Georga Wilhelma Friedricha Hegela : umění je nejvyšší stupeň člověka a jeho vnímání.

Moje tvorba

Mé obrazy naleznete na mém instagramovém účtu @cornerofbea nebo na facebooku - Cornerofbea.

Děkuji za podporu!

V případě zájmu o obraz se nebojte mi napsat.

Odkazy na stránky o umění:

• https://cs.khanacademy.org
  

• https://khanovaskola.cz/

• https://stavitele-katedral.cz
  
• https://www.e-stredovek.cz
  
• https://art.ceskatelevize.cz/tema/vytvarne-umeni
  
• https://art.ceskatelevize.cz/tema/architektura
  
• https://art.ceskatelevize.cz/tema/hudba
  
• https://teams.skillshare.com
• https://www.youtube.com/c/GreatArtExplained
• https://www.youtube.com/c/theartassignment
• https://www.youtube.com/c/CenterforEarlyMedievalStudies
  
• https://www.youtube.com/c/EARCHTV
• https://www.wikiart.org
  
• https://www.archiweb.cz/

Aplikace o umění:

• DailyArt
• Smartify
• Artly
• NationalMuseum
• Art & Culture
• MOMA
• Smrt Art
• WikiArt

Následující výčet galerií zahrnuje jen ty největší a nejvýznamnější místa u nás. Skoro v každém městě naleznete i řadu menších galerií, které také určitě stojí za navštívení.

8smička:

Humpolecká 8smička se snaží stírat rozdíly mezi centrem a periferií. Industriální areál na půli cesty mezi Prahou a Brnem prošel proměnou na kulturní prostor, ve kterém je počínaje od dubna 2018 návštěvníkům zprostředkován kontakt s moderním a současným uměním. Zóna pro umění 8smička je impulzem pro vznik lokální humpolecké komunity, která je přístupná návštěvníkům ze širokého okolí. V Humpolci, rodném městě výtvarníků Zorky a Jana Ságlových, spisovatele Jana Zábrany či básníka Ivana Magora Jirouse, se otevírá platforma pro diskuzi o výtvarném umění, architektuře, designu a také o komunitě a veřejném prostoru. Pravidelné výstavní cykly jsou prokládány přednáškami, tématickými večery, komentovanými prohlídkami, programy pro školy, rodinnými dílnami aj. Jednou týdně se můžete ve skupině o počtu 8 objednat na prohlídku sbírkové expozice 7+1. Nadační fond 8smička dále poskytuje zápůjčky ze sbírky, spolupracuje na výstavních projektech a akcích v rámci celé ČR i v zahraničí a příležitostně se věnuje také nakladatelské činnosti.

Zóna 8smička se nachází v komplexu bývalého soukenického areálu specializovaného od konce 19. století na výrobu hrubých suken či pevných loden. Továrna na vlněné látky Karla Trnky se roku 1948, stejně jako další humpolecké textilky, stala součástí národního podniku Sukno. V ten moment přestaly být závody sjednoceného textilního podniku spojovány se jmény nejznámějších humpoleckých továrníků a začaly být označovány pořadovými čísly 01 až 18. Zde přišla současná budova k označení číslem 08. Továrna fungovala jako přádelna vlnařských závodů až do roku 1989. Zchátralý objekt byl zrevitalizován v roce 1995 jako sídlo společnosti Hranipex (generální partner 8smičky), další oživení továrny přišlo v roce 2010 a dnešní podobu získala budova během rekonstrukce v letech 2016-18.

V přízemí se nachází galerie, kavárna, multifunkční sál s autorskou stavebnicí Špulka a knihkupectví zaměřené na knihy o umění, krásné české i zahraniční knihy pro děti, odbornou literaturu z oborů umění, architektura a design a originální dárkové předměty. Ve výstavních prostorech v 1. patře se nachází sbírková expozice 7+1: Byt sběratele, která je přístupná po předchozí rezervaci a vždy s výkladem. První patro zahrnuje také multifunkční prostor a v zázemí společenskou místnost a kanceláře pro tým.

Webové stránky: https://8smicka.com

Adresa: Kamarytova 97, 396 01 Humpolec

Alšova jihočeská galerie:

Alšova jihočeská galerie vznikla jako krajská instituce v roce 1951. Jedná se o jedinou galerii svého druhu v jižních Čechách a pátou největší v České republice. Na počest významného jihočeského umělce Mikoláše Alše získala jeho jméno do svého názvu. Svou činnost zahájila galerie v roce 1953 v pronajatých prostorách budovy na Senovážném náměstí v Českých Budějovicích, kde dnes sídlí Jihočeské muzeum. O tři roky později se hlavním sídlem galerie stala neogotická jízdárna zámku Hluboká nad Vltavou, kde působí dodnes. Ta byla vystavěna v letech 1845-1847 podle návrhu vídeňského architekta Franze Beera. Úpravy interiéru pro potřeby galerie v padesátých letech minulého století navrhl architekt Jaroslav Fidra ve spolupráci s Břetislavem Štormem. První expozice zde byla zpřístupněna 15. 4. 1956. Prvotním zřizovatelem byl Jihočeský krajský národní výbor, od roku 1991 pak Ministerstvo kultury České republiky a od roku 2001 dodnes Jihočeský kraj. Momentálně se v zámecké jízdárně nachází stálá expozice, která dokumentuje výtvarné umění ze sbírky galerie od 13. století po současnou tvorbu. Přestože se jedná o stálou expozici, není statická a každý rok bývá obměňována. Galerie tím chce ukázat množství a kvalitu sbírkového fondu. Dále se v budově nachází dva výstavní sály, které slouží zejména pro sezónní výstavy. Mimo kulturní pořady, přednášky a koncerty pořádá AJG od r. 1957 v Hluboké nad Vltavou každoročně jeden z nejstarších hudebních festivalů v České republice: Hudební léto Hluboká.

Wortnerův dům v Českých Budějovicích je pobočkou AJG. Renesanční budova stojí v historickém centru města a od roku 1958 je kulturní památkou. Postavena byla v první polovině 16. století a využívána byla židovskou komunitou. Nedaleko domu stála původní synagoga. Později byla budova předána do správy křesťanského obyvatele. V 17. století stavbu zasáhl velký požár, naštěstí nedošlo k úplné demolici a dům byl obnoven. Od roku 1860 byla majitelem rodina Wortnerova, která patřila mezi přední obchodníky města. Dodnes budova nese jejich jméno. V devadesátých letech minulého století započala rekonstrukce pro galerijní účely podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. V roce 2016 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce díky získanému dotačnímu projektu IROP, reg. č. CZ.06.3.33/0.0/0.0/16_026/0001717. Cílem projektu byla celkovárekonstrukce objektu. V dílčí nástavbě a přístavbě vznikly dodatečné depozitární prostory, byly upraveny a rozšířeny výstavní prostory, byl vybudován výtah a sociální zázemí pro handicapované, vzniklo nové kancelářské a sociální zázemí a také multifunkční sál, který přispěje k rozšíření nabídky doprovodných aktivit. V prosinci 2019 byla zrekonstruovaná budova slavnostně předána a 25. června 2020 byla pobočka znovu otevřena veřejnosti novými výstavami.

Objekt Sparta AJG je umístěn na nároží ulic Puklicova a K. Weise. Jedná se o dvoupodlažní budovu bez podsklepení s plochou střechou. Objekt byl od svého vzniku využíván jako restaurace a v poslední době jako učňovské středisko. Poté však nebylo možné objekt z důvodu nevyhovujícího až havarijního stavu využívat. Objekt nemohl ve stávajícím stavu sloužit ani pro ukládání sbírkových předmětů, neboť technický stav budovy byl zcela nevyhovující. Z těchto důvodů byla v roce 2016 ve spolupráci s Jihočeským krajem a firmou RERA a.s. vypracována Žádost o dotaci k evropskému dotačnímu projektu IROP. Žádost byla schválena pod registračním číslem CZ.06.3.33/0.0/0.0/16_026/0001713 a v roce 2017 byly zahájeny stavební práce. Cílem projektu bylo vystavení nových depozitárních prostor pro uchování sbírky grafiky a plastik. Dále bylo vybudováno restaurátorsko-konzervátorské pracoviště se zaměřením na restaurování a konzervaci papírových sbírkových předmětů z fondů AJG i dalších zřizovaných organizací Jihočeským krajem a související kancelářské a sociální zázemí. Vrámci zpřístupnění objektu vzniklo také lektorské centrum - edukační ateliér pro veřejnost. Ateliér Alšovka, který původně sídlil v Otakarově ulici, se přestěhoval do objektu Sparta AJG a díky těmto novým prostorám a technickým možnostem rozšířil nabídku edukačních programů, zejména výtvarné výuky zpestřené různými novými výtvarnými technikami, a to pro všechny věkové kategorie od dětských návštěvníků, přes dospělé, až po seniory. V ateliéru vznikl také multifunkční sál, který nabízí doplňkový program zejména pro odbornou veřejnost. V říjnu 2019 byla budova slavnostně předána a započalo stěhování sbírkových předmětů. V září 2020 se objekt otevřel veřejnosti prostřednictvím ateliéru Alšovka.

Mezinárodní muzeum keramiky v současné době sídlí v rekonstruovaném bývalém zámeckém pivovaru u zámku v Bechyni. Jeho založení v roce 1967 bylo podmíněno tradicí pořádání Mezinárodních sympozií keramiky, které se zde opakovaně konalo. V městě také sídlí Střední uměleckoprůmyslová škola keramiky, která dlouhodobě s galerií spolupracuje. Budova původně patřila do správy Akademie věd České republiky a rekonstrukce pro galerijní účely proběhla ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Po celou dobu existence se konferencí zúčastnilo více než 400 umělců z celého světa. Z důvodu špatných klimatických podmínek se zde konají pouze sezónní výstavy zaměřené na sbírky keramiky, porcelánu a plastik. Poslední výstavy v této budově proběhly v sezoně 2020. V roce 2018 byly zahájeny stavební práce na nově nabytém objektu pro Mezinárodní muzeum keramiky, Novodvorská 301, Bechyně, díky získanému dotačnímu projektu IROP, reg. č.CZ.06.3.33/0.0/0.0/17_099/0007859. Cílem projektu byla celková rekonstrukce nové budovy a vytvoření nových výstavních prostor pro stálou expozici i krátkodobé výstavy. Pobočka tak bude mít celoroční provoz, což oproti stávajícímu pěti měsíčnímu provozu generuje větší množství pracovních příležitostí pro občany Bechyňska a okolí. Dále byly vystaveny nové depozitární prostory pro uchování sbírkových předmětů keramiky. V prosinci 2020 byla zrekonstruovaná budova slavnostně předána dosprávy AJG a započalo stěhování keramické sbírky. Otevření veřejnosti je naplánováno na září 2021.

Webové stránky: https://www.ajg.cz

Adresa: Alšova jihočeská galerie, 373 41 Hluboká nad Vltavou 144

Ambit kláštera Panny Marie Sněžné

Galerie se nachází nedaleko Václavského náměstí v objektu kláštera františkánů s kostelem Panny Marie Sněžné, založeným v roce 1347 Karlem IV. Galerie nabízí prostor pro konání krátkodobých výstav českých i zahraničních umělců a je také místem konání tradiční vánoční výstavy betlémů.

Webové stránky: https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/937/ambit-klastera-frantiskanu-u-panny-marie-snezne

Adresa: Galerie Ambit, Jungmannovo náměstí 18, 110 00 Praha 1 - Nové Město

Art & Event Gallery Černá labuť

Nádherná pražská galerie plná moderního umění. Nachází se v 8. patře a nabízí plno dalších možností - catering, pronájem prostoru a samozřejmě spoustu zajímavých výstav a akcí. 

Webové stránky: www.cernalabut.cz

Adresa: ČERNÁ LABUŤ - 8. patro, Na Poříčí 25, 110 00 Praha 1

Art for Good

Art for Good - Nový život výstav je nezisková organizace, která dáva jedinečným výstavám "nový život" tím, že je na webu trvale nabízí širšímu okruhu návštěvníků, než by umožnilo jejich konání v určitém čase a na určitém místě. Vstup na výstavy je díky sponzorům, partnerům a drobným přispěvatelům zdarma.

Kromě virtuální prohlídky na webu najdete i doprovodné texty, monografie, katalogy, můžete si poslechnout rozhovory s umělci, číst komentáře  shlédnout filmy - jak sami uvádějí - utvářet si plastičtější obraz o životě a díle umělce a lépe porozumět obojímu.

Webové stránky: https://www.artforgood.cz/cs/

Art in Box Gallery

V prostorném podzemí funkcionalistického domu V kisně od architekta Františka Havleny (autor paláce Svět) se na Vás těší oáza kvalitního umění. A to přímo v samém centru Prahy!

Umělecká fotografie, daguerrotypie, socha, malba, grafika, tematické výstavy, workshopy...

Expozice jsou výstavné i prodejné.

Webové stránky: https://www.artinbox.cz

Adresa: Dům v Kisně, Perlová 3, Praha 1- Staré Město

Fotografie z výstav naleznete na facebookové stránce galerie.

Ateliér Josefa Sudka

Ateliér - přízemní pavilonek o ploše 61 m² - na dvoře domů na pražském Újezdě č.p. 432 byl v roce 1990 prohlášen za kulturní památku, a to ze dvou důvodů. Jde o poslední existující doklad zahradního fotografického ateliéru vytvořeného koncem 19. století a přeneseného sem v roce 1901 z Královských Vinohrad. Je ojedinělou technickou památkou nejen v Praze, ale na území celé ČR. Tyto stavby vznikaly v druhé polovině 19. století díky rozkvětu komerční i umělecké fotografie. Zároveň je spjat se životem a dílem nejvýznamnějšího českého fotografa Josefa Sudka, který ho začal používat v červnu 1927. Žil v něm a pracoval se svou sestrou a pomocnicí Boženou Sudkovou do roku 1959, kdy se přestěhoval do přízemního bytu jiného pražského domu na Úvoze 24. V ateliéru pak zůstala pouze sestra, ale Sudek do konce života používal laboratoř v ateliéru.

Ateliér měl pro Sudka zvláště z počátku činnosti veliký význam: sídlila zde kdysi firma, kde vytvářel většinu svých zakázek. Když firma ukončila svoji komerční činnost v prvních letech války, stal se ateliér pro Sudka nikoliv pouhým pracovištěm, nýbrž inspiračním zdrojem a fotografickým objektem pro volnou tvorbu. Zachycoval ho ve všech denních a ročních obdobích zevnitř i zvenku spolu se zahradou plnou bujné vegetace a se zvláštně pokrouceným stromem před slavným oknem.

V Ateliéru na pražském Újezdě Sudek vytvořil několik rozsáhlých cyklů jako Okno mého ateliéru (1940 - 1954), Procházka po mé zahrádce (1944 - 1953), Zahrádka mého ateliéru (1950 - 1970) a také Zátiší na okně mého ateliéru (1950 - 1958). Všechny jsou světově proslulé a tím vešel ve známost i prostor, kde se díla zrodila.

Pro Josefa Sudka byla velkou vášní vedle fotografie klasická hudba. K jeho oblíbeným autorům patřili Bach, Martinů, Vivaldi, Corelli nebo například Janáček. V období 50. - 70. let minulého století se pro Sudkovi přátele staly tradicí pravidelné poslechové úterky, kdy jim pouštěl výběr ze své oblíbené hudby. Častými účastníky těchto setkání u Sudka byli i Zdeněk Kirschner a Petr Helbich, kteří se obvykle v letním období vrací k této tradici a připravují vzpomínkové večery na Josefa Sudka - z klasických vinylových desek návštěvníkům Ateliéru pouští ukázky skladeb, které v těchto místech zněly před desítkami let.

V roce 1985 vypukl v ateliéru požár, který dokončil zkázu už tak dost poničených prostor. Po zásahu hasičů byla stavba natolik rozpadlá, že bylo potřeba pro znovuvytvoření původního ateliéru přistoupit k postavení dokonalé repliky.

Partnerem projektu obnovy a investorem výstavby i následného provozu se stala investiční skupina PPF. Na stavbě repliky ateliéru v roce 2000 se dále pod záštitou tehdejšího primátora hlavního města Prahy, pana Jana Kasla, podíleli paní Dr. Anna Fárová, městská část Praha 1, Uměleckoprůmyslové museum a další společnosti.

Galerie se zaměřuje na fotografii a její roli v kontextu současného umění. Převážná část výstavního programu se zabývá fotografickou tvorbou českých autorů mladší a střední generace, kteří s médiem fotografie pracují v rámci post-konceptuálních tendencí současného umění.

Ve výstavní dramaturgii se pravidelně objevuje i odkaz tvorby Josefa Sudka. Pravidelně v letním období je do programu galerie zařazena alespoň jedna výstava fotografií, která souvisí buď přímo s fotografickou tvorbou Josefa Sudka, anebo s tvorbou jeho vrstevníků či žáků.

Galerie je výhradně zaměřena na výtvarnou fotografii.

Výstavy v Ateliéru Josefa Sudka přitahují pozornost návštěvníků nejen z České republiky. Prohlídkou Ateliéru Josefa Sudka ukončil návštěvu České republiky také herec Richard Gere, který si zde společně se svým týmem, a dále s fotografem Tonem Stanem a kurátorkou Ateliéru Lucií Mlynářovou v uvolněné atmosféře povídal o české fotografii i jednom z jejích nejvýraznějších představitelů Josefu Sudkovi. Vyzkoušel si rovněž "pohled z okna mého ateliéru" přes originální Sudkův fotoaparát.

Webové stránky: https://www.atelierjosefasudka.cz/cs/

Adresa: Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, 118 00 Praha 1, Česká republika

Bold Gallery (dříve Arcimboldo)

Nádherná galerie v Praze soustředící se na současnou a moderní tvorbu. Naleznete zde díla například Václava Buchtelíka, Moniky Žákové, Matěje Macháčka, Josefa Žáčka a mnoho dalších.

Webové stránky: https://www.boldgallery.art

Adresa: U Měšťanského pivovaru 6a, 170 00 Praha 7 - Holešovice

Dox

Největší nezávislá instituce zaměřená na současné umění v České republice, která se díky soukromé iniciativě otevřela veřejnosti v roce 2008. Bývalá továrna v pražských Holešovicích, která se stala příkladem špičkové současné architektury. Výstavní prostory, multifunkční sál DOX+, Vzducholoď Gulliver, design shop, knihkupectví a Archiv výtvarného umění. Program překračující žánry, kde umění, literatura, divadlo a hudba přetváří každodenní zkušenost. Prostor pro kritickou veřejnou diskuzi o zásadních tématech, která utvářejí náš svět. Přesvědčení, že věci lze dělat jinak. To vše je DOX.

Zatímco ve svých počátcích se dramaturgie soustředila především na výstavní projekty a jejich doprovodné programy, během posledních několika let se program významně rozšířil o další žánry. Stejně jako řada podobných zahraničních institucí se DOX z původní "kunsthalle" postupně stal skutečným kulturním centrem, které svým rozsahem a zaměřením nemá na současné české kulturní scéně srovnání.

Současný program využívá propojování a překračování žánrů vizuálního umění, literatury, divadla a soudobé hudby. Výstavní projekty, přednášky, debaty, konference, filmové projekce, divadelní představení a celou řadu dalších formátů přitom charakterizuje snaha rozvíjet kritickou reflexi a diskuzi o aktuálních společenských tématech a otázkách. DOX také nabízí unikátní model neformálního vzdělávání a programy pro rodiny s dětmi.

DOX je prostředím, které umožňuje střetávání, rozvíjení a inspiraci prostřednictvím rozdílných pohledů. V době, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, může být totiž schopnost umění znejistit třeba jen na chvíli naše obvyklé způsoby vnímání jeho největším přínosem.

Pro další pokračování příběhu Centra DOX je třeba podpory a peněz. Jeho existence je závislá, stejně tak jako existence všech obdobných institucí ve světě, na podpoře veřejnosti, dárců, sponzorů a firemních partnerů. Žijeme v době, kdy se bojíme, že sami stále nemáme dost. Žijeme v době, kdy to, co nelze změřit, spočítat, zhodnotit či předpovědět, se neriskuje.

Název DOX je odvozen z řeckého slova doxa, které mimo jiné znamená způsob chápání věcí, názor, přesvědčení. Prostřednictvím výstav současného umění, představení a nejrůznějších akcí od diskusí, čtení, workshopů, přes koncerty a promítání filmů až po vzdělávací programy zpracovává DOX témata a problémy, které utvářejí dnešní svět. DOX je platforma pro společenské interakce, místo, kde umění proměňuje každodenní zkušenost.

Webové stránky: https://www.dox.cz

Adresa: DOX PRAGUE, a. s. , Poupětova 793/1, Praha 7, 170 00 

DŮM UMĚNÍ V OPAVĚ A KOSTEL SV. VÁCLAVA

Dům umění patří mezi nejvýznamnější kulturní instituce v Opavě. Jeho vznik souvisí se záchranou chátrajícího objektu bývalého dominikánského kláštera, na který byl dokonce vydán demoliční výměr. Díky společensko-politickému uvolnění koncem 60. let se jej podařilo zachránit a do jeho podstatné části se umístila městská galerie. V roce 1974 byl rekonstruovaný Dům umění slavnostně otevřen a následovalo otevření dalších prostor - Základní umělecké školy a vinárny U Přemka. Přestavba se realizovala podle architektonického projektu Ing. arch. Leopolda Plavce, jehož vliv na záchranu bývalého kláštera byl zásadní. Architekt Plavec použil v Opavě na tehdejší dobu odvážný způsob uplatnění surového pohledového betonu v kombinaci s velkoplošnými skly v hliníkových rámech oddělujících ambit od rekonstruované rajské zahrady. Nově postavený vstup do celého objektu byl nesen v duchu modernismu s citlivě komponovanými proporcemi a měřítkem. Na druhé straně byl v prostoru bývalého kláštera uplatněn přístup charakteristický snahou o jeho "zkrášlení" i za cenu ztráty autenticity, síly jednoduchosti a funkčnosti. Skladištním oknům bývalého kostela byla vrácena jejich barokní podoba, samotný interiér Domu umění a vinárny měl být výtvarně povýšen mramorovou podlahou, kovanými mřížemi a zábradlím od Alfreda Habermanna a originálními svítidly z litého skla od Františka Víznera. Dům umění byl pýchou socialistické kultury, jejím svatostánkem, kterým tehdejší moc chtěla demonstrovat svou kulturnost a péči o památky a umění. Aktivita Domu umění byla vcelku poplatná politické atmosféře 70. a 80. let, ale některé výstavní počiny se zapsaly do historie i paměti návštěvníků.

Možnost vystavovat zcela svobodně bez politických tlaků přišla samozřejmě až po sametové revoluci.V té době zažíval Dům umění své velké období. Těšil se značné přízni návštěvníků, kterým na oplátku zprostředkovával kvalitní umění, jež v minulých letech nemohlo být oficiálně představováno. Karolina Hřivnáčová-Bayerová, první galeristka "svobodného" Domu umění, organizovala výstavy známých osobností české současné výtvarné tvorby a zajímavé tématické přehlídky, které se v té době odehrávaly ve významných českých galeriích. Koncem devadesátých let společenský zájem o prezentaci současného umění ochabl, galeristka své aktivity postupně přesouvá mimo Opavu a novým provozovatelem skomírajícího Domu umění se stává sdružení Bludný kámen.

Během deseti roků vytvořil Bludný kámen z Domu umění výrazné centrum soudobé tvorby. V jeho vlastních prostorách probíhaly pravidelné výstavy současného vizuálního umění, ve vinárně U Přemka se odehrávaly avantgardní jazzové koncerty, v sousedním bývalém kostele sv. Václava mezinárodní festivaly experimentálního umění a nezvyklé výtvarné instalace, v Moravské kapli přednášky, koncerty soudobé hudby, divadelní performance... Ale technický a estetický stav vnitřních prostor celého kláštera i úroveň zázemí Domu umění si po třiceti letech provozu už nutně začaly vyžadovat celkovou modernizaci.

V průběhu roku 2005-2006 proběhla dlouho plánovaná rekonstrukce interiéru bývalého kostela podle projektu architektů Daniela Špičky a Mikoláše Hulce ve spolupráci s restaurátorkou Josefínou Pekárkovou, kteří uplatnili metodu spíše drobného dotvoření a konzervace namísto radikálních zásahů a proměn. V prostoru kostela nechali vyznít jeho sugestivní atmosféru danou viditelnými stopami plynutí historie, která se zajímavě snoubí se soudobým uměním. V roce 2010-2011 navázala na kostel sv. Václava přestavba Domu umění, vinárny a základní umělecké školy. Špička a Hulec přistoupili k rekonstrukci celého objektu suverénně, bez předsudků a nadbytečné pokory a vtiskli mu svou výraznou tvář. Mohutně a plasticky působící vstup z probarveného pohledového betonu kontrastuje s lehkostí a elegancí minulého řešení, ale stavebně dotváří původní západní křídlo kláštera. Rajský dvůr, který byl zničen po druhé světové válce a v 70. letech rekonstruován, dnes zůstal už jen v půdorysné stopě dvou betonových schodů a několika zděných sloupů. Je zastřešen a volně se propojuje s přilehlým ambitem. Vytvořil se tak poměrně velkoryse pojatý prostor umožňující nejrůznější využití. Vlastní prostor Domu umění získal nové osvětlení, závěsný systém a podlahy tvořené nápodobou starých keramických dlaždic. Kdysi nenápadný vstup do oratoře byl posunut až na její západní stranu, aby mohl na bytelném schodišti nést rampu pro vozíčkáře, kterým může sloužit i nově konstruovaný částečně venkovní výtah. Výtvarně akcentované kované zábradlí ve výstavním prostoru překvapivě zůstalo a z bezpečnostních důvodů bylo doplněno o jednoduché obdélníkové skleněné zábrany.

O výstavní provoz Domu umění se stará Opavská kulturní organizace. Její snahou je vytvořit bohatou nabídku současného výtvarného umění s nadregionálním významem. K ní přispívá založení Kabinetu architektury, Kabinetu fotografie, výstavy výrazných osobností soudobého umění, tématické výstavy s nosným kurátorským konceptem, přehlídky ateliérů vysokých uměleckých škol, pořádání sympozií, tvůrčí intervence do veřejného prostoru, animační programy a řada dalších aktivit.

Webové stránky: https://dumumeniopava.cz

Adresa: Opavská kulturní organizace, p.o., Dům umění, Pekařská 12, 746 01 Opava

Dům umění Brno

Po celou dobu své existence působil Dům umění jako Kunsthalle bez vlastních sbírkových fondů; do roku 2020 se zde uskutečnilo přes dva tisíce výstav s akcentem na výtvarné umění 20. století a současnou aktuální uměleckou scénu domácí i evropské provenience. Svým programem a realizovanými výstavami tvoří důležitou součást kulturní historie nejen města Brna, ale i mezinárodního kontextu výtvarné kultury vůbec.

Činnost Domu umění je založena na tvůrčím úsilí odborně vzdělaných pracovníků, kteří se s mimořádným osobním nasazením věnují své práci jako svému poslání. Za bezpodmínečně nutný je zde považován demokratický, nemanipulativní přístup k umělecké tvorbě a z něho vyplývající respekt před tvůrčím, uměleckým činem, pro který výstavní instituce vytváří nezbytné podmínky.

Dům umění působí ve dvou galerijních budovách, jejichž výstavní plány sledují odlišnou, vzájemně se doplňující dramaturgii. Výstavy v hlavní budově na Malinovského náměstí jsou věnovány především významným soudobým autorům spojeným svojí působností s domácím kulturním prostředím, dále projektům, které představují mezinárodně významné fenomény soudobé kultury, a také prezentacím dokládajícím kontinuitu moderní brněnské kultury, jíž je Dům umění součástí déle než sto deset let.

Architektonicky cenný, rozsáhlý a tvárný výstavní prostor hlavní budovy nabízí umělcům jedinečnou příležitost k vytvoření celostně pojatých monumentálních instalací. Rozměrná enviromentální díla typu nedávných výstav Milana Housera, Václava Jiráska, Federica Díaze, Cheyney Thompsona a Sama Lewitta, Pavla Korbičky nebo Martina Zeta, vytvořených v bezprostřední reakci na estetické, historické a sociální kvality zdejšího galerijního prostoru, náleží k výrazným specifikům produkce DU.

Výstavní projekty realizované v historické budově Domu pánů z Kunštátu reprezentují zejména oblast aktuální, živé, experimentální tvorby. Sídlí zde rovněž projekt Brno Artists in Residence, poskytující tvůrčí stipendia zejména zahraničním umělcům a vysílající české umělce do zahraničí. Domácí i zahraniční stipendisté rezidenčního programu Domu umění dostávají pravidelně prostor ve zdejší Galerii G99.

Vedle výstav realizovaných ve vlastních výstavních prostorách Dům umění organizuje a rozvíjí řadu dlouhodobých projektů, jimiž záměrně a cílevědomě vstupuje do interakce s veřejným prostorem města.

K nejdůležitějším z nich patří bienále Brno Art Open prezentující současnou tvorbou ve veřejném prostoru města a Brněnský architektonický manuál, výzkumný a popularizační projekt věnovaný moderní a současné architektuře v Brně.

Od roku 2019 probíhá v Domě umění výzkumný a popularizační projekt, Archiv Domu umění m. Brna, zaměřený na postupné systematické zpracování a veřejné využívání zdejšího archivu, který obsahuje dokumenty o zdejší výstavní činnosti především od roku 1947. K novějším aktivitám Domu umění patří spolupráce se spolkem Vašulka Kitchen Brno, centrem umění nových médií, jemuž Dům umění poskytuje prostor a kontinuální podporu.

K odborné obci i široké veřejnosti se Dům umění obrací prostřednictvím rozsáhlého doprovodného programu zaměřeného na prezentaci a popularizaci současné vizuální tvorby. V kontinuální spolupráci se základními a středními školami Dům umění organizuje řadu edukačních programů zaměřených na přiblížení barvitého světa současné výtvarné kultury dětem a mládeži. Ve spolupráci s příslušnými vysokoškolskými pedagogy poskytuje Dům umění zázemí výuce uměnovědných a pedagogických oborů Masarykovy univerzity a VUT.

Webové stránky: https://www.dum-umeni.cz

Adresa: Dům umění města Brna, Malinovského nám. 2, 602 00 Brno; Dům pánů z Kunštátu, Dominikánská 9, 602 00 Brno

Dům umění České Budějovice, Galerie současného umění a architektury

Galerie (spravovaná Statutárním městem České Budějovice) každým rokem připravuje výstavy nejzajímavějších domácích tvůrců, ale i významných autorů ze zahraničí. Ti se tak povětšinou vůbec poprvé prezentují nejen u nás, ale ve východní Evropě vůbec. Prostor je dán též zajímavým mladým umělcům. Nejedná se o galerii komerční ani sbírkovou.

V Českých Budějovicích se podařilo vybudovat významnou, prestižní galerii s mezinárodním renomé, která jako jediná v republice připravuje každoročně program s tak vysokým počtem kvalitních, zahraničních výstav. Toto se rovněž odráží v tom, že se České Budějovice dostávají do mezinárodního podvědomí nejen jako město, kde se vaří světové pivo, ale kde se též děje něco významného na poli současného umění a architektury.

Díky systematické práci je dnes Dům umění řazen k tomu nejlepšímu, co lze v České republice na poli umění navštívit.

Velice důležitou součástí aktivit galerie jsou rovněž edukační pořady pro děti a mládež, vedené lektorkou Šárkou Kosovou. Stejně jako doprovodné workshopy, přednášky, komorní koncerty, současný tanec aj...

Dům umění se nachází na hlavním českobudějovickém náměstí. Výstavy jsou prezentovány v pěti místnostech prvého poschodí o celkové rozloze 150 m2.

Webové stránky: https://dumumenicb.cz

Adresa: Náměstí Přemysla Otakara II. 38, 370 01 České Budějovice

Dům umění Ústí nad Labem Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

umění, kultura, kreativita, výzkum,
vzdělání, společenská zodpovědnost

Dům umění Ústí nad Labem je nově založenou výstavní institucí, jejíž provoz a program zajišťuje Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Výstavní koncepce Domu umění Ústí nad Labem je zaměřena na prezentaci významných uměleckých osobností i klíčových uměleckých proudů a témat formujících situaci aktuálního, především středoevropského výtvarného umění. V programu této instituce se prolínají aktivity umělecké, výzkumné, edukační a publikační, které jsou důsledně realizovány v mezinárodním kontextu a v rámci spolupráce s celou řadou kooperujících českých i zahraničních partnerů. Mimo jiné na stránkách naleznete i videa a online výstavy.

Mezi klíčové cíle Domu umění Ústí nad Labem patří profesionální produkce a prezentace aktuálních uměleckých projevů, podpora mezinárodní spolupráce formou pořádání společných výstavních projektů, tvůrčí výzkumná činnost v prostoru současného výtvarného umění uskutečňovaná v kooperaci s příbuzně zaměřenými vysokoškolskými pracovišti, rozvoj vzdělávacích aktivit v rámci studijních programů realizovaných na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, podpora edukačních strategií zaměřených na práci s návštěvníky galerie a uplatňování společenské zodpovědnosti v oblasti socio-kulturního rozvoje místní komunity.

Hlavním kurátorem Domu umění Ústí nad Labem je prof. Mgr. Michal Koleček, Ph.D., který na realizaci jednotlivých výstavních projektů spolupracuje s kurátory reprezentujícími místní odborná pracoviště (především Katedru dějin a teorie umění Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně), a také s partnerskými, převážně zahraničními institucemi nebo s přizvanými free-lance kurátory.

Celková kurátorská koncepce Domu umění Ústí nad Labem je zaměřena na analýzu a prezentaci aktuálních uměleckých projevů se zvláštním zacílením na tematické okruhy, které spoluformují socio-kulturní situaci ve středoevropském, respektive národním kontextu a zároveň také odrážejí specifickou situaci v místním regionu a komunitě. Dům umění Ústí nad Labem, který je umístěn v rekonstruovaných prostorách bývalé univerzitní menzy v rezidenční čtvrti Klíše nedaleko městského centra a univerzitního kampusu (po dobu rekonstrukce sídlí na parteru Masarykovy ulice), disponuje 500 m2výstavní plochy a dalším zázemím vhodným pro realizaci uměleckých, edukačních a společenských programů. Dům umění Ústí nad Labem přitom oplývá významným rozvojovým potenciálem, který je spojen s plánovaným rozšiřováním jeho aktivit do dalších, postupně zpřístupňovaných částí této budovy.

Výstavní a výzkumné aktivity Domu umění Ústí nad Labem zásadním způsobem přispějí k prezentaci široké škály podob současné vizuální kultury ve městě Ústí nad Labem i přilehlém regionu. Společně s Galerií Emila Filly a Veřejným sálem Hraničář tak Dům umění Ústí nad Labem představuje nepřehlédnutelný potenciál tvůrčích aktivit, který je jedinečný v kontextu českých regionálních center i veřejnoprávních univerzit.

Dům umění Ústí nad Labem je vyjádřením sebevědomého potenciálu místní umělecké scény, chce být bránou do dynamických struktur současného výtvarného umění, rozevírá se různorodým podnětům mezinárodního uměleckého provozu, akceleruje prostupnost vzdělávání, výzkumu i jejich praktického využití a představuje otevřený kreativní prostor mezi univerzitou a místní komunitou.

Webové stránky: https://duul.cz

Adresa: Klíšská ul. 1101/129a, 400 01 Ústí nad Labem

Fait Gallery

FAIT GALLERY je privátní galerijní instituce, jejíž vznik podnítil a program zaštiťuje brněnský podnikatel Igor Fait. Kromě systematicky budovaného kvalitního výstavního programu je snahou FAIT GALLERY podporovat rozvoj současného umění a své spektrum zájmu rozšiřuje nad rámec českého i středoevropského kontextu. Mimo to se zasazuje o podporu soukromého sběratelství a upevnění sběratelské vrstvy ve městě s velkou sběratelskou tradicí. Spoluprací se zahraničními galeriemi podporuje české umělce v možnostech expandovat do zahraničí a zpětně realizací výstav zprostředkovává nejen brněnskému publiku tvorbu zahraničních autorů.

K propojení umělců, soukromých sběratelů a publika sloužila od února 2012 především galerie na místě bývalé sladovny královopolského pivovaru v areálu VUT. V prostoru upraveném k výstavním účelům byly společně se sbírkou moderního a současného umění FAIT GALLERY představovány i privátní kolekce dalších sběratelů. Příležitostně FAIT GALLERY u velkých projektů poskytovala tento prostor k velkorysejším samostatným výstavám. V centru města věnovala galerie prostor novým talentům v komorní FAIT GALLERY PREVIEW.

Od března 2016 navázala FAIT GALLERY na dosavadní výstavní činnost v nových velkorysých prostorách a veškeré její aktivity se sloučily na nové adrese Ve Vaňkovce 2. Součástí Fait Gallery je nově kavárna Mutter Café a bookshop ArtMap. Výstavní plán i nadále odráží současnou koncepci FAIT GALLERY. Zahrnuje tři paralelní výstavní projekty, které pokrývají celé spektrum výtvarného umění 20. a 21. století: etablované autory českého výtvarného umění i současné umění generace nejmladší.

FAIT GALLERY PREVIEW se stejně jako v prostorách na Dominikánském náměstí 10, ve kterých fungovala do ledna roku 2016, soustředí i v nových prostorách na adrese Vaňkovce 2 převážně na umělce nejmladší generace. V roce 2016 bude PREVIEW věnována několika výstavním projektům, které zvítězily v mezinárodní Open call na podzim roku 2015. Návštěvníkům umožní náhled nejen do tvorby mladých českých umělců, ale přinese zejména zahraniční kontext současné výtvarné scény.

FAIT GALLERY MEM, která rovněž sídlí v budově slévárny na adrese Ve Vaňkovce 2 v Brně, se zaměřuje na aktuální tvorbu českých a zahraničních umělců a jejím hlavním cílem je upozorňovat na výrazné osobnosti mladé a střední generace a jejich současnou tvorbu. Hostující umělci spolupracují s oslovenými kurátory na projektech, u nichž je plně respektována jejich autorská pozice. Ve Fait Gallery MEM je rovněž prezentována i tvorba autorů, jejichž tvorba není stále dostatečně reflektovaná, avšak vyžaduje komornější prostor. Tímto také dochází k naplnění významu svého jména MEM neboli jednotky kulturní informace.

Webové stránky: https://www.faitgallery.com

Adresa: Ve Vaňkovce 2, 602 00 Brno

Galerie Benedikta Rejta

Galerie Benedikta Rejta se zrodila v šedesátých letech minulého století z výjimečného kulturního kvasu, jenž město Louny vynesl mezi ohniska české kultury. Stalo se tak díky nadšení a tvorbě silných uměleckých osobností. Jakoby řízením osudu se potkali ve stejnou dobu na stejném místě Jan Sekera, Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, Vladimír Mirvald, Emil Juliš, Josef Hlaváček, Josef Šimůnek, Jan Jíra a mnozí další. Své talenty, erudici i organizační schopnosti dali obdivuhodně do služeb umění a připravili tak půdu pro vznik galerie. V prosinci 1964 ředitel Okresního muzea, sochař Josef Šimůnek, umožnil vznik galerijního oddělení, které od 1. listopadu 1965 vedl Jan Sekera. V březnu 1966 se oddělení osamostatnilo a vznikla autonomní Galerie Benedikta Rejta (GBR), specializovaná na soudobé umění. Nese jméno architekta Benedikta Rejta (1454-1536), v jehož tvorbě se snoubí principy gotického dekorativního naturalismu se striktní geometrií přísných renesančních konstrukcí. Pojmenování po tvůrci síťových kleneb, rozkročeném mezi dvěma epochami je tak vzhledem k zaměření galerie symbolické hned na několika úrovních. V roce 1967 dostala GBR budovu starého měšťanského pivovaru se záměrem adaptovat ji na galerii. Přestavba byla zahájena v roce 1969, ale až do roku 1998 galerie realizovala výstavy v alternativních prostorách, od r. 1980 v Malé galerii na Mírovém náměstí. Významnou složkou její práce se staly putovní výstavy na mnoha místech regionu. Jan Sekera byl ředitelem galerie až do roku 1988, poté vedla instituci Alica Štefančíková. Její iniciativou byla budova bývalého pivovaru mezi lety 1995-1998 rekonstruovaná podle návrhu architektů Emila Přikryla, Tomáše Bezpalce a Tomáše Novotného. Vznikl tak objekt mezinárodního významu, jehož autoři byli za tuto rekonstrukci v roce 2004 nominováni na Evropskou cenu za architekturu - Mies van der Rohe Award EU. Od září 2020 je ředitelkou GBR Kateřina Melenová, hlavní kurátorkou Lucie Šiklová. Lounská galerie začíná psát další kapitolu své existence ve znamení spolupráce a otevřenosti.

GBR NEMÁ STÁLOU EXPOZICI SBÍRKY. VÝTVARNÁ DÍLA JSOU PREZENTOVÁNA V RÁMCI VLASTNÍHO VÝSTAVNÍHO PROGRAMU, NEBO PROSTŘEDNICTVÍM VÝSTAV JINÝCH GALERIÍ, KAM SVÁ SBÍRKOVÁ DÍLA ZAPŮJČUJE.

Soubor uměleckých děl z depozitářů Galerie Benedikta Rejta patří šíří a obsahem k významným sbírkám na našem území. Počátky fondu jsou spjaty se vznikem a založením galerie v roce 1966. Její zakladatel Jan Sekera dal nově se formující sbírce jasně vymezenou profilaci a určil její budoucí charakter a směřování. Prozíravě se zaměřil na nové tendence v umění, především na neokonstruktivismus vycházející z geometrické abstrakce a konstruktivismu. Jádrem souboru se tak stala díla autorů jako Jan Kubíček, Milan Grygar, Jiří Hilmar, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal, Radoslav Kratina, Milan Dobeš, Václav Cigler či s neokonstruktivismem spřízňovaní Karel Malich a Václav Boštík.

Významnou část sbírky představuje malba lounských malířů, především trojice Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta. Vedle jejich ikonických neokonstruktivních děl se zde nachází také méně známé krajinomalby, symbolicky výchozí bod tvorby všech těchto tří autorů.

Pozoruhodný je fond průkopníka nových médií Zdeňka Pešánka, obsahující vedle absolventské práce také jeho plány, modely, a vzácné původní plastiky. Skutečnost, že z Pešánkovy tvorby se do současnosti zachoval pouze zlomek, činí náš soubor ojedinělým.

Nejrozsáhlejší je sbírka prací na papíře, zahrnující také svitky Písní Emila Filly a jeho pozdní krajiny z okolí Peruce, kde působil poslední léta svého života. Rozsáhlé jsou také soubory kreseb Kamila Linharta, Jana Křížka, či fotografií Jiřího Tomana, Jaromíra Funkeho a Ladislava Postupy. Významné jsou dále kolekce kreseb od autorů jako František Muzika, Adolf Hoffmeister, Jan Konůpek, Josef Wagner, Josef Váchal, Vladimír Boudník, Zbyšek Sion, Jitka Svobodová, Michal Ranný, Vladimír Janoušek, Ladislav Novák, Vladimír Kokolia, či soubor koláží Jiřího Koláře, darovaný při vzniku galerie. Nejucelenější grafický soubor představují díla Františka Tichého, většími kolekcemi je dále zastoupen Emil Filla, Max Švabinský, Josef Váchal, František Kobliha, Vojtěch Preissig, Cyril Bouda, Josef Čapek, Jan Křížek, Jiří Toman, Bohuslav Reynek, Pravoslav Kotík, František Gross, Jiří Anderle, Jiří Sozanský, Vladimír Silovský, Zdeněk Seydl, Květa Pacovská, Vladimír Boudník a Jiří Balcar.

Sbírka Galerie Benedikta Rejta obsahuje také jednotlivá cenná díla autorů přelomu století a moderny Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Jindřicha Pruchy, Václava Špály, Rudolfa Kremličky, Alfréda Justitze, Otakara Kubína, Františka Foltýna, Jindřicha Štyrského, Karla Teigeho či Jana Zrzavého.

Sbírka obsahuje přes 18 000 sbírkových předmětů, z toho 7000 grafik, 4 500 kreseb a 3600 fotografií, což představuje k roku 2021 zastoupení 1 312 autorů.

Webové stránky: https://www.gbr.cz

Adresa: Pivovarská 34, 440 01 Louny 

Galerie CreArs

Galerie CreArs je soukromá prodejní galerie současného moderního umění, která byla založená v roce 2008 a od roku 2010 funguje na nábřeží Rožnovské Bečvy v objektu prvorepublikové vily. Pro sběratelé a zájemce vystavuje díla významných autorů. Prezentuje stylově různorodou tvorbu tuzemských i zahraničních umělců v krátkodobých prodejních výstavách - sochu, malbu, fotografii, grafiku, šperk, autorské sklo. Galerie má v stálé prodejní nabídce díla předních výtvarníků, kteří v galerii vystavovali, nebo je v plánu jejich díla ve formátu autorské výstavy nabídnout.

Realizovali jsme výstavy zvučných jmen, mezi jinými Igor Kitzberger, Marius Kotrba, Oldřich Tichý, Michael Rittstein, Ivan Titor, Jaroslava Pešicová, František Štorek, Rostislav Zárybnický, Štefan Polák, Juraj Čutek, František Lipták, Frank Dituri, Tomáš Procházka Katarína Vavrová, Marína Richter, Božena Rossi, Ivana Štenclová, Jiří Brázda, Jindra Husáriková. 

Na webových stránkách nabízejí fotografie z výstav.

stage garden

Podařil se zrealizovat projekt stage garden s novým pavilónem GALLERY CREARS a s GALLERY KUK (prodejna uměleckého kovu). Komplex se nachází v Rožnově pod Radhoštěm Na zahradách 2186.

Záměr je prezentovat tematické výstavy s možností prodeje vystavených uměleckých děl ve všech našich objektech současně.

Webové stránky: https://www.galeriecrears.cz

Adresa: Náb. Dukelských hrdinů 442, Rožnov pod Radhoštěm

Galerie Eisler

Moderně vybavená galerie slouží k realizaci výstav prezentujících soudobou uměleckou tvorbu s důrazem na opavské autory.
V celoročním výstavním cyklu jsou představováni jak regionální tvůrci vizuálního umění, tak i respektované osobnosti české výtvarné scény.
Galerie je vybavena moderním expozičním osvětlením a výstavním fundusem.
Za okny se nachází balkon s alegorickým sousoším Merkur a Ceres, (boha obchodu a bohyně úrody) od neznámého autora.
K vernisážím je využíván Schösslerův salonek ve stejném patře a v případě pěkného počasí i přilehlá terasa.

Webové stránky: https://galerieopava.cz

Adresa: Obecní dům, Ostrožná 46, 746 01 Opava 1, 2. patro

Galerie Františka Drtikola

Ve 13. století stála pravděpodobně v místech dnešní budovy Zámečku dřevěná tvrz. Dokladem této hypotézy jsou archeologické vykopávky, které místní osídlení dokládají. Přestavba dřevěné tvrze v kamenný hrádek je však věrohodně prokázána až v polovině století čtrnáctého.
Město Příbram s panstvím tvořilo součást majetku pražského biskupství, jehož nejvyšším představitelem se stal blízký spolupracovník Karla IV., první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten dal na místě původní dřevěné tvrze postavit kamenný hrádek. Výrazná dominanta Příbrami byla podle svého majitele nazvána Ernestinum. Z původní stavby ze 2. poloviny 14. století se dodnes dochovala východní část s gotickým arkýřem s žebrovou klenbou, pozůstatek presbytáře tehdejší kaple. Hrádek byl sídlem purkrabího, správce arcibiskupského panství a také Arnošt z Pardubic zde často pobýval. Potvrzují to mimo jiné i listiny jím vydané v roce 1358 a 1360. K Ernestinu se váže také pověst o vzniku dřevěné sošky Panny Marie, kterou údajně sám arcibiskup vyřezal a umístil ve zdejší kapli. Odtud byla přemístěna o několik století později na Svatou Horu.
Arnoštův nástupce, druhý pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, známý vzdělanec a šiřitel mariánského kultu, nechal Ernestinum na konci 14. století obehnat zdí a hlubokým příkopem. Vstupní brána do nádvoří směřovala od jihu, od náměstí, a zajišťoval ji pravděpodobně padací most. Vchod hlavního objektu ústil původně v nádvoří ze západního traktu. Pod hrádkem bylo ve skále vytesáno rozsáhlé sklepení s průchodem do přízemních místností objektu. Stavba měla vlastní studnu, což sehrálo významnou roli při obléhání.
Po skončení ničivých husitských válek se příbramské panství na dlouhou dobu dostalo pod vládu zástavních pánů. Ti využívali svěřený majetek jen ku svému prospěchu . Zámeček byl i nadále centrem správy panství a příležitostně v něm pobývali někteří ze zástavních majitelů. Stejná situace byla i v 16. století. Poslední zástavní paní, Kateřina z Lokšan, se chovala ke svým poddaným tak špatně, že obyvatelé Příbrami proti ní povstali a sídlo správců panství vyplenili.
V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. Příbram na královské horní město. Městská správa měla své sídlo na radnici a Zámeček, majetek českých králů, chátral.
O obnovu příbramského hradu se zasloužil na sklonku 17. století pražský arcibiskup Matouš Sobek z Bílenberka, kterému se podařilo získat hrad zpět do vlastnictví církve. Hrad byl rekonstruován, rozšířen a dostal nové jméno - Mariánský hrad - "Marienburg". Byl v té době využíván pro příležitostné ubytování slavných hostů při poutích na Svatou Horu.
Nové dějiny Zámečku začal psát rok 1849. Mohutný rozvoj stříbrorudného hornictví v Příbrami si vyžádal založení montánního učiliště, které bylo umístěno do příbramského hrádku. V roce 1865 udělil císař František Josef I. této škole titul báňská akademie. Ta v roce 1894 získala statut vysoké školy. Objekt byl rozšířen o třetí (zadní) trakt, hradby byly rozbořeny a příkopy zasypány.
V roce 1946 byla VŠB přemístěna do Ostravy. Zámeček byl využíván jako sídlo drobných provozoven až do roku 1962. V 70. letech část objektu využívalo muzeum, později kulturní středisko. Poslední rekonstrukce budovy proběhla v 80. letech. Při této rekonstrukci byly vnější úpravy budovy zpracovány tak, aby barva a struktura zdiva naznačily jednotlivé etapy přestaveb objektu.
Dnes je příbramský hrad, pojmenovaný Příbramany jako Zámeček, majetkem města Příbrami. Je sídlem galerie a Muzea III. odboje. V budově je umístěna také obřadní síň. Od r.2000 svým názvem Ernestinum opět připomíná svého slavného zakladatele.
Poslední rok 20.století se zapsal do historie objektu další významnou událostí.
Město Příbram ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze otevřelo v Ernestinu stálou expozici, která je věnována jednomu z nejslavnějších příbramských rodáků - světově uznávanému fotografovi Františku Drtikolovi (1883 Příbram - 1961 Praha).

František Drtikol (3.3.1883 Příbram - 13.1.1961 Praha) byl první český fotograf, který získal již za svého života světové uznání.

Výstava připomíná období secesního piktorialismu, spojené s autorovým školením v Mnichově, prvním ateliérem v Příbrami a počátkem pražské praxe. Ze dvacátých let jsou vystaveny fotografie vzniklé v duchu art deco, ovlivněné i podněty avantgardy. Závěr expozice tvoří práce spjaté s autorovou orientací na duchovní nauky východu.

Návštěvníci galerie mohou zhlédnout slavné psychologické portréty, jedinečné akty, četné krajinné kompozice i další fotografické žánry a odnést si ucelenou představu o rozsahu i hloubce uměleckého odkazu Františka Drtikola.

Scénář stálé výstavy: Jan Mlčoch, spolupráce Jitka Štětková. Architektonické řešení Pavel Kolíbal, Eva Reitingerová. Komisařka Hana Ročňáková. Soubor faksimilií z let 1901 - 1935 ve velikosti originálů ze sbírek UPM vytvořil Petr Dörfl.

Webové stránky: https://www.galerie-drtikol.com

Adresa: Zámeček - Ernestinum, Tyršova 106, 261 01 Příbram 1

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna na Mariánském náměstí byla postavena v letech 1925-1928 podle projektu architekta Františka Roitha, žáka profesora vídeňské akademie Otto Wagnera. Budova byla koncipována jako kulturní instituce s širokými možnostmi využití včetně výstavních, přednáškových a koncertních sálů.

Ve východním křídle stavby je umístěn reprezentační byt pražského primátora zařízený ve stylu art deco. Architektura budovy vychází z racionalisticky pojatého půdorysu a jednoduchého rozvržení hmoty. Nad hlavním vchodem a balkónovou balustrádou jsou umístěny alegorické sochy od Ladislava Kofránka. Fasáda budovy je pokryta travertinem, který se spolu s mosazí a umělým kamenem uplatňuje i ve výzdobě interiéru. Autorem ornamentálně geometrického dekoru na stropě centrální haly je František Kysela.

Rozsáhlé výstavní prostory ve 2. patře získala Galerie hlavního města Prahy v roce 1992. Po jejich rekonstrukci zde pořádá reprezentativní výstavy. Součástí úprav bylo i nové výtvarné řešení hlavního vstupu do Galerie z Valentinské ulice od architekta Vlado Miluniče z roku 1996.

Historie Galerie hlavního města Prahy sahá do druhé poloviny 19. století, kdy vzešel první impuls k založení pražské městské obrazárny ze strany výtvarného odboru tehdy založené Umělecké besedy vedené Josefem Mánesem. Záměrem odboru bylo prostřednictvím umění vzdělávat veřejnost a také podpořit umělce. Městská rada proto začala, byť příležitostně, nakupovat umělecká díla. Magistrátní sbírka se postupně rozrůstala, a to také díky darům jednotlivců a institucí. Významně ji na přelomu 19. a 20. století obohatil velký soubor obrazů Jaroslava Čermáka, který vznikající instituci darovala Hippolyta Gallaitová, nebo soubor děl Václava Brožíka od rytíře Václava Špačka ze Starburgu.

Myšlenka založení galerie hlavního města Prahy znovu vystoupila do popředí zájmu po vzniku samostatné Československé republiky. V nově vystavěné budově Městské knihovny byly koncem 20. let galerii vyhrazeny výstavní sály. Roku 1928 dostalo město Praha velkorysý dar od Alfonse Muchy: cyklus monumentálních pláten Slovanská epopej. Městská rada zároveň administrativními opatřeními zajistila větší soustavnost akvizic. Stálým uměleckým poradcem se v 1927 stal sochař Ladislav Šaloun. Až do začátku 2. světové války se tak podařilo ze soudobých výstav získat řadu význačných, dnes již klasických děl moderny 20. století (práce E. Filly, R. Kremličky, O. Kubína, J. Baucha, F. Muziky, J. Šímy, V. Špály, J. Štyrského, J. Zrzavého, O. Gutfreunda, J. Wagnera a dalších). Po válce nabyly plány na založení městské galerie na intenzitě. Národní výbor hlavního města Prahy pro budoucí galerii cíleně nakupoval díla ze soudobých uměleckých přehlídek a dal základ budoucí Galerii hlavního města Prahy, která vznikla 1. května 1963.

Galerie hlavního města Prahy vznikla jako součást sítě krajských galerií v roce 1963. Spravuje dnes na 16 000 sbírkových předmětů z 19. až 21. století. Sbírkový fond byl poznamenán nesystematickým rozšiřováním, které zprvu zajišťovalo samo hlavní město na doporučení svých garantů. Významné osobnosti z řad umělců také věnovaly městu svá díla dle vlastního výběru ve snaze urychlit vznik metropolitní galerie. Ten se přes veškeré snahy podařilo uskutečnit až za komunistického režimu, který v pražské instituci spatřoval především reprezentaci hlavního města jako předvoje stranických snah v oblasti kulturní politiky.

Pod svícnem někdy bývá tma, a tak se čas od času podařilo uskutečnit díky odvaze a erudici kurátorů na půdě galerie zajímavé výstavy, které se vymkly propagandistickým cílům, například Paříž ve fotografii H. C. Bressona, Brassaïe, H. Martina (kurátorka Anna Fárová, 1964) nebo Auguste Rodin (kurátoři: Cécile Goldscheider, Jiří Mašín, 1967). V osmdesátých letech v Galerii hlavního města Prahy působil silný tým kurátorů (Hana Rousová: František Vobecký, 1985; Devětsil, 1986; Skupina Ra, 1988 [výstavy s Fr. Šmejkalem]; Linie, Barva, Tvar, 1988; Vladimír Skrepl: Jiří Sopko, 1986; Skleněná plastika, 1987; Karel Srp: Tvrdošíjní, 1986; Václav Boštík, 1989; Marie Judlová: Jiří Balcar, 1988; Dagmar Hochová, 1989), který opět v závětří velkých institucí uskutečňoval ambiciózní program v mnoha ohledech mnohem reprezentativnější a badatelsky přínosnější než ten, se kterým přicházela národní instituce. Tehdy do sbírek přibyly také zajímavé přírůstky pocházející z těchto objevných projektů. Po roce 1989 se galerie svým výstavním programem zařadila mezi nejsledovanější instituce svého druhu a přinesla nejen výstavy vůdčích osobností meziválečné avantgardy (Karel Teige, 1994, Toyen, 2000), ale i významné tematické projekty (Krajina v současném výtvarném umění, 1993; John Cage, Francois Morrelet, Milan Grygar, 1993; Mezery v historii - Polemický duch střední Evropy, 1994, Ohniska znovuzrození, české umění 1956-1963, Český surrealismus 1929-1953, 1997; Skupina 42, 1998, Akce Slovo Pohyb Prostor, 1999). Nejpočetnější byla řada monografických výstav domácích i zahraničních osobností (Alexander Calder, František Skála jr., Vladimír Boudník, 1992; Zdeněk Sýkora, 1995; Jiří Sopko, Mario Merz, 1995; Zbyněk Sekal, Theodor Pištěk, 1998; Vladimír Kopecký, 1999, atd.). Omezené rozpočtové možnosti nicméně instituci nedovolily zapojit se aktivně do vznikajícího trhu s uměním, a téměř dvě dekády se přírůstky omezily na dary od loajálních umělců. Od roku 2013 se situace změnila zejména díky vstřícnějšímu postoji zřizovatele. GHMP získala pravidelný příspěvek na doplňování sbírek, které trpěly nahodilým doplňováním a nevyrovnanou kvalitou, včetně přemíry pragensií z totalitní éry. V současnosti se akvizice zaměřují především na témata spojená s naším výstavním programem zaměřeným na experimentální tvorbu 60. let a na generaci let 80. a 90. Byli jsme nuceni rezignovat na doplňování mezer v meziválečném období, tato díla se dnes pohybují v hodnotách několikanásobně vyšších, než je jednoletý akviziční rozpočet galerie. Sledujeme také nová média a fotografii, která se stala integrální součástí našich sbírek poté, co jsme získali konvolut prací Pražského domu fotografie spolu s výstavním prostorem v Revoluční ulici č. 5. Výstavní program sleduje širokou škálu témat. Kromě osobností generace 60. let se zaměřením na neokonstruktivismus a geometrické tendence vůbec věnujeme nadále pozornost generaci 90. let, která v GHMP zažila v řadě případů svou premiéru, například v rámci Bienále mladých. Dnes sledujeme nastupující generaci v dlouholetém cyklu Start Up, který se věnuje výjimečným talentům z řad studentů a čerstvých absolventů uměleckých škol. Po rekonstrukci Colloredo-Mansfeldského paláce cyklus obnovíme s novým tematickým zaměřením. Stálou pozornost věnujeme osobnostem současného umění, které se zabývají závažnými společenskými, morálními a environmentálními tématy. GHMP je správcem pozůstalosti Františka Bílka včetně jeho dvou výjimečných domů, které vznikly podle jeho vlastních návrhů. Obě originální stavby jsou zachovány včetně autentických interiérů a patří k mimořádným a uceleným svědectvím o autorově ještě stále nedoceněné tvorbě, která zcela prostoupila i jeho každodenní existenci.

Naším posláním je také péče o svěřené budovy, které jsou z velké části památkovými objekty nejvyšší kvality. Zajistit jejich perfektní stav je náročná role, která vyžaduje nepřetržitou a ostražitou pozornost. Vedle výstav, doprovodných programů a edukace zapojujeme naše objekty také do programů pro veřejnost, seznamujeme ji s jejich historií i současností a věnujeme se jim také ve zvláštních publikacích.

Naše edukační oddělení patří k nejlépe hodnoceným v rámci sítě krajských galerií a usiluje o získání statutu metodického pracoviště v oboru. Ročně připraví 900 programů pro děti, mládež, pedagogy, seniory a občany se zvláštními potřebami. Vedle toho je tu celá řada programů pro dospělé publikum se silnějšími vazbami k výtvarnému umění, které připravuje naše oddělení pro práci s veřejností ve spolupráci s interními i externími odborníky.

Galerie hlavního města Prahy dnes chápe svou roli v daleko širším kontextu, než tomu bývalo u takto specializovaných institucí zvykem. Hledáme cesty, jak svou práci propojit s řadou oborů, které vidí ve spolupráci s námi nové, inspirativní možnosti jak adresovat svá poselství stále širšímu publiku. Vzniká tak možnost přivést do galerie zatím neoslovené, potencionální příznivce, např. z řad milovníků tance (Dancing Museums), ochránců přírody (Bio Troja) nebo děti z vyloučených lokalit (workshopy v našich ateliérech). Jsme partnery neziskovým organizacím při realizaci jejich slavnostních událostí, poskytujeme své reprezentativní prostory i k dalším dobročinným účelům, chceme být živým společenským centrem, které oslovuje stále širší spektrum zájemců.

Galerie hlavního města Prahy organizuje několik typů výtvarných edukačních aktivit pro všechny typy škol z celé ČR i pro skupiny ostatních věkových kategorií, včetně znevýhodněných a seniorů. Hlavní složkou edukační činnosti jsou interaktivní prohlídky výstav spojené s následnou výtvarnou reakcí. Edukační oddělení připravuje i výtvarný kroužek v ateliéru a sobotní výtvarné workshopy probíhající v objektech GHMP nebo v rámci speciálních akcí spřátelených institucí. Významná je také intenzivní spolupráce s vysokými školami. Edukační oddělení zajišťuje odborné praxe a stáže pro studenty ze středních a vysokých škol. Interní edukátorky jsou členky Komory edukačních pracovníků Rady galerií ČR, Asociace výtvarných pedagogů a INSEA (International Society for Education through Art). Zapojují se také do velkých grantových a výzkumných projektů (i mezinárodních) a prezentují vzdělávací aktivity na konferencích nebo v rámci odborné publikační činnosti.

Galerie hlavního města Prahy vydává katalogy ke svým krátkodobým výstavním projektům i stálým sbírkám, monografie významných umělců a prostřednictvím publikací prezentuje své výstavní prostory v architektonicky zajímavých budovách. Zpravidla vydává několik publikací ročně, na kterých spolupracuje s předními odborníky a umělci. Ediční plán je sestavován odborným oddělením v návaznosti na výstavní harmonogram, produkční stránku zajišťuje Oddělení komunikace, doprovodných programů a ediční činnosti. Ediční činnost galerie je pravidelně prezentována na knižních veletrzích, v knihkupectvích GHMP a dalších vybraných obchodech.

Pro školy, odbornou i širokou veřejnost funguje v Bílkově vile prezenční čítárna a studovna odborné literatury a časopisů se zaměřením na výtvarné umění. Základ fondu knihovny tvoří katalogy a publikace reflektující tvorbu umělců, kteří mají přímé zastoupení ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy, popřípadě autorů, kterým galerie uspořádala výstavu a vydala katalog. Čítárna ve svém archivu disponuje také rozsáhlým souborem časopisů, které odebírala v letech 1985-2015. V celkovém součtu je čtenářům k dispozici cca 5 800 knižních publikací a časopisů - včetně příručních knihoven a archivu časopisů.

Webové stránky: https://www.ghmp.cz

Galerie hlavního města Prahy zahrnuje více budov. Přesné adresy naleznete na webových stránkách, kde mimo jiné narazíte i na online výstavy.

Galerie HOLLAR

Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR patří k našim nejstarším a současně nejvýznamnějším uměleckým sdružením. Po celou dobu své existence se významně podílelo na utváření moderní české kultury. Bylo založeno již v roce 1917, ještě před vznikem samostatného československého státu s cílem podpořit rozvoj českého umění, a to volné umělecké grafiky. Do svého názvu přijalo jméno slavného českého rytce Václava Hollara (1607-1677). Iniciátorem vzniku SČUG HOLLAR byl v té době již světově známý grafik T. F. Šimon, k němuž se připojila řada dalších významných českých umělců, jako byli M. Švabinský, V. Preissig, F. Kupka, V. Stretti, Z. Braunerová, F. Bílek, J. Konůpek a další. Sdružení vyvíjelo bohatou výstavní i publikační aktivitu od svého vzniku až do počátku 70. let, kdy byla jeho činnost normalizačním režimem zastavena. Mezi jeho předsedy v prvních desetiletích činnosti patřili např. T. F. Šimon, M. Švabinský, V. Stretti, F. Kobliha, L. Šimák a J. Šváb.

Svou činnost obnovilo sdružení v roce 1990. Předsedou byl opět J. Šváb. Od roku 1995 do roku 2015 byl předsedou ak. mal. Vladimír Suchánek, od roku 2015 je předsedou spolku Pavel Piekar.

V bohatě koncipovaném programu se pojí úcta k tradici i smysl pro nové umělecké proudy a názory. Noví členové jsou vybírání z vystavujících na výstavě Hosté Hollaru, která bývá jedenkrát za tři roky, na základě doporučení odborné komise. SČUG HOLLAR je tak výběrovým sdružením, které může prezentovat vždy to nejlepší ze současné české grafiky.

V současné době je mezi členy SČUG Hollar 21 činných členů (historici umění, umělečtí tiskaři aj.) a téměř 180 aktivních umělců - grafiků. Každým rokem jsou na základě rozhodnutí komise a členské schůze SČUG Hollar přijímáni noví autoři či činní členové.

Současný výbor SČUG Hollar se sestává z 9 členů: Pavel Piekar (předseda SČUG Hollar), Alena Laufrová, Xénia Hoffmeisterová, Jiří Mikeska, Berenika Ovčáčková, Jaroslava Severová, Lenka Vilhelmová, Jan Kavan, Miloslav Polcar, Pavel Sivko (místopředseda SČUG Hollar, vedení Knižní sekce SČUG Hollar). Čestným předsedou SČUG Hollar je Vladimír Suchánek.

V roce 2020 byla znovuobnovena Knižní sekce Sdružení českých umělců grafiků Hollar, do které byli téhož roku přijati tři noví členové. Záštitu nad Knižní sekcí převzal Pavel Sivko.

Svoji výstavní síň, Galerii Hollar, zřídilo Sdružení českých umělců grafiků Hollar v roce 1937 na místě bývalé Feiglovy galerie. S výjimkou téměř dvaceti let ji SČUG HOLLAR provozuje dodnes a to ve vlastní režii. Nové slavnostní otevření se konalo 27.3.1991. Od té doby bylo uspořádáno více než 260 výstav (12 výstav ročně), některé byly reprízovány v dalších mimopražských galeriích doma i v zahraničí. V roce 2007 byla uspořádána velká členská výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze v rámci oslav 90. výročí SČUG HOLLAR spolu s výstavou grafik Václava Hollara. Svou pečlivě plánovanou dramaturgii výstavní činnosti, o které rozhoduje výbor SČUG HOLLAR, složený z významných výtvarníků i teoretiků umění, cílevědomě zaměřuje na expozice současné naší i evropské grafické tvorby. Připomíná též významné osobnosti minulosti. Galerie Hollar tak zaujala významné postavení v pražském kulturním životě.

V současnosti nabízí Galerie Hollar bohatý výběr grafické tvorby přes 170 grafiků, současných členů sdružení (i některých zemřelých), tedy umělců několika generací v různých grafických technikách i velikostech od malé příležitostné grafiky po grafiku volnou velkoformátovou.

Webové stránky: https://hollar.cz

Adresa: Smetanovo nábřeží 6, 110 00 Praha 1

Galerie Jilská 14

Topičův salon vznikl v roce 1894 jako výstavní síň a prodejna Topičova nakladatelství na Ferdinandově, dnes Národní třídě. Nevelká jednoduchá stavba protáhlého půdorysu s prosklenou železnou konstrukcí stropu podle návrhu architekta Jana Zeyera připomínala industriální architekturu, kterou bylo 19. století fascinováno jako nejmodernější stavební možností. Svou verzi modernosti se nakladatel se svým poradcem a výtvarníkem nakladatelství Viktorem Olivou odpočátku snažil vložit i do výstavní činnosti, konfrontující české a evropské soudobé umění: rozsáhlá Výstava grafických umění v roce 1896 uvedla například na šedesát evropských grafiků, mezi nimi Toulouse-Lautreca, Ropse, Vogelera, i když z českých umělců jen Emila Orlika. Česká tvorba byla však prezentována dílem "kosmopolitů" Luďka Marolda nebo Alfonse Muchy, salon podvakrát vystavil souborně dílo Mikoláše Alše, k němuž se hlásila nastupující generace mánesácké moderny. Tu také v roce 1898 salon představil na dvou výstavách SVU Mánes, propagovaných plakáty Arnošta Hofbauera, které otevřely éru moderního českého plakátu. Po přestavbě nakladatelského domu Osvaldem Polívkou do dnešní podoby se roku 1906 otevřela druhá sezóna Topičova salonu - v roce 1907 tu představuje grafickou tvorbu Vojtěch Preissig, o rok později zde skupina Osma otevírá svou druhou výstavu, pokud bychom chtěli sledovat ty nejprogresivnější výstavní akce.Topičův salon měl však ambici zasáhnout co nejširší vrstvu čtenářů a příznivců výtvarného umění a zároveň chtěl uspět i na uměleckém trhu. Výstavní činnost proto probíhala v širokém rozpětí: vedle zmíněných výstav k nim patřily i další, například souborná výstava Miloše Jiránka nebo první výstavy Jana Zrzavého na prahu třetí sezony salonu roku 1918, ve dvacátých letech výstava Josefa Šímy, ve třicátých výstavy Zdenka Rykra doprovázené texty Jindřicha Chalupeckého, vedle nich však i expozice, které vycházely vstříc ustálenému sběratelskému zájmu. Stále žádanými byli Max Švabinský nebo Mucha, Ženíšek nebo Celda Klouček. Topičův salon zároveň prostředkoval i užité umění, kupříkladu sklo Zdenky Braunerové, Zrzavého šperky, nemluvě o výstavách plakátu a grafického designu.V roce 1936 prodal Topič svůj dům Jaroslavu Stránskému a postupně se do něj nastěhovaly všechny jeho podniky - hlavně Lidové noviny a nakladatelství František Borový. Ředitelem knihkupectví se stal Václav Poláček, někdejší spoluzakladatel Družstevní práce a nato i tajemník Aventina, nakladatelství, která spolupracovala s nejlepšímu výtvarníky, grafickými úpravci a zároveň ve svých galeriích vyvíjela i výstavní činnost (Krásná jizba dp a Aventinská mansarda). Čtvrtý salon pod vedením Poláčkovým byl otevřen v suterénu nakladatelského domu v roce 1937 a svou aktivitu orientoval na soudobou tvorbu, až do roku 1949 procházely výstavní síni soubory významných autorů, jako byli Štyrský a Toyen, Josef Šíma, František Tichý, Václav Bartovský nebo tvorba členů Skupiny 42 a Sedm v říjnu. Jako mnoho jiných, nejen kulturních aktivit, končí Topičův salon likvidací nakladatelství v roce 1949. Jeho význam byl znovu prezentován až výstavou Topičův dům k sto desátému výročí jeho založení a katalogem s řadou textů. Obnovením jeho činnosti v roce 2008 navázala Společnost Topičova salonu, z.s. a aukční dům 1. Art Consulting Brno-Praha na historické etapy a otevřela tzv. V. Topičův salon. Zatímco neziskový spolek pořádal výstavy a doprovodné programy, aukční dům se věnoval prodeji uměleckých děl. Po třinácti letech souputnictví se cesty rozdělily a Společnost Topičova salonu, z.s. od roku 2021 pokračuje pod novým názvem ve své činnosti jako galerie "Jilská 14" o pár ulic dále. Aukční dům 1. Art Consulting Brno-Praha má prostory Topičova salonu i nadále v nájmu a společně s galeriií Magna zde pořádá prodejní výstavy a aukce.

Webové stránky: https://www.artmap.cz/topicuv-salon/

Adresa: Národní 1010/9, 110 00 Praha 1

Galerie Jiřího Bílka

Galerie Jiřího Jílka je nekomerční galerie, v jejíchž prostorách od roku 1993 probíhá každý měsíc jedna autorská výstava, zároveň je zde umístěna stálá expozice soch, obrazů a kreseb Jiřího Jílka.

Webové stránky: https://www.galerie-sumperk.cz

Adresa: Dům kultury s.r.o., Fialova 3, 787 01 Šumperk

Galerie Kaple a Galerie Sýpka

V roce 1611 nechal postavit Jetřich ze Žerotína mohutnou renesanční budovu, která sloužila jako jízdárna koní. Na Moravě byly takové jízdárny pouze tři, ve Velkých Losinách, Břeclavi a u nás. Po porážce stavovských vojsk 1621 byla budova zkonfiskována, od roku 1628 sloužila jako sklad. Za Napoleonských válek zde armáda zřídila lazaret pro raněné vojáky. Hned vedle stojící, původně renesanční zámek Žerotínů, sloužil od 2. poloviny 19. století jako ženská věznice, v té době jediná svého druhu na Moravě. Pro duchovní potřeby trestankyň se lazaret proměnil v letech 1855 až 1908 na vězeňskou kapli, zasvěcenou Neposkvrněnému početí Panny Marie. Mezi trestankyněmi ženské věznice si údajně odpykávala trest i hlavní hrdinka hry bratří Mrštíků Maryša. Po zrušení věznice se z ní stal sklad a velmi chátrala, byla již beze střechy, dokonce se zvažovalo o jejím stržení.

V roce 2008 byla nově zrekonstruována a získala významné ocenění "Stavba roku Zlínského kraje" a od roku 2009 začala kaple sloužit jako multifunkční kulturní zařízení. Čistý a zároveň majestátný prostor se svou nezaměnitelnou atmosférou nejlépe hodí k prezentaci současného výtvarného umění. Hlavní prostor galerie Kaple má 1710m3 a k výstavnímu prostoru slouží také dvě sklepní podlaží. Každoročně probíhá šest autorských výstav představující to nejlepšího, co je k vidění v širokých vodách české výtvarné scény.

Webové stránky: https://kaple.kzvalmez.cz

Adresa: II. nádvoří zámku Žerotínů, Valmez

Galerie Klatovy/Klenová

Okresní galerie Klenová byla založena v roce 1964. Prvním ředitelem byl jmenován klatovský malíř Vladimír Levora, který se zasloužil o zpřístupnění tehdy zpustlého hradu a zámku. Galerie začala postupně budovat vlastní sbírkový fond. V počátečních letech se vystavovalo převážně české umění 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze a Západočeské galerie v Plzni. V roce 1973 ztratila klenovská galerie samostatnost a stala se součástí Okresního muzea v Klatovech. Akviziční i výstavní činnost galerie byla v té době omezena, navíc zde chyběli odborní pracovníci. V historii galerie však existují světlá místa, která stojí zato připomenout. Jedním z nich byla legendární výstava Maxmiliána Pirnera v r. 1979, připravená Dr. Romanem Prahlem, dalším pak otevření stálé expozice malířky Vilmy Vrbové - Kotrbové a jejího manžela restaurátora Františka Kotrby ve Vile manželů Kotrbových (1976, v r. 1989 byla zrušena). Z oblastí akviziční je třeba zmínit nákup velkého souboru významných umělců tehdejší střední generace v r. 1987 a 1988 (J. Sopko, I. Ouhel, M. Rittstein, V. Novák, J. Sozanský, V. Bláha, F. Hodonský a další) v rozsahu a kvalitě, které neměly v Čechách obdoby. Tento počin pak předznamenal činnost galerie po r. 1989.

Současná Galerie Klatovy / Klenová vznikla v přímé souvislosti s listopadovými událostmi v r. 1989. Tehdy se podařilo "vybojovat" přízemí domu č. 149/I na klatovském náměstí, kde se nacházela expozice městského muzea z dějin dělnického hnutí, a uspořádat zde výstavu fotografií z listopadových demonstrací. Ve stejném duchu se nesla i druhá výstava, jež představila fotografie ze sovětské okupace v r. 1968. Protože následovaly další akce, které už měly ryze výtvarný charakter, bylo rozhodnuto, že výstavní činnost v těchto prostorách dostane oficiální ráz. Vhodným řešením se ukázalo spojení s galerií na zámku Klenová, která v té době byla součástí muzea. Vznikla samostatná instituce s novým názvem Galerie Klatovy - Klenová, která přešla pod nového zřizovatele - Ministerstvo kultury.

Před novým vedením galerie stál v první řadě úkol zastavit postupné chátrání zámku Klenová, ve kterém se objevila dřevomorka, a konzervace hradního torza. Posledně jmenované je téměř nepřetržitá práce, která pokračuje od šedesátých let až dodnes. Také klatovská Galerie U Bílého jednorožce prošla úpravami. Zpočátku se vystavovalo pouze v přízemí a v prvním patře, časem bylo upraveno podzemí se zajímavými sklepními prostory a v r. 1992 i druhé patro. Na jaře roku 2008 byla v přízemí otevřena galerijní kavárna, v níž se konají vernisáže.
Po své reorganizaci galerie razantně změnila svou koncepci. Z Klenové byla odstraněna venkovní expozice soch, v níž převažovali autoři poplatní předchozímu režimu a venkovní prostory byly doplněny o plastiky špičkových českých umělců (např. J. Róna, J. Seifert, M. Kotrba). Jak přibývaly výstavní prostory (v současnosti na Klenové hrad, zámek, sýpka, purkrabství, hranolová věž), získával na rozmanitosti i výstavní program. Galerie se začala orientovat na současné umění a snažila se o mezinárodní přesah svých aktivit, které zahrnovaly hlavně Slovensko a Itálii, kde vznikla spolupráce s významnými kurátory a umělci (V té době se uskutečnila i reciproční výstava z galerijní sbírky v italském Saló.) Dále se soustředila na umění českých exulantů, pořádala mezinárodní sympózia, střídavě pro studenty výtvarných oborů a erudované výtvarníky.

Od roku 1991 do roku 1994 pořádala proslulou sérii výstav Šedá cihla (kurátor Helena Hrdličková). Byly to representativní salóny tvorby žijících autorů, jež ve své době neměly obdobu. Každý ročník měl jiné zacílení, nejvýrazněji se odlišoval poslední, ve kterém se představili umělci exilu. Byl to první a dosud jediný pokus o zmapování této oblasti. Galerie pravidelně nakupovala a do své sbírky se jí dařilo získávat jedinečná díla klasiků českého moderního umění, zejména z období po 2. světové válce (Kolíbal, Janoušek, Palcr, Sekal, Karlíková atd.). Kromě výstav odborně zajištěných z vlastních zdrojů, galerie spolupracovala s nejvýznamnějšími českými kurátory (Jaromír Zemina, Jiří Zemánek, Jiří Valoch, Mahulena Nešlehová, Jana a Jiří Ševčíkovi).

Trvá spolupráce se základními uměleckými školami v podobě výukového programu "Animace" a výstavami nejlepších prací jejich žáků a s vysokými uměleckými školami opět s prezentací uměleckých děl jejich nejlepších studentů.

V posledních letech galerie zpřístupnila veřejnosti další atraktivní prohlídkové trasy hradního prostoru a snaží se o další opravy a tím i širší nabídky veřejnosti.

Webové stránky: www.gkk.cz

Adresa: HRAD A ZÁMEK KLENOVÁ - Klenová 1, 340 21 Janovice nad Úhlavou; Galerie U Bílého jednorožce - náměstí Míru 149/I., 339 01 Klatovy

Galerie Kooperativy

Galerie se nachází ve třetím patře centrály pojišťovny Kooperativa v pražském Karlíně. Každoročně připravujeme dvě tematické výstavy z našich uměleckých sbírek i zápůjček jiných galerií a soukromých sbírek. Na každé z nich přivítáme průměrně přes šest tisíc návštěvníků.

Když jsme se v roce 2012 přestěhovali do naší nové budovy, nechtěli jsme se zavřít před okolím. Budova kromě kancelářských prostor nabízí i veřejně přístupná místa určená pro běžné návštěvníky, jako jsou právě galerie nebo kavárna. Plynule se tak prolíná pracovní život s osobním a vzniká tím zajímavá symbióza, která vytváří nevšední atmosféru.

Vystavujeme především výběr z naší umělecké sbírky od baroka až po současnost. Dlouhodobě spolupracujeme s akademickým malířem Ivanem Exnerem, předsedou spolku S.V.U. Mánes, který se stará nejen o sbírku jako takovou, ale také připravuje koncepce všech našich výstav. Sbírka, jejímž základem jsou česká díla první poloviny 20. století, vzniká již více než dvacet let a nás těší, že se o ni můžeme podělit s veřejností. Galerie je pro vás otevřena od úterý do neděle, vždy od 14 do 19 hodin. Vstup je zdarma.

​​Galerii mohou také navštívit skupiny dětí v rámci své školní výuky nebo výtvarných kroužků. Po dohodě mají možnost zdarma využít prostory galerie jako svoji tvůrčí pracovnu.

Webové stránky: https://galerie.koop.cz

Adresa: Galerie Kooperativy, Pobřežní 665 / 21, Praha 8 Karlín

Galerie Kritiků

Galerie kritiků, umístěná v paláci Adria, je spojena s činností AICA (Mezinárodní asociace výtvarných kritiků a teoretiků) a s jejich českou sekcí "Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků" a věnuje se novým formám kurátorské práce, besedám, setkáním s umělci, komentovaným prohlídkám výstav a pořádání výstav multimediálního a mezioborového druhu.

V těchto případech je podporován teoretický a tvůrčí experiment s dodatečnou integrací uměleckých děl do širšího společenského kontextu. Stručně řečeno, teorie tu pomáhá také náročné autorské praxi k jejímu společenskému prosazení a ohodnocení.

Webové stránky: https://www.galeriekritiku.cz

Adresa: PALÁC ADRIA 1. patro, Jungmannova 31

Galerie Kroupa

Miroslav Kroupa je významný český znalec umění, sběratel a také zakladatel a majitel této galerie. Galerie byla otevřena v roce 2019 a je situovaná v domě raně barokního klášterního komplexu řádu sv. Voršily. 

Galerie je zaměřena především na české a evropské umění 19. století do současnosti. V nabídce tudíž nechybí díla francouzských umělců a malířů barbizonské školy. Dále díla českých malířů 19. století, krajinářů Haushoferovy školy, Mařákovy školy, avantgardní díla 1. poloviny 20. století včetně skupiny 42, ale i díla umělců 2. poloviny 20. století a mladí autoři současné doby. 

Cílem galerie je uznání hodnot českého umění v celosvětovém kontextu.

Webové stránky: https://www.galeriekroupa.cz

Adresa: Voršilská 139/5, 110 00 Praha 1 - Nové Město, Česká republika, druhé místo má v Litomyšli - Smetanovo náměstí 60, Litomyšl

Galerie La Femme

Malá galerie s velkou nabídkou současného českého umění.

Vystavuje obrazy, grafiky a sochy českých umělců jak zvučných jmen, tak mladé generace. Návštěvník má velkou šanci, že v široké nabídce uměleckých děl najde to pravé dílo pro svůj domov či kancelář, a zároveň tak investuje do kvalitního umění.

Galerie La Femme je však víc než obchod s uměním. Od roku 2000, kdy vznikla, organizuje kvalitní výstavy jak na své domovské adrese v Bílkově ulici, tak na mnoha dalších místech v Praze, po České Republice, ale i ve světě. Stojí za četnými mezinárodními projekty (viz sekce Mezinárodní projekty), organizovala první dva ročníky Smalt Art ve Vítkovicích, zadává tzv. Domácí úkoly svým výtvarníkům nebo spolupracuje s charitativními organizacemi (např. každoroční spolupráce s Charity Golf Party v Karlových Varech, s Archou Chantal, s Nadací T. Maxové, s Maltézskou pomocí, s Kontem Lucie a dalšími).

Galerie La Femme je sice malá, ale svou aktivitou obrovská.

Webové stránky: https://www.glf.cz/cz/

Adresa: Bílkova 2, Praha 1, 110 00

Galerie Lapidárium

Hlavní činností nadace je záchrana barokních památek v ČR, jejich výzkum, rekonstrukce, obnova, zpřístupnění a prezentace nejširší veřejnosti. Sochařské památky jsou v posledních letech vystaveny krajně nepříznivým klimatickým vlivům, především kyselým dešťům. Donedávna poměrně zachovalé sochy se rozpadají před očima. Záchranu těchto památek, jejichž kulturní i ekonomická hodnota stále roste, nelze odkládat.
Přínos z turistického ruchu činí významnou položku státního rozpočtu. Většinu turistů k ním přivádí zájem o památky. Už i z tohoto důvodu je nutno o památky lépe pečovat.
Sochy jsou nejzranitelnější složkou památkového dědictví. Zatímco ztracený detail na architektuře lze nahradit podle jiného zachovaného na jiné části budovy, ztracená část sochy je nenahraditelná. Jedinou možnost záchrany představuje nahrazení soch v exteriéru kopiemi a umístění originálů do interiéru. Příkladem může být největší akce tohoto druhu, dokončená v Kuksu, kde byly originály soch přemístěny do Lapidaria a v exteriéru nahrazeny kopiemi. Právě z těchto důvodů se v listopadu 1995 utvořila skupina lidí, kteří si uvědomují naléhavost řešení tohoto problému a založila nadaci ČESKÝ BAROK.

Webové stránky: https://www.galerielapidarium.cz

Adresa: Rámová 6, 11000 Praha 1 - Staré město

Galerie Ludvíka Kuby Poděbrady

Výstavní síň se nachází v samotném srdci lázeňské promenády vedle secesní Kavárny Viola a Centrálních lázní. Galerie sídlí v prostorách Kolonády přátelství a umění. Na počest poděbradského rodáka, jenž v polabském městečku žil a uspořádal zde několik autorských výstav, nese výstavní síň jméno Ludvíka Kuby.

Poděbradská galerie spravuje rozsáhlé lázeňské sbírky současného a moderního umění získané během více než stoleté tradice místních lázní. Jádro lázeňské sbírky tvoří kolekce děl od čelních představitelů českého moderního umění: Vincence Beneše, Antonína Hudečka, Ludvíka Kuby, Václava Radimského a dalších. Kolekci moderního umění doplňují díla získaná během pravidelné výstavní činnosti v lázeňských objektech (Emil Filla, Jaroslav Grus, Tvůrčí skupina Máj a další) a častých rekondičních pobytů umělců v lázních (např. F. X. Naske). K rozšíření lázeňských sbírek došlo také díky stavební činnosti v období socialismu v Československu. Výstavba a rekonstrukce lázeňských domů spojená s tzv. "zákonem o čtyřprocentním umění" rozšířila kolekci o jedinečné mramorové skulptury od Břetislava Bendy, plastiky Jana Hány, skleněné plastiky od dvojice Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský, či známé montreálské sloupy od Reného Roubíčka.

Webové stránky: https://www.galerieludvikakuby.cz

Adresa: Libušina, 290 33 Poděbrady

MeetFactory

Výstavní program galerií MeetFactory je zaměřen na současné umělecké tendence. Akcentuje vazby mezi místní uměleckou scénou a významnými zahraničními tvůrci, klade důraz na mezigenerační konfrontaci. Výstavy se pokoušejí přesahovat rámce jednotlivých médií i uměleckých disciplin a reagovat na aktuální témata otevírající řadu filosofických i sociopolitických otázek. Ruku v ruce s vysokými nároky na prezentaci usiluje MeetFactory o vytváření přirozeného, otevřeného prostředí pro setkávání veřejnosti s živým uměním.
MeetFactory má dva galerijní prostory s vlastní specifickou koncepcí a dramaturgií:
Galerie MeetFactory (300 m2)
reprezentuje aktuální domácí i zahraniční uměleckou tvorbu. Galerie poskytuje prostor pro koncepčně vyzrálé a produkčně náročné výstavy uvádějící místní autory do mezinárodního kontextu a obráceně. Díky své velkorysé dispozici umožňuje vystavujícím razantně vstupovat do prostoru, měnit jeho půdorys a celkový charakter. Tím má v českém prostředí unikátní místo. Program Galerie MeetFactory se soustředí zejména na tematické skupinové výstavy, ale také na prezentace rezidentů MeetFactory v dialogu s místními umělci a na hostující kurátorské projekty.
Galerie Kostka (160 m2)
je zaměřena na samostatné výstavy a projekty uměleckých dvojic či skupin. Galerie slouží jako prostor pro umělecké experimenty a site-specific instalace přímo reagující na netradiční typologii tohoto místa. Je určena zejména nastupující generaci umělců a samostatným projektům rezidentů MeetFactory. Do roku 2019 nabízela MeetFactory polovinu výstavních termínů v tomto prostoru široké výtvarné obci formou otevřené výzvy, od roku 2020 jsme se rozhodli pro adresnější metodu na způsob "interního open callu", který je založený na kvalitativním předvýběru ze strany profesionálů v oblasti současného umění, o nichž víme, že mají velmi dobrý přehled o současných tvůrcích a je pro ně důležité jejich práci podporovat.  

Na stránkách nabízejí velice působivě zpracované online výstavy.

Webové stránky: https://www.meetfactory.cz/cs/

Adresa: Ke Sklárně 3213/15, 150 00 Praha 5

Galerie města Loun

Posláním Galerie města Loun je využít výtvarnou tradici a poskytnout prostor umělcům, kteří jsou s Louny či jejich výtvarným geniem loci spjati, kteří se přihlásili k výtvarnému vlivu, jež z našeho města zázračně vyvěrá, kteří jsou součástí tohoto uměleckého přesahu.

Ukazujeme tvorbu těchto umělců nejen v tradičních, ale i v nečekaných souvislostech, pečujeme o jejich odkaz a zvýrazňujeme jméno našeho města na výtvarné mapě.

Město Louny bylo vždy zajímavé svou historií a kulturou. Vznik nové Galerie města Loun je logickým vyústěním aktivit, které se ve Vrchlického divadle odehrávají. Připravili jsme zde již celou řadu výstav, jimiž jsme se snažili navázat na pozoruhodný výtvarný odkaz tří lounských malířů - Kamila Linharta, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory, kteří svým významem přesáhli hranice našeho města, byť v něm - pro nás, jejich kamarády, přátele, sousedy - zůstávají navždy pevně ukotveni. Je samozřejmé, že díky jejich vlivu měly Louny vždy silnou výtvarnou pozici a vyrostla zde celá řada jejich žáků.

Úkolem nové galerie je využít tuto výtvarnou tradici a poskytnout prostor i dalším umělcům, kteří jsou s Louny či jejich výtvarným geniem loci spjati, kteří se přihlásili k výtvarnému vlivu, jež z našeho města zázračně vyvěrá, kteří jsou součástí tohoto uměleckého přesahu. Chtěli bychom tvorbu těchto umělců ukazovat nejen v tradičních, ale i v nečekaných souvislostech, pečovat o jejich odkaz a zvýrazňovat jméno našeho města na výtvarné mapě i nadále.

Galerie města Loun se navíc otevírá skutečně více než symbolicky: přesně před šedesáti lety, 10. 12. 1950, se v prostorách divadla konala první společná výstava Kamila Linharta, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory. Dnes tedy vystavují opět spolu. Název výstavy přesně vystihuje její hlavní poslání: ukázat díla tří umělců a jejich vzájemnou spřízněnost a jako další nadčasové poselství připomenout i jejich vzájemné přátelství, duchovní inspiraci a víru ve vlastní dílo. Jen těžko bychom hledali lepší "sudičky" pro budoucnost naší galerie.

Webové stránky: https://www.gaml.cz

Adresa: ve Vrchlického divadle, Osvoboditelů 411, 440 01 Louny

Galerie Millennium

Galerie Millennium je zakládajícím členem Asociace galeristů České republiky, stálým vystavovatelem na přehlídce současného umění ART PRAGUE a účastníkem na mnoha expozicích moderního umění.

Galerie nabízí k prodeji díla současných autorů, se kterými úzce spolupracuje a kterým pořádala nebo bude pořádat autorské výstavy.

Kromě současných umělců galerie zastupuje i díla avantgardních umělců Adolfa Hoffmeistera a Bedřicha Stefany. 

Galerie se nachází v přízemí starého měšťasnkého domu, za jejíž původní gotické podoby se zachovala část sklepa a z renesanční doby pak přízemí. Jan ANtonín Luraggo dům poté znovu přepracoval a vdechl mu barokní charakter. Poslední významnou architektonickou úpravou bylo podřízení fasády klasicistnímu stylu.

Webové stránky: https://www.gallerymillennium.cz

Adresa: Tržiště 370/5, Praha 1

Galerie MIRO

Galerie MIRO byla založena v roce 1987 v Berlíně. V roce 1994 se přestěhovala do kostela sv. Rocha v areálu Strahovského kláštera v Praze. Od té doby se v Galerii MIRO konaly stovky výstav světové klasické moderny i špičkového současného umění. Mezi vystavujícími umělci figurují jména jako například: Picasso, Miró, Dalí, Chagall, Rodin, Warhol, Galanda, Camberlain, Tichý, Mucha, Fulla, Francis, Rodin, Tápies, Anderle, Magritte, Masson, Stella, Kornatovský, Jordan, Rickey, Elzmann, Vasarely, Clemente, Šípek, Stipl, Zlamal, Šárovec, Dokoupil, Hajek a mnoho dalších.

Na základě veřejného výzkumu The Gallup Organization byla Galerie MIRO v roce 2001 vyhlášena "nejoblíbenější komerční galerií v Praze".

Od roku 2020 Galerie MIRO sídlí na Strahovském nádvoří v domě z roku 1677 v těsném sousedství kostela sv. Rocha. Autorem domu je italský architekt a stavitel Giovanni Domenico Orsi (autor Kolowratského paláce, Teologického sálu Strahovské knihovny a mnoha dalších staveb).

Galerie MIRO každoročně pořádá udělování Mezinárodní ceny Trebbia za podporu kultury a tvůrčí činnost. Z pověření Nadačního fondu Trebbia vybírá laureáty ceny z navržených kandidátů mezinárodní nominační porota. Mezinárodní cenu Trebbia doposud získalo 109 laureátů z 27 zemí světa.

Do povědomí pražské veřejnosti se Galerie MIRO zapsala mimo jiné i pořádáním běžeckého závodu MIROTON - Během za uměním. Vítězové běhu za uměním jsou odměňování grafikami od předních českých umělců.

Webové stránky: https://galeriemiro.cz

Adresa: u kostela sv. Rocha, Strahovské nádvoří 136/9, 118 00 Praha 1

Galerie Moderního umění Hradec Králové

GMU byla založena v roce 1953 jako Krajská galerie tehdejšího Královéhradeckého kraje. V prvních letech své existence sídlila na zámku v Rychnově nad Kněžnou, na jaře roku 1963 se vrátila do Hradce Králové, kde pro svou činnost využívala dvě křídla biskupské rezidence na Velkém náměstí. Tehdy byla přejmenována na Oblastní galerii a následně na Krajskou galerii (1963-1990). Své stálé sídlo a současný název Galerie moderního umění v Hradci Králové získala v lednu 1990, kdy se přestěhovala do budovy bývalého Záložního úvěrního ústavu, kde vystřídala právě zrušené Muzeum revolučních tradic Východočeského kraje, otevřené v roce 1988.

Sbírky galerie sledují především vývoj českého moderního umění od přelomu 19. a 20. století do současnosti. Od roku 2008 má GMU ve své správě nejen sbírku Galerie moderního umění v Hradci Králové, ale také další soubory uměleckých děl - sbírku Galerie Vladimíra Preclíka a Křížovou cestu 21. století tvořenou sochařským cyklem Příběh utrpení a nadějí člověka, přístupným ve volné přírodě na loukách mezi Stanovicemi a Žirčí, nedaleko Kuksu. Kromě toho byly v roce 2019 založeny dvě zcela nové sbírky - Sbírka pohyblivého obrazu a Sbírka střední a východní Evropy.

Expozice sestavená ze sbírky Galerie Vladimíra Preclíka, kterou sám autor věnoval v roce 2008 Královéhradeckému kraji, předkládá divákům dobrý přehled jeho celoživotního díla. Vladimír Preclík (1929 Hradec Králové - 2008 Praha) patří mezi významné představitele českého moderního umění. Tradiční výklad umění moderny 20. století je chronologický a lineární. Obvykle stojí na výběru jednotlivých charakteristických mistrovských děl řazených do logického sledu, v němž jeden styl střídá druhý. Tato historická logika je však výsledkem zaujatého, subjektivního výběru, do něhož zasahovali nejen samotní umělci, ale významnou měrou též kritikové, obchodníci, sběratelé a historikové.Současné umění zatím nemá své dějiny. Nedává proto smysl vyprávět jeho příběh chronologicky, ale spíše tematicky, s důrazem na různorodost přístupů jednotlivých umělců a umělkyň k výtvarné tvorbě. Expozice současného umění Galerie moderního umění v Hradci Králové podstatnou měrou vychází z její nedávné akviziční činnosti. Představuje umělce a umělkyně střední a mladší generace, kteří se do veřejných sbírek prosazují teprve v posledních letech.

Galerie Roudnice

Galerie byla otevřena v roce 1965 po adaptaci roudnické zámecké jízdárny k výstavním účelům. Stavba barokního architekta Antonia Porty z posední čtvrtiny 17. století byla citlivě rekonstruována Pavlem Mošťákem, který zde spolu s prvním ředitelem galerie Milošem Saxlem vytvořil univerzálně využitelný prostor, umožňující efektivní řešení expozice i krátkodobých instalací. Výstavní sál galerie se stal jedním z hlavních kulturních center města, respektive celého regionu, a tuto úlohu se snaží plnit dosud.

Díky schopnostem Miloše Saxla a jeho nejbližších kolegů pořádala galerie i v období normalizace významné výstavní projekty, jako například mezinárodní malířské sympozium Roudnice '70 nebo prezentace díla režimem netolerovaných umělců.

Počátky sbírky však sahají ještě hlouběji do historie. Její základy položil sběratel August Švagrovský, který se zaměřoval především na český impresionismus. Jeho kolekce zahrnovala přes 250 uměleckých děl, mezi nimiž bylo i 60 maleb Antonína Slavíčka. Vedle nich sbírka obsahovala řadu významných obrazů z přelomu 19. a 20. století, ale také starší umělecká díla. Švagrovský svoji sbírku odkázal v roce 1910 městu Roudnice nad Labem pod podmínkou, že pro ni zřídí veřejnou galerii, což se přes různé peripetie v období obou světových válek nakonec podařilo až roku 1965 zásluhou Miloše Saxla.

Činnost galerie spočívá především ve správě sbírkových fondů a jejich prezentaci prostřednictvím expozice a výstav. Vedle toho nabízí veřejnosti také širokou škálu dalších aktivit a služeb.

Výstavní program galerie zahrnuje především čtyři skupiny projektů - odborné prezentace významných osobností českého umění; site-specific instalace, vycházející z vizuálního
a prostorového potenciálu zámecké jízdárny; přehlídky současného umění a experimentální tvorbu. Řada projektů však tato vymezení překračuje a demonstruje tak značnou otevřenost a pestrost výstavního programu.

Jednotlivé výstavy bývají doprovázeny tematicky zaměřenými aktivitami, zahrnujícími komentované prohlídky, odborné přednášky, výtvarné dílny, projekce, ale i divadelní představení nebo koncerty.

Velkou pozornost věnuje galerie vzdělávacím pořadům a práci s dětmi. Odborníkům umožňuje studium sbírkových předmětů prostřednictvím badatelských návštěv a široké veřejnosti
pak nabízí služby knihovny zaměřené na výtvarné umění s možností absenčních výpůjček publikací.

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem je příspěvkovou organizací Ústeckého kraje. Je členem Rady galerií ČR a Asociace muzeí a galerií ČR.

Webové stránky: https://galerieroudnice.cz

Adresa: Očkova 5, 413 01 Roudnice nad Labem

Galerie N

Univerzitní Galerie N v Jablonci nad Nisou slouží k výstavní a prezentační činnosti Technické univerzity. Program je tvořen tak, aby byl poutavý pro laickou i odbornou veřejnost. Představuje práce mladých, kreativních studentů Katedry designu, ale i dalších odborný vysokých škol z České republiky nebo zahraničí. Dále se zde představují umělci z široké škály výtvarných směrů od nás i ze zahraničí. Vítáme všechny návštěvníky.

Budova, ve které dnes sídlí Galerie N, dříve patřila k Městskému divadlu. Projekt na pomocnou budovu divadla byl zpracován v roce 1909. Sloužila jako kulisárna, baletní sál a další zázemí herců. V roce 2002 se objekt zrekonstruoval a od té doby slouží jako univerzitní galerie TUL.

Webové stránky: https://www.katedradesignu.cz/galerie-n/

Adresa: Jehlářská 14/520, Jablonec nad Nisou, 466 01

Galerie NoD

Galerie NoD se zaměřuje na systematickou prezentaci nejnovějších a experimentálních trendů v současném výtvarném umění. Kurátorská vize galerie se zaměřuje na reflexi výrazových a myšlenkových možností média malby a kresby, objektu, fotografie, monumentální tvorby, instalací a videoartu a přispívá ke zkoumání jejich schopnosti reflektovat společenská, antropologická či politická témata. Výstavní projekty jsou koncipovány jako původní autorské projekty založené na uměleckém a kurátorském výzkumu, stimulují mezioborovou spolupráci, tíhnou k autenticitě výtvarného řešení a charakteristické instalační estetice reagující na výstavní prostor. Galerie spolupracuje především s umělci nastupující a mladé generace, která utváří živý charakter české vizuální scény. Generační charakter zastoupených a spolupracujících umělců je podpořen realizací výstav osobností českého výtvarného umění přelomu tisíciletí, které dodnes tvarují aktuální otázky a výrazové možnosti domácího a mezinárodního výtvarného umění.

Galerie NoD působí již 20 let na české výtvarné scéně. V tomto období několikrát nabyla statutu živoucího centra lokálního nezávislého výtvarného umění počátku nového tisíciletí. Řada výrazných kurátorů (Krištof Kintera, Tamara Moyzes, Zuzana Blochová, Jiří Ptáček, Milan Mikuláštík) zařadili Galerii NoD a Experimentální prostor NoD mezi přední instituce rozvíjející nezávislou a mladou českou uměleckou scénu.

Dramaturgové a kurátoři v otevřeném tvůrčím prostředí dokázali vyvinout podmínky pro rozvíjení uměleckého potenciálu generace nultých let 21. století a přispěli tak k jejich etablování coby předních osobností české výtvarné scény (Krištof Kintera, Josef Bolf, Veronika Bromová, Jiří Černický, Eva Koťátková, Vladimír Skrepl, Jiří Thýn, Jiří Franta & David Böhm, Kateřina Šedá, Marek Ther, Marek Meduna, Petr Písařík, Pavla Sceranková, Dominik Lang, Jan Nálevka, Rafani a další).

Současná dramaturgie chce navázat na tuto výraznou linii a zopakovat v generační obměně podobný iniciační impuls společně se silnou skupinou současných nastupujících mladých autorů. Prostřednictvím formátu sólových "research-based" či autorských projektů usilujeme o to být jedním z "akcelerátorů" uměleckého výzkumu a profesionalizace nastupující a mladé umělecké generace. Jednotlivé projekty otevírají environmentální otázky jako je současná klimatická krize, problematika antropocénu, zkoumáme podmínky a praxi současného pozdního kapitalismu, rozvíjejíme hypotetické scénáře budoucnosti a věnujeme se obrazům posthumánní éry.

Webové stránky: https://www.nod.roxy.cz/gallery/about

Adresa: Dlouhá 33 110 00, Praha 1

Galeria OCTOPUS Rýmařov

Počátky Spolku OCTOPUS je nutno hledat v době, kdy slova o moderním umění působila bdělým a ostražitým partajním sekretariátům husí kůži, neboť voněla podezřelou volností a nezávislostí. Aktivní výtvarníci, grafici, malíři, sochaři a fotografové se začali počátkem 80. let stýkat v tzv. "Uničovských parcích" pořádaných Volným sdružením uničovských výtvarníků (VSUV) jako nezávislá aktivita, jíž lze bezpochyby zařadit do undergroundu. Vznikla jako protest proti stupidní myšlenkové sterilitě celého tehdejšího klimatu a sdružovala výtvarníky z okruhu střední Moravy včetně Rýmařova. Organizátory tehdejších aktivit byli L. Adámek, M. Sedlář, P. Mereďa, A. Mikšík a další.

V Rýmařově se ze stejných pohnutek utvořil při tehdejším kulturním středisku oficiálnější KAV - Klub amatérských (skrytě angažovaných) výtvarníků kolem r. 1986, ale zachoval si stejně jako Uničovští rozsáhlou nezávislost. Vedle vlastní činnosti pořádal výstavy významných zakázaných nebo opomíjených umělců. Vystavovali zde olomoucký sochař a architekt Jiří Žlebek, Oldřich Šembera, mystik Jiří Jílek, k vidění byly například také grafiky Josefa Čapka a Františka Tichého. Výstavy Michaela Rittsteina či "Americký plakát" byly zakázány. Organizátory výstav byli především M. Požár, V. Měrák, M. Zoth, P. Klimentová, P. Pasecký, R. Karel, pan Vrbeník či P. Rychlý, morálními patrony pak Jaroslav Němec a Jindřich Štreit.

Mekkou moderního umění přesahující svým významem pražskou galeristiku tehdejší doby se staly ostře sledované Štreitovy aktivity na Sovinci, jež do našich končin přiváděly nejvýznamnější československé i zahraniční umělecké protagonisty moderního umění a nesporně dění v obou městech silně a významně ovlivňovaly. Vždyť právě na Sovinci u Štreitů měli zájemci o umění možnost komunikovat se svými velkými vzory: Boštíkem, Tvrdohlavými, Kokoliou, Tóthem, Koskovou, Šimotovou, Kučerovou, Zoubkem, Jankovičem, Knížákem a desítkami jiných autorů zvučných jmen, a Jindřich Štreit (též organizátor zájezdů do ateliérů těchto umělců) se tak stal duchovním otcem pro většinu mladých autorů na Moravě.

Popřevratová euforie umožnila záhy obnovu nesmyslně zlikvidovaných muzeí též v Rýmařově a Uničově. Neměnné stálé expozice však přitahují návštěvníky jen občas, zato výstavy pravidelně, a tak vznikla Galerie Octopus. Zakladatel a ředitel muzea pan Mgr. Jiří Karel nabídl výtvarníkům, kteří se na obnově muzea a galerie významně podíleli, oboustranně výhodné podmínky a po roční adaptaci byla na konci roku 1992 otevřena nová kulturní instituce a první výstava manželů Růžičkových z Luhačovic.

O několik měsíců později přivítala galerie společnou výstavu autorů uničovského a rýmařovského okruhu. Po výstavě v německém Olchingu pak zvolili za svůj název jméno hlavonožce - Octopus, chobotnice, jež se vzdáleně podobá štětci.

Členové Volného sdružení umělců Octopus vystavují individuálně i společně, ovšem zdaleka ne jen v Rýmařově či Uničově, ale i jinde, v galeriích malých i velkých měst či v zahraničí. Pojítkem je naprostá individuální originalita, technická zdatnost, moderní pojetí umění, ale i úzká přátelství a vzájemná inspirace. Rozdílnost autorů, technik, žánrů i témat či absolutní svoboda názorů je nedělí, nýbrž spojuje a obohacuje.

Za třicet let činnosti působila nebo působí v Octopu řada výtvarníků a přátel, kteří zabezpečují technické záležitosti, instalace a převozy uměleckých děl: M. Požár, V. Měrák, J. Požár, P. Klimentová, M. Zoth, P. Mereďa, L. Adámek, A. Mikšík, M. Adolf, J. Chovanec, M. Sedlář, P. Pasecký, Z. Požárová, R. Panáček, A. Hnát, J. Vavroušek, T. Králík, M. Mačuda, R. Karel, J. Gažar, L. Mazoch, I. Karlová, A. Zothová, L. Tesař, Z. Habr, J. Raisner, M. Nesetová, J. Víšek, P. Brož, M. Slovák, již bohužel zesnulí pan J. Němec či J. Hroch, nově pak D. Kamenský, L. Kamenská, V. Stanzel, B. Švéda, Z. Přikrylová Nesetová, Gashperack, Š. Lupečková, K. Pánková, M. Kohoutková, R. Zapletalová, A. Rybka, M. Vyhlídal a řada dalších.

Od roku 1992 proběhlo v Galerii Octopus přes 300 výstav. Byli zde zastoupeni nejen výtvarníci začínající či regionální, ale též umělci mající své trvalé místo v Národní galerii v Praze a ve sbírkách významných galerií po celém světě.

V prostorech muzejní galerie tak byla představena díla například J. K. Handkeho, Bohuslava a Daniela Reynkových, Františka Tichého, Josefa Čapka, Emílie Medkové, Viléma Reichmanna, Jiřího Jílka, Jindřicha Štreita, Markéty Luskačové, Andreje Bána, Tibora Huszára, Olbrama Zoubka, V. K. Nováka, Vladimíra Kokolii, Vladimíra Matouška, Věry Janouškové, Anežky a Miroslava Kovalových, Richarda Tymeše, Aleny Kučerové, Jiřího Chadimy, Dalibora Chatrného, Petra Váši, Oldřicha Šembery, Miroslava Sychry, Aleše Lamra, Aleny Kupčíkové, Václava Bláhy, Davida Cajthamla, Jaroslava Dostála, Stanislava Diviše, Pavla Zajíčka, Chrudoše Valouška, Petra Nikla, Marie Kodovské, Věry Novákové, Pavla Brázdy, Milana Knížáka, Kurta Gebauera, Hany Rysové, Františka Skály, Olgy Karlíkové a mnoha dalších. Na vernisáže či výstavy zavítaly významné osobnosti z oblasti historie a teorie umění, např. PhDr. Jiří Valoch, PhDr. Jaromír Zemina, PhDr. Pavla Pečínková, Csc., PhDr. Otto M. Urban, František Dryje či doc. PhDr. Hana Myslivečková, Csc., a další.

Volné sdružení umělců Octopus se v roce 2018 zaktualizovalo ve Spolek OCTOPUS, jehož členové a přátelé nadále úspěšně spolupracují s Městským muzeem Rýmařov.

Nová publikace o Městském muzeu Rýmařov a Galerii Octopus s obsáhlým katalogem výstavní činnosti v letech 1982 až 2016 vyšla v roce 2016.

Galerie Pranýř Rýmařov

Komorní prostor chodby s původní dlažbou a klenbami z 19. století začal od roku 2006 sloužit jako galerie Pranýř, jejíž název pochází od zde vystaveného originálu městského pranýře z roku 1680. V galerii se pořádají menší výstavy fotografií, výstavy z oblasti historie, etnografie či připomínky aktuálních událostí a výročí. Jsou zde také instalovány kamenné památky z mikroregionu Rýmařovska (hraneční kříže, kamenné erby ad.).

Webové stránky: https://www.muzeumrymarov.cz

Adresa: nám. Míru 219, 795 01 Rýmařov

Galerie Marie Kodovské Rýmařov

Marie Kodovská (1912-1992) byla významná art brut výtvarnice a insitní básnířka. Do Rýmařova přišla s rodinou z Korytné u Uherského Brodu v roce 1945. Po zbytek života se intenzivně zabývala psaním básní a od roku 1964, kdy jí bylo 52 let, také výtvarné tvorbě (malbám na sololitu, kresbám, kolážím, soškám aj.). Soukromá Galerie Marie Kodovské sídlí v jejím domku na Mlýnské ulici. V rekonstruovaných prostorách jsou k vidění autorčiny výtvarné práce a předměty, které užívala.

Marie Kodovská se narodila 21. ledna 1912 jako starší z dvojčat do rodiny usazené v chudé kopaničářské vesnici Korytné nedaleko Uherského Brodu. Otec Antonín Kodovský (1877-1944) pocházel z Hrádku u Slavičína a už jako dítě osiřel. Matka Kateřina, rozená Nováková, (1879-1955) pocházela z Korytné. Seznámili se v roce 1900 ve Vídni, kam oba odešli za prací. Společně se vrátili do Korytné ke Kateřininým rodičům a později si postavili domek. Na svět postupně přivedli devět dětí: Františka, Josefa, Jana, Karla, Antonína s Marií, Annu, Josefa a Františka. Dospělosti se dožili jen čtyři z nich.

Válečná léta poznamenala rodinu častými úmrtími, sama Marie prodělala válečnou chřipku a těžce si popálila pravou ruku, která navzdory několika operacím zůstala téměř ochrnutá. Dětství prožila v chudých poměrech a tvrdě pracující na poli. Jako sedmnáctiletou ji otec v roce 1929 vzal s dvaceti muži do Francie na cukrovarnickou kampaň, kde jim vařila a prala. V třiadvaceti letech byla z existenčních důvodů matkou provdána na inzerát za stolařského učně Jana Bětíka (1911-1974), se kterým přivedla na svět tři děti: Vladimíra (*1936), Jiřinu (*1937) a Stanislava (*1945). Kvůli rozkolu rodičů se rodina Bětíků s babičkou Kateřinou odstěhovala do svépomocí postaveného domku v Korytné.

Po válce se Marie s vidinou zajištění lepších podmínek pro své děti rozhodla přestěhovat s rodinou do vysídleného pohraničního městečka Rýmařova. Bětík nesouhlasil, když si ale Marie sehnala práci v textilní fabrice Brokát a zařídila podnájem, následně koupi domu po Němcích, musel se s rozhodnutím své ženy smířit. Marie v textilce pracovala do roku 1955, kdy jí byl přidělen invalidní důchod.

Z té doby pochází její zatím nejstarší dochovaná, ještě rukopisná básnická sbírka Magdalény osud. Kvůli manželově nevoli psala své texty tajně, schovávala je a ničila. Postupně si však vydobyla právo na vlastní tvorbu. V 50. letech 20. století publikovala v závodním časopise Brokát a stala se součástí výběru tzv. lidové tvořivosti ve sborníku Ešče lepší bude (1954). Své básně pravidelně zasílala do Československého rozhlasu, odkud v roce 1960 obdržela psací stroj. Za počátek její výtvarné tvorby se považuje rok 1964 a už od počátku jsou autorkou podepisovány rodným příjmením.

Tvorba Kodovské by rozhodně nebyla tak rozsáhlá a různorodá, nebýt syna Vladimíra a jeho fyzické, materiální a psychické pomoci. Právě on stojí za realizacemi prvních samostatných výstav, a to v Rýmařově a Ryžovišti (1972), ve spolupráci s Jindřichem Štreitem na Sovinci (1974), s Alenou Nádvorníkovou v Olomouci (1976) a v Brně (1976). Díla Kodovské byla také vystavena na pěti desítkách kolektivních výstav. Prestižní byla účast na I. české výstavě amatérské tvorby v Šumperku (1970) a na řadě výstav v art centrech po celém světě (např. Praha, Norimberk, Bilbao, Madrid, Drážďany, Berlín, Boston, Desava, Tokio, Paříž). Na šumperské výstavě obdržela Čestné uznání ministerstva kultury.

Přestože psala a malovala každý den, jejím nejplodnějším obdobím byla 70. léta 20. století, ve kterých vytvořila desítky velkoformátových emailů, kreseb, koláží a napsala přes dvacet svazků básní. Smrt manžela v roce 1974 pro ni znamenala oficiální návrat ke svému rodnému příjmení stejně jako tvůrčí vyrovnání se s nešťastným obdobím manželství (např. sbírky Vyzrazené tajemství, Ozvěny vlastní krve). V 80. letech již tolik nevystavovala, v povědomí sběratelů a historiků umění však zůstala. V roce 1981 o jejím životě a díle natočil Jan Slavotínek rozhlasové pásmo Stařenka Kodovská - neznámý hlas srdce, který odvysílal Československý rozhlas. O rok později jí byla věnována dvoustrana v kulturněhistorickém týdeníku Tvorba, v roce 1991 pak i v týdeníku pro ženy Vlasta.

Marie Kodovská zemřela 12. listopadu 1992 v rýmařovské nemocnici ve věku osmdesáti let. Do posledních chvil svého života psala, malovala a kreslila. Její dům plný obrazů začal chátrat a její odkaz se pomalu vytrácel z povědomí.

Zatímco do roku 1989 bylo dílo Kodovské řazeno do oblasti naivního a insitního umění, po pádu komunistického režimu jej přehodnotila Alena Nádvorníková, a to v kontextu středoevropské tvorby art brut na legendárních výstavách v Praze (1998) a v Olomouci (2008). Pro připomenutí polozapomenuté osobnosti básnířky a malířky iniciovala Zdenka Přikrylová Nesetová při čtrnáctideníku Rýmařovský horizont vznik celostátní literárně-výtvarné soutěže pojmenované po Marii Kodovské, jíž se podařilo uskutečnit šest ročníků. Galerie Octopus při Městském muzeu Rýmařov pak v letech 2012, 2013, 2015 a 2016 uspořádala cyklus výstav s názvem Marie Kodovská - známá i neznámá. Od roku 2015 začala fungovat Galerie Marie Kodovské, sídlící v autorčině rekonstruovaném domě na Mlýnské ulici 21, kterou provozuje Ing. František Orság. Městské muzeum Rýmařov ve spolupráci s Vladimírem Kodovským, Ing. Františkem Orságem a Muzeem Wsi Opolskiej w Opolu vydalo dva katalogy a I. díl (Pohádky) plánovaného čtyřsvazkového Výboru z básní Marie Kodovské.

Galerie Prostor 228

Manželé Michaela a Petr Jermanovi založili galerii Prostor 228 před několika lety se smělým výstavním plánem, který se jim daří naplňovat. Vytvořili tak respektovanou značku, která svým významem přesahuje hranice regionu.

V současnosti je galerie provozována všeobecně prospěšným spolkem PROSTOR 228, který se díky systematické spolupráci se současnými umělci stává otevřeným místem pro širokou veřejnost, podporuje komunikaci s cílem přispět k porozumění světa současného umění.

Velký současný myslitel Alain de Botton tvrdí že umění je terapie. Zakladatelé spolku vytvořili v tomto duchu jedinečnou oázu, která disponuje unikátní vnitřní dynamikou živého organismu: jsme svědky moderního konceptu výstavnictví, který se zároveň hlásí k tomu nejlepšímu z dosavadní tradice.

Všeobecně prospěšný spolek Prostor 228 zřizuje výstavní galerii, ve které prezentuje ceněné autory současné malířské scény. Dramaturgie galerie se zaměřuje na cyklus výstav pro daný rok. Jednotlivé výstavy jsou tematicky provázány a galerie tak nabízí unikátní výstavní koncept. Zvolené téma definuje výběr autorů, kteří se daného problému svoji tvorbou dotýkají, ovšem vždy nově, jiným způsobem. Toto vědomí diference a multipolárního pohledu na realitu umožňuje návštěvníkům galerie lépe porozumět současnosti. Hovoříme o kurátorském přístupu, který vyžaduje přípravu výstavních plánů s velkým předstihem i pečlivostí. Pro zakladatele spolku je umění celoživotní vášní.

Manželé Jermanovi založili Spolek PROSTOR 228 s cílem pomáhat výtvarnému umění, aby mohlo žít a tvořit.

Webové stránky: https://www.prostor228.cz

Adresa: Studničná 227 (vchod z Perlové), 460 01 Liberec 2

Galerie Rudolfinum

Jako výstavní nesbírková instituce (tzv. Kunsthalle) se Galerie Rudolfinum zaměřuje především na prezentaci současného zahraničního, ale i českého umění. Dlouhodobým cílem Galerie Rudolfinum je budování otevřeného komunikačního prostoru, jehož součástí je nejen pořádání výstav, ale také aktivní vydavatelská činnost, vytváření edukačních programů pro školy i veřejnost, organizování přednášek, seminářů, divadelních představení, hudebních přehlídek apod. Pro tyto aktivity slouží nejen galerie, ale i samostatné edukační centrum Artpark, jehož dramaturgie navazuje na probíhající výstavy s cílem přiblížit současné umění především dětem a mládeži, ale i dospělým.

Galerie Rudolfinum byla založena 1. ledna 1994 jako státní instituce v rámci České filharmonie, se kterou sídlí v historické budově pražského Rudolfina. Galerie je samostatným hospodářským střediskem České filharmonie a spadá pod působení Ministerstva kultury České republiky.

Budova Rudolfina, s neobvyklým spojením koncertní síně a galerií pod jednou střechou, byla postavena architekty Josefem Zítkem a Josefem Schulzem v neorenesančním stylu a slavnostně otevřena v roce 1885. Galerie Rudolfinum tak navazuje na původní myšlenku budovy jako reprezentativního místa určeného hudbě a výtvarnému umění.

Vedle výročních výstav Krasoumné jednoty (Kunstverein für Böhmen) zde byla tehdy umístěna především sbírka starého umění Společnosti vlasteneckých přátel umění, která nyní tvoří jádro sbírek Národní galerie. V galerijní části v rámci galerie moderního umění bylo tehdy prezentováno především aktuální současné umění formou krátkodobých výstav. Od počátku 20. století do první světové války tato činnost kulminovala prezentací mnohdy velkých jmen tehdejšího umění jako Egon Schiele, Oskar Kokoschka, Pablo Picasso, André Derain, Gustave Courbet, Édouard Manet, Marc Chagall, Henri Matisse, Georges Braque, Paul Klee a řady dalších.

Po vzniku Československé republiky se Rudolfinum stalo od roku 1919 sídlem poslanecké sněmovny parlamentu a budova byla adaptována pro tyto účely. Za protektorátu byl v roce 1940 a 1941 rehabilitován velký koncertní sál a nově zřízen malý koncertní sál. Po roce 1945 se vrátil do Rudolfina v plné míře hudební život, ale výstavní prostory byly i nadále využívány pro jiné účely - jako třídy a zázemí konzervatoře.

V letech 1989-1992 prošla budova celkovou zásadní rekonstrukcí a modernizací pod vedením architekta Karla Pragera, kdy byly především znovuobnoveny výstavní prostory, kde od 1. ledna 1994 zahájila svou činnost Galerie Rudolfinum.

Rudolfinum je výjimečné i svou polohou v samotném historickém jádru Prahy. Díky sousedství s Uměleckoprůmyslovým muzeem, Filosofickou fakultou Univerzity Karlovy a sídlem Vysoké školy umělecko-průmyslové je Rudolfinum přirozenou součástí pražského kulturního centra.

Webové stránky: https://www.galerierudolfinum.cz/cs/

Adresa: Alšovo nábřeží 12, Praha 1

Galerie ŠČigol

Galerie ŠČigol se soustřeďuje na výstavy výtvarných děl současných, žijících autorů a na pořádání literárních večerů současné poezie a prózy.

Adresa: Husinecká 17,  Praha 3 , 13000 

Galerie Smečky

Naše společnost vlastní největší sbírku české koláže a stále ji doplňuje o nová díla. Pozoruhodná kolekce dnes čítá přes 500 děl a představuje především reprezentativní spektrum silné poválečné generace autory současné. Nicméně zasahuje i do období mezi oběma světovými válkami. Vytvoření sbírky, spojené s bohatým výstavním programem, je v našem prostředí ve své komplexnosti a rozsahu jedinečné. Jsme hrdí na to, že můžeme zachovat významné kulturní hodnoty pro budoucí generace a přispět tím k rozvoji kulturního povědomí ve společnosti.

Webové stránky: www.galeriesmecky.cz

Adresa: Ve Smečkách 24,, 110 00 Praha 1

Galerie Toyen

Galerie s velkou nabídkou současného českého umění a podporou umělců působících v Praze 3. Vystavujeme obrazy, grafiky a sochy českých umělců jak zvučných jmen, tak mladé generace. Od února roku 2017, kdy vznikla, organizujeme kvalitní výstavy v měsíčním cyklu. Pravidelně se každoročně účastníme Gallery Weekend Prague.

Galerie Toyen zahájila svou činnost v roce 2017 v podzemních prostorách činžovního domu na náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech. Své jméno dostala po česko-francouzské malířce, jedné z představitelek surrealismu Toyen, vlastním jménem Marii Čermínové (21. září 1902 Praha-Smíchov - 9. listopadu 1980 Paříž), která patří mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti 20. století a jejíž díla dnes patří mezi nejvyhledávanější české moderní umění. Část svého tvůrčího života prožila zde na Žižkově.

Výstavní dramaturgie galerie se zaměřuje zejména na žijící profesionální české autory střední generace, kteří patří v malbě, případně v sochařství, k vrcholům české výtvarné scény. Pravidelně se zde střídá malba, grafika a plastiky.

Galerie je zaměřena na prezentaci a výstavy současného českého umění a zajímavých uměleckých projektů. Jejím cílem je mimo jiné představit umělce, kteří mají blízký vztah k městské části Praze 3, a zároveň jejichž umění přesahuje hranice naší země. Ve své koncepci se snaží konfrontovat různé názorové polohy současného výtvarného umění a současně nabízí dialog jeho vývoje.

Webové stránky: https://www.galerietoyen.cz

Adresa: Milešovská 846/1, 130 00 Praha 3 - Vinohrady

Galerie U Betlémské kaple

Galerie U Betlémské kaple nabízí zajímavý výstavní program zaměřený na české poválečné a současné umění. Naše výstavy prochází napříč uměleckými generacemi a vždy vyjadřují umělecký názor, který nás osobně oslovuje a naplňuje.
Řadíme se mezi největší české prodejní galerie a nabízíme i řadu služeb souvisejících s obchodem s uměním a s budováním uměleckých sbírek.
Galerie U Betlémské kaple má více než desetiletou tradici - byly zde k vidění výstavy Josefa Váchala, Františka Hudečka, Václava Tikala, Kamila Lhotáka, Emily Medkové, Františka Tichého, Aléna Diviše, Michala Ranného, Aleny Kučerové, Miloslava Chlupáče, Jiřího Balcara, Františka Skály, Václava Boštíka, Josefa Šímy a mnoha dalších.

Galerie U Betlémské kaple byla otevřena v roce 2005 na místě Galerie Jiřího a Běly Kolářových. Vznikla ze spolupráce tehdejšího ředitele Galerie Jiřího a Běly Kolářových Andreje Boloňského a majitele Starožitnictví Mánes a restaurátora užitého umění Davida Glosse.

Galerie U Betlémské kaple se snaží navázat na výstavní tradici započatou Galerií Jiřího a Běly Kolářových. V našem výstavním programu najdete jak členy Skupiny 42, poválečný surrealismus, informel 60. let nebo československý konstruktivismus, tak i výstavy nejvýraznějších autorů nejmladší generace.

Webové stránky: https://www.galerieubetlemskekaple.cz

Adresa: Betlémské náměstí 8, Praha 1 - Staré Město

Galerie U Zlatého kohouta

Galerie u Zlatého Kohouta. Galerie vznikla po roční rekonstrukci v roce 1999 v gotických prostorách dvou domů, o kterých je zmínka již z roku 1400 a to pod stejným názvem - U Zlatého Kohouta.

Nabízí pronajímání těchto prostor, konkrétně se jedná o čtyři výstavní prostory: 

• Světlá místnost
• Pod schodama
• Kamenná místnost
• Kamenná místnost se schody

Webové stránky: https://www.guzk.eu/

Adresa: Michalská 430/3, Praha 1 - Staré město

Galerie umění Karlovy Vary

Galerie umění Karlovy Vary byla založena 1. ledna 1953 jako státní instituce s výstavním a akvizičním programem zaměřeným na české a slovenské moderní umění. Její historie je však mnohem delší.
Už při stavbě budovy v roce 1911 se počítalo s existencí výstavní síně v prvním patře. Tam také byla v červenci 1912 otevřena velká výstava německých umělců žijících v Čechách. Nechyběli na ní takoví malíři jako Wenzel Hablik, Walter Klemm, Karl Thiemann či Emil Orlik. V následujícím roce zde uspořádala výstavu významná vídeňská galerie Miethke. Během 1. světové války byla výstavní činnost přerušena a ve 20. letech sloužily prostory galerie Obchodní a živnostenské komoře v Chebu. V roce 1930 byl však výstavní sál vrácen původnímu účelu - umělecký spolek Metznerbund, vedený malířem a výborným organizátorem Maxem Struppem, zde každoročně pořádal výstavy evropského umění prezentující například Marcela Gromaira, Maurice Utrilla, Osipa Zadkina a Paula Kleea. To vše se změnilo v roce 1937, kdy "1. sudetoněmecká umělecká výstava" otevřela truchlivé období ideologicky zmanipulovaných výstav, trvající až do roku 1944.
Poválečná činnost galerie byla obnovena už v srpnu 1946 u příležitosti I. filmového festivalu výstavou karlovarských vedut. O rok později zde Dr. Anna Masaryková zahájila výstavu českého moderního umění ze sbírek Národní galerie v Praze. V letech 1948 - 1952 následovala řada různorodých výstav - výstavní síň střídala funkce muzea, galerie a propagačního střediska.
Od roku 1952 byla v Československu budována síť státních galerií, zakládaných většinou v krajských městech - karlovarská galerie byla jednou z prvních. O jejím založení rozhodla rada krajského národního výboru v květnu 1951, ustavena byla k 1. lednu 1953 a její stálá expozice byla otevřena 22. listopadu téhož roku. Galerie tak získala existenční jistotu, ale bohužel také závislost na politických požadavcích svého zřizovatele. To neblaze poznamenalo výstavní činnost galerie v prvních letech jejího trvání jako státní instituce. Avšak po roce 1959 už bylo možno prezentovat předválečné umění bez povinnosti zdůrazňování jeho sociálních aspektů či levicové orientace, a vystavovat dokonce i skutečně významné žijící autory a ne jenom zasloužilé a národní umělce.
Po uvolnění šedesátých let přišel rok 1970, personální změny a tlak na ideologickou služebnost galerie. Zhruba od poloviny sedmdesátých let byla však karlovarská galerie jednou z mála, které se z tohoto tlaku do značné míry vymanily a neupadly do letargie vyvolané dobou. Galerie umění uspořádala řadu stěžejních a v té době zcela výjimečných výstav, které přijížděly shlédnout autobusové zájezdy z Prahy. Byla to například výstava absolventů AVU z let 1973/74, uspořádaná v roce 1981, která předznamenala budoucí skupinu 12/15.

Po roce 1989 pominula doba zákazů a příkazů. Ideologické problémy byly vystřídány problémy ekonomickými. Galerie změnila během devadesátých let dvakrát svého zřizovatele - z kompetence okresního úřadu přešla pod ministerstvo kultury a poté pod krajský úřad. I přes neustálý finanční tlak se jí podařilo zachovat vysokou úroveň výstavní a kulturně výchovné činnosti - bohužel činnost akviziční musela být velmi omezena.Současnost
Galerie je odborným zařízením, které od roku 1953 v lázeňském prostředí Karlových Varů a jejich regionu uchovává, zhodnocuje a přibližuje české umění 20. století ve stálých expozicích, krátkodobých výstavách, publikační činnosti a kulturně vzdělávacích programech.
Galerie za dobu svého trvání shromáždila obsáhlé sbírky českého umění, z nichž nejvýznamnější a nejhodnotnější díla jsou trvale prezentována v počtu asi stopadesáti obrazů a soch. Počátky vzniku moderního výtvarného umění přibližují náladová, symbolistní a realistická díla Jakuba Schikanedera, Jana Preislera a Antonína Slavíčka. Proměnlivou a výraznou podobu uměleckých snah na počátku století, v jejich orientaci na evropské směry - expresionismus, fauvismus, kubismus - shledáváme v obrazech Josefa Čapka, Emila Filly, Bohumila Kubišty, Františka Muziky, Antonína Procházky nebo Václava Špály. V třicátých letech je vystřídal surrealistický projev, patrný v dílech Jindřicha Štyrského, Toyen či Františka Janouška. Válečná atmosféra následujícího období pak přinesla nový zájem o člověka, město a civilizaci. K velmi významnému celku galerijních sbírek patří díla Josefa Istlera, Václava Boštíka, Mikuláše Medka, Zbyška Siona, Jiřího Valenty, Jiřího Johna, vzniklá v 60. letech a vypovídající prostřednictvím nejrůznějších postupů, od geometrických, informálních přes fantazijní až po novofigurální, o problémech života člověka. Vývojově mnohovrstevnatou podobu stálé expozice českého umění uzavírá kolekce tvorby skupiny 12/15 a několika významných osobností soudobého českého umění - Zdeněk Sýkora, Karel Nepraš, Věra Janoušková, Olga Karlíková, Jaroslav Róna, Petr Nikl, Otakar Slavík či Stanislav Judl.
Program krátkodobých výstav sleduje převážně současné umělecké dění v různých generačních a výtvarných přístupech a zaměřuje se především na českou tvorbu.

Galerie umění v Karlových Varech má od roku 1967 pobočku - raně barokní letohrádek v zámeckém parku v Ostrově. V roce 1961 založená, původně městská galerie soustředila svou sbírkotvornou a výstavní činnost na českou a slovenskou kresbu a grafiku 20.století a na poválečnou regionální tvorbu. V tom smyslu se také spojily karlovarské a ostrovské fondy. Budova Letohrádku je historickou památkou, jednou z nejlépe zachovaných v Ostrově, součástí velkého barokního areálu /zámek, palác princů, bývalý piaristický klášter se třemi kaplemi, zámecký park/, kterým původní, středověké jádro města obohatilo 17. a počátek 18. století. Od roku 1625 patřilo ostrovské panství vévodům sasko-lauenburským, původem ze severního Německa, kteří patřili k okruhu cizí, pobělohorské šlechty. Jejich stavební činnost v Ostrově směřovala k zřízení reprezentativní rodové rezidence. Přestavbu a přístavbu starého zámku hrabat Šliků /1434-1585/ provázelo založení velkoryse koncipované zámecké zahrady, po roce l666 následoval areál piaristické koleje, letohrádek a palác princů.

Letohrádek, postavený v letech 1673 - 1679 podle návrhu pražského stavitele Abrahama Leuthnera, byl centrem tehdy proslulé zámecké zahrady, manýristické zahradní kompozice na rozloze asi 12 hektarů, postupně rozšiřované a doplňované. Řada zahradních staveb, sochařských a hlavně vodních děl tu prozrazovala vzory slavných, především italských zahrad své doby. Do své Topografie /1650/ Ostrov zařadil rytec Mathäus Merian, psal o něm i očitý svědek Bohuslav Balbín. Časté povodně a pozdější nedostatek péče uspíšily v 2. polovině 18. století zánik tohoto vzácného díla. Pozdější úpravy ve stylu přírodního parku, v podstatě i dnešní stav, lze datovat počátkem 19.století.

Centrální stavba letohrádku s věžovou nástavbou má přehlednou raně barokní dispozici. Čtvercový půdorys s osmiúhelníkem ústřední haly vytváří křížení čtyř průjezdů se čtyřmi stejnými portály.

Interiéry vyzdobili v 90. letech 17. století především Italové, kteří tehdy působili u ostrovského dvora - pravděpodobně malíři Paolo Manni a Lazaro Maria Sanguinetti a štukatéři Joahnn Peter Palliardi a Domenico Salize. Fresky na stropě a stěnách haly dokládají znalost italských vzorů, jak ve výtvarném podání, tak v obsahu /kosmologické symboly, alegorie/. Dodatečně byly přidány i čtyři grotty, poplatné dobovým tendencím.

Letohrádek sloužil k letnímu pobytu majitelů a jako místo slavností, ve věži byla alchymistická laboratoř posledního sasko-lauenburského pána. V 19. století poslední majitelé panství, velkovévodové z Toskány, pronajali letohrádek jako letní restauraci. Poválečné úpravy /klub Jáchymovských dolů, Okresní vojenská správa/, které narušily původní stav, byly odstraněny rekonstrukcí v letech 1972-1982.

Druhou pobočkou Galerie umění Karlovy Vary je Becherova vila. Nejvýraznější stavbou, která uzavírá před první světovou válkou slavnou vilovou čtvrť Westend v Karlových Varech je Vila Becher. Zastavovací plán na výstavbu vily Gustava Bechera byl vypracován v roce 1912. V září téhož roku zpracoval známý karlovarský architekt Karl Heller celkový projekt novostavby. Částečně přepracovaný projekt z ledna 1913 byl následně 15. února 1913 schválen a poté se ihned začalo se stavbou. Stavební práce totiž v lázeňském městě mohly být prováděny pouze v podzimním a zimním období, aby nerušily lázeňskou sezónu. Objekt byl dokončen v následujícím roce 1914. Kolaudace proběhla 23. května 1914. Ve druhé polovině roku 1914 se ještě v severozápadní části pozemku vybudoval drobný objekt garáže s jemnou mansardovou střechou.

Vila Becher byla řešena vysloveně jako rodinný palác - Palais Becher. Představuje příklad rodinné vily z počátku 20. století, budované s ohledem na zajištění komfortního bydlení i patřičné reprezentace svých stavebníků a vlastníků. Rodina Becherů hrála v Karlových Varech po staletí vždy významnou roli a patřila k předním karlovarským rodům, známým za hranicemi Čech i Evropy. Dvoupodlažní budova s mansardovým podkrovím je postavena na vcelku pravidelném čtvercovém půdorysu, z něhož vystupují pouze oblé tvary zahradního schodiště a zimní zahrady. Vstup byl původně vysunut do líce východního průčelí ve formě přístavku s karnýzovým štítem, odkud se vcházelo do vestibulu a schodišťového rizalitu. Hlavní vstup byl situován na severní straně a kryt byl mohutnou mansardovou markýzou, která vytvářela mimořádně reprezentační entrée. Na jihovýchodním nároží je mezi hmotu východního a jižního průčelí vklíněna válcová věž vrcholící osmibokým nástavcem, zastřešená jehlancovou střechou. V přízemí byla věž doplněna čtvrtkruhovým rizalitem nesoucím terásku a malebným dvouramenným schodištěm se vstupem do zahrady. Obvodový plášť objektu byl v duchu rané moderny velice střídmý. Sokl byl proveden z kyklopského zdiva, které tvoří mohutnou podnož budovy. Plocha fasády byla opatřena tvrdou šlechtěnou omítkou imitující kámen, včetně řemeslného opracování povrchu pemrlováním a šalírováním. Výraznější prvky architektonického členění fasády představovaly pouze mělké lisény na nároží rizalitů, arkády v oblých rizalitech a profilované římsy. Zajímavým architektonickým detailem je uplatnění kapek (guttae) v ose arkád. Výrazným členícím prvkem jinak plošně provedené fasády se staly vpadlé, slepé záklenky oken v patře a žaluziové okenice. Zajímavým a dnes již velice cenným technickým prvkem byly výsuvné venkovní rolety, které se obsluhovaly z interiéru a při vysunování se stáčely do obdélných schránek nad okny v interiéru. Střešní rovinu člení vedle štítů rizalitů i vikýře s volutami a čučkami.

Dispozice vychází ze střední haly, do níž vede přímé široké schodiště. Hala byla v obou podlažích otevřena galeriemi, osvětlovanými vrchním světlíkem. Ve zvýšeném přízemí byl salón, přijímací pokoj, jídelna s arkýřem a zimní zahradou, kuchyně s přípravnou a spíž. Nechyběla zde ani koupelna s toaletní místností pro garderobu, šatna a záchod. V suterénu domu se nacházela prádelna, žehlírna, kotelna s prostorem pro uložení koksu a také byt domovníka s jedním pokojem a kuchyní. V prvém patře pak byly obytné pokoje s ložnicí a čtyřmi pokoji pro hosty, lázeň s toaletou a dva záchody. V podkroví pak byl ještě pokoj pro hosty a komory. Vestavěný dřevěný nábytek zhotovila firma Vereinigte Werkstatten für Kunstgewerbe, Dresden-Altstadt.

Celková kompozice s asymetricky umístěnou věží v nároží a skladbou jednotlivých hmot sleduje oblíbené stylové pojetí italizujících vil. Motiv válcové věže završené osmibokým vyhlídkovým belvedérem odkazuje k Vile Chopin z roku 1895, od vídeňské architektonické kanceláře Fellner a Helmer. Pravidelné seskupení hmot a zaoblené rizality zimní zahrady a salónu představují motivy tehdy módního Anglického domu (Englisch Haus), šířící se především v německy hovořících zemích. Dispozice s vnitřní otevřenou halou čerpá z klasických principů středové dvorany s obíhající koridorovou (původně ochozovou) chodbou. Je to paralela k antickému Vitruviovu Etruskému atriu. V duchu nové klasiky vracející se opět k antickým motivům nesměla ve středobodu haly chybět drobná fontánka, evokující antické impluviatum. Zobytněním střední haly, do níž vede přímé široké schodiště, však již Karl Heller nezastřeně rozvinul dispozici typu "cottage", oblíbenou v anglosaském prostředí. Naproti tomu užití jemně barokizujících detailů s karnýzovými štíty a dominantní mansardová střecha je inspirováno francouzskými vzory. Dodávají stavbě moderní dynamismus.

Gustav Becher zemřel 19. února 1921. Rodinnou vilu Becherů poté získal Spolek pro chemickou a hutní výrobu / Verein für chemische und metallurgische Production z Ústí nad Labem. Nadále však byl objekt nazýván Vilou Becher. V roce 1928 vestavěl Spolek pro chemickou a hutní výrobu do suterénu vily vinný sklep, který navrhl karlovarský stavitel Fridrich Seitz. Za druhé světové války pak bylo ve vile Gustava Bechera umístěno krajské velitelství SS. Po roce 1945 byla Vila Becher znárodněna a od roku 1951 do roku 1987 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže, poté byla delší dobu uzavřena.

Vilu Becher zachránil až převod Ministerstva školství České republiky do majetku Karlovarského kraje. Pro vysokou architektonickou a umělecko-historickou hodnotu objektu byla Vila Becher restaurována a upravena na interaktivní galerii pro mladé výtvarníky se zaměřením na činnost vzdělávací, výstavní, uměleckou, reprezentační a ubytovací.

Webové stránky: https://www.galeriekvary.cz

Adresa:

• Hlavní budova - Goethova stezka 6, 360 01 Karlovy Vary
• Letohrádek Ostrov - Zámecký park 226, 363 01 Ostrov
• Becherova vila - Karlovy Vary, třída Krále Jiřího čp. 1196 
  

Galerie v Zahradě

Webové stránky: https://www.galerie-kolin.cz

Adresa: ZUŠ FR. KMOCHA, SOKOLSKÁ 24, KOLÍN 2, 280 50

Galerie Václava Špály

Galerie vznikla v roce 1957 v bývalých prostorách prvorepublikového Vilímkova nakladatelství a knihkupectví na Národní třídě v Praze. Své jméno dostala po českém malíři, grafikovi a ilustrátorovi Václavu Špálovi, jehož díla dnes patří mezi nejvyhledávanější české moderní umění.

Velký rozkvět zažila v letech 1965 až 1970 pod vedením respektovaného výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého. Po něm nazvaná Cena Jindřicha Chalupeckého je nejvýznamnějším oceněním, jaké může získat český výtvarný umělec ve věku do 35 let. V 70. a 80. letech, kdy J. Chalupecký nesměl veřejně působit, se v galerii konaly především výstavy oficiálního umění, které byly pro tehdejší politický režim přijatelné.

V 90. letech pod vedením Jaroslava Krbůška vešla galerie do povědomí jako progresivní výstavní síň zaměřená na současné české umění. Poprvé v ní byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.

Od roku 2002 vedla galerii Nadace Český fond umění. Ta začala galerii volně pronajímat, což tehdy vyvolalo marné protesty umělecké veřejnosti. V roce 2007 vyhlásila městská část Praha 1 poprvé konkurz na provoz galerie. Nájemcem se stala agentura Semma, která ji měla spravovat do roku 2017. Už po dvou letech však agentura činnost ukončila.

V roce 2010 proto MČ Praha 1 vyhlásila nové výběrové řízení. Zvítězil v něm projekt společnosti PPF Art, která se tak stala na následujících deset let provozovatelem této galerie.

Ve své výstavní dramaturgii se nyní galerie pod vedením PPF Art (společnosti patřící do skupiny PPF) věnuje profesionálnímu umění současných českých tvůrců, zejména s důrazem na mapování různých poloh současné malby, ale i fotografie a sochařství.

Webové stránky: https://www.galerievaclavaspaly.cz/cs/

Adresa: Národní 30, Praha 1

Vila Pellé

Vilu postavil v letech 1889-1890 architekt Rudolf Koukola na zakázku pro Marii Knoblochovou. Je součástí významného širšího urbanistického celku reprezentativních vil konce 19. a začátku 20. stol. při Slavíčkově ulici a patří mezi nejznámější vily v této diplomatické a rezidenční oblasti, která se rozkládá od křižovatky Špejchar až ke Královské oboře.

Novorenesanční vilu navrhl roce 1889 pro svou tchyni a vdovu po Karlu Knoblochovi, majiteli libeňského "Anglického" pivovaru, Marii Knoblochovou (vedena v matričních záznamech jako první majitel vily) arch. Rudolf Koukola. Stavba i s přiléhající zelení a oplocením byla v roce 1958 zapsána na Ústřední seznam nemovitých kulturních památek. Objekt s bohatou sgrafitovou výzdobou fasády a se zbytky zachované štukové dekorace vnitřních prostor.

Stavitel a architekt Koukola (* 1859 Benešov) byl synem stavitele Josefa Koukoly a vlastnil ovocný - údajně hruškový - sad v Bubenči poblíž křižovatky na Špejchaře, který vyženil. V jeho místě v letech 1889-1890 vystavěl rodinnou novorenesanční vilu[1] pro vdovu po majiteli libeňského "Anglického" pivovaru, Karlu Knoblochovi a jejích šest dětí, z nichž Koukolova manželka Klementina (*1872) byla nejstarší. Tchyně Marie Knoblochová byla v pobytových přihláškách i v matričních záznamech z let 1890-1905 vedena jako první majitelka vily. Hned naproti Knoblochovic vily Koukola postavil v roce 1893 pro sebe a svoji choť Klementinu hrázděnou vilku a zbývající parcelu prodal Stanislavu Suchardovi na stavbu jeho staré vily s ateliérem (Slavíčkova 15). Vilu v roce 1900 Knoblochová prodala Luise Vondráčkové, opustila ji však až v roce 1906, kdy se přestěhovala do nově postavené vilky (Slavíčkova 19) vedle letního vily dcery Klementiny a tchána Koukoly. Tam o rok později 29. prosince 1907 zemřela na infarkt.

V letech 1919-1920 zde bydlel patrně nejslavnější obyvatel vily po němž je dnes vila i přilehlá ulice pojmenována. Francouzský generál Maurice César Joseph Pellé (1863-1924), velitel francouzské vojenské mise v Československu a později, v letech 1919 až 1921, náčelník československého Hlavního štábu branné moci. S Čechami ho pojila nejen vojenská služba a diplomatická činnost, v roce 1921 se oženil s Jarmilou Braunerovou, neteří malířky Zdenky Braunerové a vnučky politika Dr.Braunera, s níž měl dceru Marishku Pellé. Rodina jeho manželky má vilu ve středočeských Dobřichovicích (taktéž Pelléova vila). Generál Maurice Pellé zemřel v roce 1924 v Toulonu, pohřben v pařížské Invalidovně.

Vila je projektována jako podsklepená patrová stavba se zvýšeným přízemím. Vstupní západní průčelí je v ose zdůrazněno mohutným, avšak noblesně vystupujícím rizalitem osazeným bohatě zdobeným balkonem. Východní průčelí se po celé své délce otevírá do zahrady mohutným portikem s dvěma terasami a čtyřmi pilíři. Takto řešená lodžie, kterou i s terasou v roce 1932 přistavěla firma Matěje Blechy, je elegantně zakončena do středu umístěným předsazeným schodištěm. Obě zbývající boční průčelí mají pouze mělké rizality. Stavba i přes mohutnou hmotu fasády s bosáží působí odlehčeně a dohromady s velmi kvalitními architektonickými detaily, štuky i prvky tvoří nezaměnitelný celek. Na rozdíl od starších vzorů, jako byla nedaleká Lannova vila, nemá stavební články kamenné, ale pouze štukové.

K budově patří dnes také vzrostlá zahrada, která je pozůstatkem východní část původně jednotné veliké obdélné zahrady. Od původní části je dnes oddělena živým plotem. Zahrada je při ulicích obehnána původním pilířovým oplocením s poli prutového kovaného plotu s neorenesanční ornamentikou. Z ulic jsou v oplocení prolomeny vstupy se dvěma brankami a původní dvoukřídlou kovanou branou.

Objekt budovy konírny byl pojednán jako přízemní stavba na půdorysu písmene L. s ustájením pro šest koním , hnojištěm a remízou pro dva kočáry. V křídle kolmém k ulici byl malý byt s kuchyní pro kočího. V nároží pak byly umístěny zaklenuté stáje. Domek zastřešen valbovou střechou s břidlicovou krytinou. Fasáda opatřena mělkou pásovou bosáží, okna se suprafenestrami. Budova konírny vznikla současně s vilou, v letech 1919-1920 adaptována na dva byty arch. Josefem Dnebovským. Objekt byl od roku 1969 parcelně od zahrady oddělen a opatřen vlastním čp. 106. Díky nešetrným stavebním úpravám v průběhu 70. a 90. let 20. stol. byla v r. 2012 sňata z objektu bývalé konírny památková ochrana.

Vila později přešla do majetku obce. V letech 1978 až 2001 zde sídlila mateřská školka, jejíž provoz vzhledem k odlišnosti provozu minulého znamenal množství necitlivých úprav, které zasáhly do původních interiérů objektu, například proběhly změny poloh příček, rozšíření sanitárního zázemí a vybavení, odstranění původních vlysových podlah, které byly nahrazeny linoleem a koberci, odstranění původní štukové výzdoby v sálech.

V roce 1994 začala obec z důvodu vysokých architektonických kvalit vily uvažovat o celkové revitalizaci a vůbec využití celého objektu ve prospěch společenského a kulturního využití. V témže roce byla na průčelní fasádě domu osazena pamětní deska věnovaná památce generála Maurice Pellého. O rok později v roce 1995 pak došlo k jejímu slavnostnímu odhalení za přítomnosti zástupců Velvyslanectví Francouzské republiky.

V roce 2001 byl provoz mateřské školy vzhledem k nedostatku dětí shledán jako nerentabilní a ukončen. Stavební povolení bylo vydáno v roce 2002 na projekt, který vypracovala architektonická kancelář CASUA. Hlavním principem rekonstrukce bylo navrátit domu původní prostorový koncept jednotlivých salónů v přízemí a prvním nadzemním podlaží ve prospěch velkých výstavních prostor a to i za cenu odstranění některých příček z první rekonstrukce v roce 1978.

Takto citlivě restaurovanou vilu provozovala od roku 2003 obecně prospěšná společnost Pelléova vila, založená Městskou částí Praha 6 a Nadací Milady a Jiřího Anderlových. Objekt pak více než deset let sloužil jako muzeum věnované obrazům, grafikám, kresbám, které vznikly během šedesáti let tvorby významného českého výtvarníka a grafika Jiřího Anderleho a které doplňovala jeho sbírka primitivního afrického umění. Galerie Anderle ukončuje svoji činnost k datu 30. března 2014 ukončením partnerství ze strany radnice. Zakladatelům se totiž nepodařilo shodnout na koncepci, jak vilu na atraktivním takto místě využívat dál, radnice nadaci vytýkala, že nedokázala upoutat veřejnost a do krásné vily přilákat více návštěvníků, stejně jako neprůhlednost financí.

Aktuálně je objekt v majetku MČ Praha 6 (využívá vilu mj. jako obřadní síň). Novým provozovatelem vzešlým z výběrového řízení je od září 2014 nestátní spolek PORTE, jako nezávislá a dobrovolná organizace, která od doby svého vzniku zorganizovala desítky volnočasových, kulturních akcí, mimořádných uměleckých výstav v ČR i zahraničí, koncertů, ale i speciálních programů pro seniory (Fresh Senior) nebo děti a mládež (Ateliér Pellé). Členové jsou odborníci z různých oborů s humanitním, technickým i sociálním vzděláním. Nedílnou součástí aktivit Porte je podpora charitativní činnosti a pomoc potřebným. Porte získává prostředky na svoji činnost z darů, grantů, dotací a vlastní činností.

PROGRAMOVÁ NABÍDKA ATELIÉRU PELLÉ JE SESTAVENA JAKO PESTRÁ PALETA AKTIVIT:

• programy pro rodiny s dětmi formou volnočasových aktivit pro děti od 6-15 let

• kreativní workshopy a tvůrčí dílny k aktuálním výstavám

• lektorské prohlídky aktuálních výstav s odborným výkladem

• kreativní tvůrčí dílny a workshopy pro školy a děti předškolního věku

Webové stránky: https://villapelle.cz

Adresa: Pelléova 91/10, Praha 6

Galerie výtvarného umění v Chebu

Galerie výtvarného umění v Chebu (GAVU Cheb) je muzeum umění, orientované jednak na umění 20. a 21. století, jednak na gotické umění z historického regionu Chebska. Jeho součástí je od roku 2016 i Retromuseum, věnované životnímu stylu a designu 60. až 80. let. Galerie sídlí v Chebu při západních hranicích České republiky v budově Nového radničního paláce na hlavním chebském náměstí, Retromuseum v sousedním, tzv. Schillerově domě. V galerii se nachází několik výstavních prostorů: v druhém patře je to stálá expozice gotického sochařství, dále Velká galerie, zaměřená na velké výstavní projekty, a výstavní formát Opus magnum, v jehož rámci jsou představována mimořádná díla českého i zahraničního umění; v první patře se nachází stálá expozice českého umění 20. století; v přízemí je umístěna Malá galerie, zaměřená na díla umělců nejmladší a střední generace a museum café s prostorem pro výstavy moderní české ilustrace a přednáškovým sálem; a konečně v podzemí expozice současného umění spojená s edukačním centrem. Retromuseum se skládá ze stálé expozice v přízemí a z prostorů pro výstavy v 1. patře a v mezipatře.

Galerie výtvarného umění v Chebu byla založena v roce 1962. Do roku 2001 byla zřizována Ministerstva kultury České republiky, v současnosti je jejím zřizovatelem Karlovarský kraj. Od poloviny 60. let zahájila i budování sbírky a díky intenzivní akviziční činnosti se na přelomu 60. a 70. let mohla chlubit početnými sbírkovými fondy starého umění, stejně jako moderního českého umění. Zcela specifickou činností galerie od počátku 90. let je její účast na aktivitách mezinárodního kulturního projektu "Festival Mitte Europa". V obecně ideovém rámci festivalu, zaměřeném na odstranění historických překážek v porozumění mezi Čechy a Němci a podporu vzájemné spolupráce a přátelství, se galerie badatelskou a publikační prací podílí na poznávání tvorby umělců z okruhu etnických menšin, žijících a tvořících v Čechách až do poloviny čtyřicátých let minulého století ( m.j. výstavy z díla Wenzela Hablika, Georga Karse, Emila Orlika, Augusta Brömse, Maxe Kopfa aj.) .

Barokní stavba z 1723 - 1727 podle projektu italského architekta Giovanniho Batisty Alliprandiho (1665 - 1720), trvale činného v Čechách od roku 1696. Projekt patrně vznikl kolem roku 1712, tedy v době, kdy Alliprandi vedl práce na barokním opevnění Chebu. Nová radnice byla navržena jako monumentální dvoupatrová budova se středním traktem a dvěma postranními křídly s portály a věžemi, s fasádou členěnou vysokým pilastrovým řádem. Z původního návrhu postavilo město pro nedostatek financí do roku 1727 pouze jižní křídlo s dvorním traktem, stavebně završené až dokončením věže v roce 1849. Interiéru budovy dominuje centrální slavnostní schodiště vedoucí do obou pater budovy. Schodiště lemuje kamenné balustrové zábradlí, ve 2. patře se sochou sv. Josefa z dílny chebského sochaře Johannna Carla Stilpa (1668 - 1735) a sochou Herkula, nazývaného také "Divým mužem", z dílny rovněž chebského umělce sochaře Petra Antona Felsnera (činný v letech 1710 - 1745), kterému je přičítána i druhá figura "Divého muže" na dolní kašně na náměstí. Strop schodiště je zdoben bohatou štukovou výzdobou s erby čtyř chebských purkmistrů, alegorickými postavami ctností, zemskými znaky Čech, Rakouska, Maďarska a rodovým erbem Habsburků.

GAVU Cheb získala od města do dlouhodobého pronájmu sousední, tzv. Schillerův dům, bývalé železářství U Paška, který zrenovovala pro nové muzeum designu a životního stylu od 60. do 80. let pod názvem Retromuseum. Projekt je financován z programu EU ROP ("Retromuseum - nová expozice a depozitáře Galerie výtvarného umění v Chebu v sousední budově" CZ.1.09/4.1.00/83.01292). Dále zde v zadním traktu přiléhajícím ke galerii vznikly galerijní depozitáře a obě budovy se provozně spojily. Hlavní kurátorkou muzea je Daniela Kramerová, která se sestavila tým specialistů na různé sféry designu. Autorem projektu přestavby je architekt Miroslav Vavřina ve spolupráci s chebskou Projekční kanceláří Beránek & Hradil. Grafický styl muzea vytvořilo studio Kolář a Kutálek. V přízemí budovy je umístěna stálá expozice, v patře pak budou probíhat výstavy a bude zde také zázemí pro práci s dětmi.

Webové stránky: https://www.gavu.cz

Adresa: náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 16, 350 02 Cheb

Galerie výtvarného umění Havlíčkův Brod

Od počátku vzniku muzeí se součástí sbírek stávala umělecká díla. Záhy si muzejní pracovníci začali uvědomovat, že právě umělecké sbírky vyžadují odlišný způsob péče i prezentace a snažili se o vznik specializovaného uměleckohistorického muzejního odvětví. Jejich úsilí o vytvoření jednotné organizace, vymezení kompetence a vytvoření jednotné sítě, včetně vydání příslušného zákona si vytýčilo za jeden z hlavních úkolů i Ministerstvo školství a národní osvěty po vzniku samostatného státu v roce 1918. K realizaci tohoto cíle ale došlo až v druhé polovině 40. let 20.století, kdy byl z rozhodnutí tehdejších vládních orgánů odstartován vznik galerií v jejich dnešní podobě a započalo se vyčleňování a systematizace těchto děl v rámci muzejních sbírek.

Také havlíčkobrodská galerie podobně jako řada dalších českých galerií - muzeí umění vznikla na základě tohoto složitého procesu vydělování. Jejím základem se stala sbírka umění z tzv. městské galerie, vyčleněné z muzea v roce 1946. Sbírka zahrnovala obrazy a sochy regionálních autorů nebo děl vážících se k regionu. Jednáním oddělení regionálních galerií Národní galerie s odborem kultury ONV Havlíčkův Brod bylo rozhodnuto, že havlíčkobrodská galerie bude v nově budované celostátní síti zaujímat specifické místo svou specializací na moderní českou knižní ilustraci, kresbu a grafiku. Specializace byla vybrána s ohledem na tradici výstavní činnosti při Východočeském nakladatelství a navazovala i na výtvarné soutěže pořádané každoročně u příležitosti Celostátních festivalů humoru a satiry Haškova Lipnice. Krátké období galerie spravovala i regionální uměleckou sbírku, ale po vybudování základu nových sbírkových fondů byla původní sbírka převedena zpět do oddělení muzea a galerie se zaměřila pouze na díla odpovídající určené specializaci.

Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě zaujímá specifické místo v síti českých galerií, neboť se jako jediná v republice specializuje na moderní českou knižní ilustraci, kresbu a grafiku vzniklou po roce 1918.

Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě patří mezi ty tzv. mladší. Vznikla až v roce 1965 jako samostatné oddělení při Okresním muzeu v Havlíčkově Brodě. Zpočátku převzala a spravovala sbírku "umění" z tzv. městské galerie, zahrnující obrazy a sochy regionálních autorů nebo děl majících k regionu vztah, která se z muzea vyčlenila po roce 1946.

Jednáním odboru kultury ONV Havlíčkův Brod s oddělením regionálních galerií Národní galerie v Praze jí byla přiznána specializace na moderní českou knižní ilustraci, kresbu a grafiku vzniklou po roce 1918. Tato specializace byla zvolena s ohledem na tradici výstavní činnosti v Síni knižní kultury při Východočeském nakladatelství v Havlíčkově Brodě a na výtvarné soutěže pořádané každoročně u příležitosti Celostátních festivalů humoru a satiry Haškova Lipnice.

Po určení specializace havlíčkobrodské galerie byla původní sbírka městské galerie převedena zpět do muzea a galerie začala budovat nové sbírkové soubory, které díky cílené akviziční činnosti a dle daných finančních možností dnes představují ucelený pohled na výtvarnou kulturu české knihy a grafiky s výjimkou několika málo autorů, jejichž dílo je již uzavřené a prozatím nedosažitelné. Sbírky nyní čítají více než 7 000 uměleckých děl a jsou zde zastoupeni přední čeští umělci např. Jan Bauch, Cyril Bouda, Vladimír Boudník, Adolf Hoffmeister, Emil Filla, Ota Janeček, Jiří John, Jaroslav Hořánek, Stanislav Kolíbal, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Jiří Načeradský, Jaroslav Panuška, Bohuslav Reynek, Václav Sivko, Zdeněk Sklenář, Antonín Strnadel, Karel Svolinský, Jaroslav Šerých, Karel Teissig, František Tichý, Jiří Trnka, Adolf Zábranský, Olbram Zoubek a Jan Zrzavý.

První stálou výstavu se podařilo v havlíčkobrodské galerii otevřít 20. 7. 1979 po další adaptaci Malinova domu v předchozích dvou letech. Tato výstava byla věnována "Klasikům české ilustrace". V roce 1985 byla nahrazena kolekcí "Moderní české ilustrace"; kterou v roce 1991 nahradila expozice "Ilustrací pro dětskou knihu" a od roku 1996 expozice věnovaná autorům majících vztah k regionu. Po přestěhování do nového objektu v roce 1999 získala prezentace sbírek své stálé oddělené prostory, ve kterých byla instalována expozice nazvaná "Moderní české umění 20.století" a tato se každoročně obměňuje s ohledem na převládající tvorbu na papíře.

Vedle prezentace vlastních sbírek ve stálé expozici a na různých příležitostných výstavách se havlíčkobrodská galerie věnuje i další výstavní činnosti. Od roku 1965 realizovala více než 300 základních výstav. Byly to převážně samostatné výstavy českých předních i regionálních výtvarníků, ale nevyhýbala se ani tematickým výstavám jako např. Žena ve výtvarném umění (8. 3.-18. 4. 1976), Česká malba na přelomu 19.-20. století (2. 7.-29. 8. 1993) nebo všech 14. ročníků Současné české ilustrační tvorby (1993-2006). Z úspěšných samostatných výstav můžeme namátkou jmenovat v šedesátých letech výstavy Františka Tichého, Emila Filly, Jana Zrzavého, Josefa Šímy, v sedmdesátých letech Josefa Lady, Jaroslava Panušky, Vojtěcha Preissiga, v osmdesátých letech Františka Kavána, Josefa Kremláčka, v letech devadesátých Jana Štursy, Adrieny Šimotové, Karla Svolinského a mnohých jiných.V majetku galerie je i jeden unikát, který poněkud vybočuje z jejího odborného zaměření na výtvarnou tvorbu dvacátého století. Jde o tzv. Uhrovský oltář se sousoším Kalvárie od Ignáce Rohrbacha (1691-1747). Vrcholně barokní oltář vznikl kolem roku 1735 pro kapli Povýšení sv. kříže na zámku v Uhrově. Galerie koupí oltář pro Havlíčkobrodsko zachránila, nechala jej zrestaurovat a umístila jej do prvního patra své expozice.

Během své existence doznala havlíčkobrodská galerie několik statutárních změn. Od svého založení fungovala galerie jako samostatné oddělení Okresního muzea v Havlíčkově Brodě; v roce 1967 byla začleněna do nově vzniklé instituce nazvané Okresní vlastivědné středisko, které organizačně sdružovalo tři samostatná oddělení - muzeum, galerii, ochranu památek a přírody. K 1. 1. 1974 bylo Okresní vlastivědné středisko rozděleno na dvě samostatné organizace - Okresní muzeum a galerii a Okresní středisko státní památkové péče a ochrany přírody. Dne 1. 7. 1984 došlo k opětovnému sloučení obou výše uvedených organizací do Okresního vlastivědného střediska, kde tvořila galerie samostatné oddělení vedle oddělení muzea a památkové péče, ochrany přírody, propagace a stavební čety. V průběhu roku 1991 došlo k delimitaci oddělení ochrany přírody a galerie. Obě tato oddělení delimitací získala právní subjektivitu a přešla pod příslušné ministerstvo. V souvislosti s reorganizací státní správy a samosprávy byla k 1. 7. 2001 Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě spolu s dalšími sbírkotvornými institucemi předána z MK ČR pod kraj Vysočina.

Personálně byla galerie od svého založení do září 1973 obsazena 1 vedoucím a 1 odborným pracovníkem. Od září 1973 se rozšířila o 1 odborného pracovníka. V roce 1991, kdy se galerie osamostatnila a přešla přímo pod řízení MK ČR, přibyla 1 ekonomka. Po přestěhování do nového objektu byla galerie personálně posílena o 1 historika umění v roce 2003 o pracovníka pro volnočasové aktivity a práci se školami. V letech 1965-66 byl vedoucím galerie Jan Ambrož, od 1967 do srpna 1970 Olaf Hanel, od září 1970 do dubna 1992 Zdeněk Pokorný; od dubna 1992 dosud Hana Nováková.

Galerie zpočátku sídlila v okresním muzeu a v průběhu roku 1965 adaptovala dům U Trojice, který jí byl přidělen. Koncem roku 1965, kdy byly stavební úpravy hotovy, bylo rozhodnuto o likvidaci Východočeského nakladatelství v Havlíčkově Brodě a jeho objekt - Malinův dům, kde byla i výstavní síň nakladatelství, byl nabídnut galerii. Tento dům byl mnohem výhodněji situován než dům U Trojice a patřil k nejhezčím měšťanským domům ve městě, proto galerie opět postoupila martýrium další adaptace a získala tak renesančně a barokně upravený pozdně gotický dům z 2. poloviny 15. stol. na náměstí. Veřejnosti byl dům zpřístupněn v prosinci 1966 a galerie v něm sídlila až do srpna roku 1999, kdy se přestěhovala do nově rekonstruovaného měšťanského domu čp. 18 na Havlíčkově náměstí.

Novým sídlem galerie je dům v minulosti obecně zvaný "stará lékárna". Sousedí s památným Havlíčkovým domem a je na rozhraní náměstí a Horní ulice, ale již v nejstarších městských knihách je označován jako "dům v rynku", kde bývaly dědičné domy předních brodských patricijských rodin. Proto je velmi překvapivé a u ostatních domů neobvyklé časté střídání jeho majitelů hlavně v 18. století.

Nejstarší dosud známý záznam vážící se k tomuto domu je z roku 1581, kdy písař Jan Bydžovský koupil tento dům od Václava Chmelíka za 350 kop míšenských.

V roce 1626 vypukl v Horní ulici blízko brány veliký požár, při kterém lehl popelem i tento dům. Tehdejší majitel Jiří Krupský dům nově vystavěl. Dalším v řadě často se měnících majitelů byl např. Lukáš Kobzin, mladší švagr Kateřiny Barbory Kobzinové. V roce 1755 dům zakoupil lékárník Jan Antonín Wetzl, který dům nákladně přestavěl a zřídil v něm bohatě a na svou dobu velmi účelně zařízenou lékárnu. Z této doby také pochází úprava domovního průčelí. Další majitelé domu již byli pouze lékárníci a proto dům získal toto označení.

V druhé polovině 20. století dům spravoval podnik Textil Pardubice, který zde měl v prvním nadzemním podlaží prodejnu a sklady. V druhém nadzemním podlaží pak byly dvě bytové jednotky. Galerie dům zakoupila v březnu 1997 a začala s nákladnou rekonstrukcí. Rekonstrukce probíhala v letech 1997-1999 a oproti projektu si vyžádala vyšší náklady, neboť po odstranění omítek se zjistil špatný statický stav budovy. Bylo nutné např. staticky zajistit všechny klenby v prostorách prvního podzemního, prvního a druhého nadzemního podlaží, přezdít nosnou zeď, na kterou byly zaklenuty dvě místnosti a která byla založena na dubovém uhnilém trámu volně loženém na násypu kleneb prvního nadzemního podlaží. Po otlučení omítek byly objeveny četné kvalitní gotické a renesanční architektonické prvky, které po zrestaurování zůstaly odhaleny a které jsou dokladem, že dům a jeho majitel ve středověku zaujímal velmi významné místo ve městě. To ostatně potvrzují i nalezené archeologické nálezy z nichž nejvýznamnější jsou fragmenty gotických prolamovaných kachlů nebo zeleně glazované fragmenty komorových kachlů s figurálními i architektonickými motivy. Všechny tyto objevy jsou deponovány v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod a příležitostně představovány návštěvníkům galerie.

Galerie se do nového objektu přestěhovala v srpnu 1999 a v říjnu zpřístupnila veřejnosti své výstavní prostory. Zakoupením a kompletní rekonstrukcí tohoto objektu získala galerie adekvátní náhradu za stávající objekt, oddělení prostor pro stálou expozici od výstavních a využitím rekonstruovaného podkroví i část chybějícího kvalitního zázemí. Zároveň umožnila v tomto objektu bezbariérový přístup do výstavních prostor prvního a druhého nadzemního podlaží a do stálé expozice v druhém nadzemním podlaží.

Webové stránky: www.galeriehb.cz

Adresa: Havlíčkovo nám. 18, 580 01 Havlíčkův Brod

Galerie výtvarného umění Hodonín

Úžasně bohatá a zajímavá oblast lidské činnosti, jakou je výtvarné umění, nabízí svým vnímatelům cenné hodnoty a nevšední zážitky. Výtvarné dílo má působit, promlouvat, vzbuzovat emoce, komunikovat. Do této komunikace mezi dílem a divákem vstupuje řadu let také hodonínská galerie s cílem umožnit jim toto setkání. Posláním galerie je vedle shromažďování, evidování, uchovávání a odborného zkoumání uměleckých děl snaha co nejlépe umění zpřístupnit a podílet se na formování a vzdělávání širokého okruhu svých návštěvníků.

Galerie výtvarného umění v Hodoníně byla založena v roce 1960 a zaujímá dnes neopomenutelné postavení v síti českých a moravských galerií. Vychází nejen z tradičních a osvědčených poznatků své dlouhodobé historie, ale stále hledá možnosti dalšího obohacení a rozšíření svých aktivit. Kromě stálých expozic nabízí veřejnosti mnoho pozoruhodných výstav původních i převzatých a dalších doprovodných programů pro široké spektrum návštěvníků. V pestré skladbě je prezentována jak tvorba moravských a českých umělců, tak i díla zahraničních autorů, zejména ze Slovenska a Rakouska.
Soustavnou pozornost věnuje galerie současnému umění, pořádá přehlídky nejmladší generace výtvarníků (Mladé setkání), monografické výstavy tvorby jednotlivých autorů i výtvarná sympozia. Zvláštní důraz klade galerie především na zkoumání a prezentaci tvorby umělců, kteří jsou, ať už rodem nebo dílem, spjati s jižní Moravou. Zabývat se tvorbou této provenience, hodnotit ji a interpretovat v příslušných kontextech českého umění, považuje galerie za jeden ze svých prvořadých úkolů.

Dějiny sbírky a budovy Galerie výtvarného umění v Hodoníně souvisejí se spolkem Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM), který tu působil v letech 1907 až 1959. Hnutí tohoto sdružení lze charakterizovat jako završení procesu moravského národního probuzení. Vyrostlo za podpory kultivovaných osobností nejrůznějšího zaměření, od národopisných sběratelů přes spisovatele a hudební skladatele až k výtvarným umělcům (mimo jiné Alois a Vilém Mrštíkové, Vítězslav Novák, Zdenka Braunerová, František Kretz, Scot Viator).

Předchůdcem sdružení byl brněnský Klub přátel umění, na jehož založení v roce 1900 se mimo jiné podíleli Leoš Janáček, Dušan Jurkovič a Joža Uprka. Časem se připojili Jan Štursa, Max Švabinský, Franta Úprka, Stanislav Lolek, Alois Kalvoda a Adolf Kašpar, známý ilustrátor Babičky Boženy Němcové. V roce 1902 byla v Hodoníně uspořádána památná Umělecká výstava slovenská, na níž spolu s Jožou Uprkou vystoupili malíři úzce svázaní s jeho tvorbou a vlivem (malířův bratr sochař Franta Úprka, malíři Cyril Mandel, Antoš Frolka), ale také umělci slovenští. Vazba na Slovensko a na širší okruh slovanských umění byla podstatným prvkem celého hnutí.

V roce 1907 bylo po rozporech v brněnském Klubu přátel umění založeno Sdružení výtvarných umělců moravských, které si za své sídlo zvolilo Hodonín. K jeho vůdčím představitelům náleželi bratři Joža a Franta Úprkové, bratři Alois a Bohumír Jaroňkové, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek, Adolf Kašpar, Cyril Mandel, Antoš Frolka, Roman Havelka a Jano Köhler. Členové Max Švabinský a Jan Štursa spolek záhy opustili, naopak se k němu z ciziny přihlásil například Alfons Mucha. K zakladatelské generaci se později připojili Jakub Obrovský, Oldřich Blažíček a slovenský malíř Martin Benka.

Nejdůležitějším počinem spolku bylo vybudování vlastního Uměleckého domu. Důvod, proč se jeho členové rozhodli pro novostavbu, zní anekdoticky a vzkázal jim ho prý Masaryk, když zvažovali upravit pro výstavní účely hodonínskou Besedu, a radil: "Nezůstávejte v hospodě!". Soutěž proběhla v roce 1910 a porotci (Joža Uprka, Jano Köhler, Vladimír Fischer, Dušan Jurkovič) doporučili k provedení návrh Antonína Blažka (1874 - 1944). Stavba byla veřejnosti otevřena slavnostní vernisáží 4. května 1913.

Spolková budova sloužila především prezentačním účelům, přičemž je třeba zdůraznit, že výstavní aktivity spolku byly velmi bohaté. Vedle prezentace vlastní tvorby představovali místnímu publiku také díla autorů sdružených v jiných spolcích, včetně zahraničních. Zároveň SVUM dbalo i o činnost osvětovou. Ve svých prostorách pořádal hrnčířský a tkalcovský kurz, ve kterých se lidoví džbánkaři a tkalci učili pod vedením zkušených mistrů a za účasti umělců spolku svému řemeslu.

Spolek si postupně vytvořil široký okruh svých příznivců, tzv. přispívajících členů, pro něž vydával členské prémie, což byla drobná dílka např. grafické listy, medaile, keramické sošky nebo knižní publikace. Svou činnost pak propagoval ve vlastním časopise "Uměleckém listu" a v ročence "Almanach SVUM", což mělo velký význam pro šíření spolkových idejí a prací členů sdružení.

Negativně zasáhla do činnosti spolku druhá světová válka, na jejímž konci došlo k bombardování Hodonína a Umělecký dům byl velmi poškozen. Naštěstí jeho umělecké sbírky nebyly zničeny, a tak byl po náročné opravě 8. června 1947 znovu slavnostně otevřen.

Činnost Sdružení výtvarných umělců moravských byla ukončena v roce 1959. Po převzetí budovy do státní správy byla v roce 1960 ustavena Galerie výtvarného umění v Hodoníně, která v budově sídlí i nyní. Výtvarná díla z majetku bývalého spolku SVUM se stala základem stále doplňovaného fondu této sbírkotvorné instituce. Současným zřizovatelem Galerie výtvarného umění v Hodoníně je Jihomoravský kraj se sídlem v Brně.

Stavba Domu umělců vznikla díky iniciativě členů SVUM s představou novodobého sakrálního místa, chrámu národního umění, kde má příchozí prostřednictvím uměleckých děl povznášet svého ducha.

Budova postavená v letech 1910 - 1913 patří k vrcholným dílům Antonína Blažka (1874 - 1944) a k nejvýznamnějším architektonickým památkám ve městě. Architekt navrhl tuto budovu v duchu jejího poslání jako moderní spolkovou a výstavní prostoru. Rozmístěním okenních otvorů a horním osvětlením dosáhl optimálního světla ve výstavních sálech, vhodně kombinovaného s osvětlením umělým. Vyváženou funkční a dekorativní stránku podtrhl volbou materiálu i střídmou barevností a doplnil plastikami členů SVUM.

Při realizaci Blažek aktivně přistoupil k lidovému odkazu a usiloval o jeho originální přetvoření s velkým citem pro kolorit kraje a urbanistické začlenění stavby do okolí. Vzájemně propojil romanticky interpretované historizující a secesní prvky a obohatil je ornamentální nástěnnou malbou a především dvěma vstupními žudry.

Celkový dojem umocnilo vybavení rustikálním nábytkem a dřevěným stropem v části interiéru, odvozeným z lidového prostředí, a malířská výzdoba Jano Köhlera (1873 - 1941). Blažek se těmito motivy snažil navazovat na to, co jako nesporný inovační přínos na přelomu století do středoevropské architektury vnesli Witkiewicz v Zakopaném a Jurkovič na Radhošti nebo v Luhačovicích. Stavba vypovídá o autorově cíli: sloučení romantizující siluety s folklorně inspirovaným detailem.

Podle původních představ měly mít v Domě umělců své místo vedle výstavních prostor i místnosti pro spolkovou činnost a uměleckořemeslné dílny v duchu snahy o Gesamtkunstwerk, tedy jednotu uměleckých druhů. Měl to být tedy skutečně chrám umění, zastřešující řadu uměleckých aktivit.

Pro rozšíření výstavní činnosti a celého provozu spolku navrhl Blažek v roce 1915 přístavbu v zadní části. V době první světové války byly provedeny dílčí úpravy pro dočasný lazaret. Další návrhy na přístavbu přízemí Domu umělců do dvora a prodloužení obou křídel budovy pocházejí z roku 1936 a byly v pozměněné formě provedeny v letech 1940 - 1941. Jejich autorem je opět Antonín Blažek. Dům umělců byl částečně zničen náletem v listopadu 1944, návrh a následnou opravu provedl po Blažkově smrti v roce 1944 v jeho duchu přítel a kolega ze SVUM Karel Madlmayr. Zrušením spolku SVUM v roce 1959 byl Dům umělců začleněn do sítě československých státních galerií. Současným zřizovatelem Galerie výtvarného umění v Hodoníně je Jihomoravský kraj se sídlem v Brně.

Webové stránky: www.gvuhodonin.cz

Adresa: Úprkova 2, Hodonín

Galerie výtvarného umění v Náchodě

Galerie výtvarného umění v Náchodě je paměťovou sbírkotvornou institucí zaměřenou na ruské malířství 19. a první poloviny 20. století, na české umění se zřetelem k regionu. Vlastní také fond evropského umění 16. až 20. století. Orientuje se na všechny hlavní obory současného výtvarného umění. V lichých letech pořádá na ochozu jízdárny výměnné autorské výstavy a v jejím přízemí představuje svou výjimečnou sbírku ruského malířství. V sudých letech představuje rozsáhlými retrospektivami pozoruhodné osobnosti české výtvarné scény, každoročně pak čtyřmi výstavami umělce a umělkyně věku do čtyřiceti let. Sezónu vždy v listopadu a prosinci uzavírá monumentálním salonem širšího regionu. Pro veřejnost Náchodska pořádá ob rok multigenerační výtvarnou soutěž Naše galerie s výstavou jejích výsledků. Výstavy doprovázejí katalogy a kvalifikovaná pedagogická práce s předškoláky, s mládeží základních, středních i speciálních škol a s veřejností. Vedle tvorby a prezentace sbírky je základem práce galerie výstavní, ediční a pedagogická prezentace výsledků výzkumu výtvarné sféry široce pojatého regionu. K tomu využívá nadčasové bezbariérové výstavní prostory patřící k nejpůsobivějším v České republice.

GVUN realizuje výstavní plán v zámecké jízdárně: v různých kombinacích v přízemí, v kabinetu kresby, grafiky a fotografie a na ochozu. Pracuje nejrůzněji s vlastními fondy; nejčastěji ale systematicky a pravidelně s atraktivním a divácky vděčným žánrovým ruským malířstvím 19. a první poloviny 20. století, na které se specializuje. Každoročně představuje osobité české umělce druhé poloviny 20. století, cca čtyřikrát v roce prezentuje mladé autory v cyklu Umělci do čtyřiceti let (malba, kresba, grafika, plastika, fotografie, foto-grafika, objekty, instalace, videoart, nová média). Autorské a kolektivní výstavy českého umění doplňuje atraktivními sbírkovými expozicemi jiných paměťových institucí. Zařazuje také prezentace okruhů užitého umění (knižní kultura, ilustrace, textilní umění, řemeslná tvorba) většinou formou tematických výstav. Pozornost věnuje také širšímu regionu, vyhledává a cestou autorských i kolektivních výstav ukazuje výrazné osobnosti regionu minulosti i současnosti. Nejaktuálnější tvorbu regionu předvádí tradiční Náchodský výtvarný podzim.

První historicky doloženou výstavu soch a obrazů v Náchodě uspořádala roku 1902 Učitelská jednota Komenský v budově náchodské reálky. Na činnost Jednoty navázal pořádáním pravidelných výstav studentský spolek BOR, který mohl od roku 1914 využívat galerii v nově postaveném náchodském Městském divadle. Roku 1934 zřídila náchodská Muzejní společnost v budově školy na Karlově náměstí Městskou obrazárnu, ve které byly soustředěny obrazy ze sbírek města Náchod, Městské spořitelny a zapůjčena díla ze sbírky velkoobchodníka Lea Strasse, a nakupovala do ní pravidelně obrazy z výstav pořádaných spolkem BOR. Za války byla obrazárna zrušena a sbírky rozptýleny. Po válce se obrazárna stala součástí Městského muzea a ta část sbírky, kterou se podařilo obnovit, byla vystavena od roku 1950 na náchodském zámku. Od roku 1963 se sbírka stala součástí Okresního vlastivědného muzea a galerie v Náchodě.

1. 1. 1966 byla založena Okresní galerie výtvarného umění v Náchodě. Její základní sbírkový fond tvořil fond bývalé Městské obrazárny: obrazy, kresby a grafické listy (celkem 207 položek), převedený z okresního muzea.

V letech 1966-1972 vedla galerii promovaná historička Hana Kadeřávková. Od Okresního muzea v Náchodě převzala většinu původního sbírkového fondu Městské obrazárny a provedla jeho základní evidenci a uložení. V roce 1967 získala pro galerii specializaci na ruské malířství 19. století. V zoufalých ekonomických a materiálních podmínkách zahájila skromnou výstavní činnost, v dubnu 1968 připravila v pěti sálech náchodského zámku první stálou výstavu ruského malířství (z fondů Národní galerie v Praze) a položila základy sbírky ruského malířství náchodské galerie. Hana Kadeřávková byla sice po politických prověrkách v roce 1970 ve funkci potvrzena, její činnost se však podle svědectví pamětníků i nepřímých vyjádření v archívních materiálech stala terčem kritiky stranických a nadřízených orgánů. Krátce před definitivním odvoláním roku 1972 ji postihlo těžké srdeční onemocnění.

V letech 1972-1992 byl ředitelem galerie absolvent Střední průmyslové školy sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší Jindřich Roubíček (1972 byl pověřen řízením galerie, 1974 jmenován jejím ředitelem). Koncem roku 1972 galerie přišla o výstavní prostory z důvodu rozsáhlé a dlouhodobé opravy zámeckého areálu. J. Roubíček instituci stabilizoval, dosáhl vylepšení jejího finančního a materiálního zabezpečení, rozvinul náhradní výstavní činnost v okresech Náchod a Trutnov a usiloval získat nové sídlo i vlastní výstavní prostory. V roce 1978 adaptoval skromný prostor (po redakci regionálního listu Nový čas) v centru města pro tzv. Malou výstavní síň OGVUN. Tehdy také získal do majetku organizace zchátralou zámeckou jízdárnu a zahájil její adaptaci pro potřeby galerie. Obě stavby organizoval a řídil stavitel Zdeněk Jirka. Jízdárna se stala na podzim 1983 novým sídlem náchodské galerie. V jejím přízemí našla místo stálá expozice ruského malířství, na ochozu jízdárny a v Malé výstavní síni byly pořádány výměnné výstavy českého současného umění. J. Roubíček tím dal instituci po těžkých létech provizorií, vůbec poprvé, trvalé sídlo se zázemím a vytvořil tehdy nadstandardní podmínky pro výstavní činnost, uložení a zabezpečení sbírek i pro styk s veřejností. Intenzívně rostl sbírkový soubor ruského malířství, extenzívně (převážně převody z MK ČR), "ideově" limitována, sbírka českého umění. Koncem 80. let měla galerie tři odborné síly. Cílevědomě se pracovalo s umělci regionu (1984 založen Náchodský výtvarný podzim), nadstandardně se školní mládeží. V lednu 1991 došlo k delimitaci galerií pod MK ČR a galerie přijala název Státní galerie výtvarného umění v Náchodě. V roce 1992 se J. Roubíček vzdal funkce ředitele a až do odchodu do penze k 31. 1. 1995 působil v galerii jako kurátor. Od roku 1991 GVUN spolupracovala s profesním sdružením Rada státních galerií (dnes Rada galerií České republiky). Od roku 1999 je řádným členem RGČR. V letech 1993-1997 byla generálním sponzorem galerie firma IMP Leas (do fúze s GE Capital), která umožnila vytvořit náročný a kvalitní ediční program. V souvislosti s územně-správní reformou přešla galerie od 1. 6. 2001 pod Královéhradecký kraj a přijala název Galerie výtvarného umění v Náchodě. Díky grantům Ministerstva kultury ČR a finanční účasti zřizovatele probíhá nepřetržitě od roku 2000 náročný program rozsáhlého restaurování sbírkových předmětů. V roce 2002, po uplynutí desetileté zákonné lhůty chránící veřejné instituce sídlící v soukromých restituovaných objektech před výpovědí, dostala galerie bezpodmínečnou výpověď z Malé výstavní síně na náměstí TGM (vzápětí v ní byla zřízena herna).

Od roku 1992 řídí organizaci Jan Kapusta. V galerii pracuje od roku 1980 mimo jiné jako kurátor sbírkových a mobiliárních fondů. V roce 1992 byl pověřen vedením organizace a po absolutoriu uměnovědy na Ústavu dějin FF UK v Praze v roce 1994 jmenován jejím ředitelem. Po delimitaci galerie pod Královéhradecký kraj v roce 2001 byl ve funkci potvrzen, pozici obhájil v letech 2013 a 2018.

Sbírka Galerie výtvarného umění v Náchodě má kořeny v bývalé Městské obrazárně, která byla veřejnosti zpřístupněna již v roce 1934 Muzejní společností v Náchodě. Tehdy měl Náchod svou vlastní veřejnosti přístupnou obrazárnu jako třetí město v Čechách. Po založení Okresní galerie výtvarného umění v Náchodě byl umělecký fond bývalé Městské obrazárny na ni muzeem převeden. Úkolem OGVUN bylo tvořit sbírku českého výtvarného umění se zřetelem k regionu. Roku 1967 byla galerii přidána specializace na ruské malířství 19. a počátku 20. století. Vlastní skromný fond ruské kresby a malby byl postupně rozšiřován převody a především nákupy. Do současnosti se podařilo získat relativně početný soubor maleb, kreseb, grafiky a plastiky ruských umělců 19. a počátku 20. století, patřící k nejvýznamnějším sbírkám ruského umění u nás (Národní galerie Praha, Galerie výtvarného umění v Ostravě). V duchu starších snah, "vybudovat galerii umění slovanských zemí", začaly vznikat od roku 1986, díky nákupům MK ČR na veletrhu umění socialistických zemí Inter Art v Poznani, kolekce současné malby, kresby grafiky a plastiky ruské i dalších národních škol tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik a rovněž Polska a Bulharska.

Sbírka galerie se tak vyvíjela ve dvou liniích. Ruská sbírka podává přiměřenou představu zejména o malbě druhé poloviny 19. století a prvních dvou desetiletí 20. století. Česká sbírka 19. až 21. věku není vyhraněná ani ucelená, avšak ve vývojové linii obsahuje kvalitní díla romantismu, realismu 19. století a moderních směrů a tendencí 20. a 21. století, zejména v oborech malířství, plastiky, kresby a grafiky. Většinou autorskými soubory v ní jsou zastoupeny i pozoruhodné osobnosti regionu. Součást sbírky českého umění tvoří i autorské kolekce fotografií. Sbírka, která vznikala historicky, ovlivňována kulturním klimatem, místním kvalifikovaným sběratelstvím, politickými poměry, ekonomickými i personálními limity, rostla nejen koncepčními akvizicemi, ale od konce 60. let také převody nákupů Ministerstva kultury České republiky a dary od organizací a soukromých osob. Zcela výjimečným darem z roku 1983 byl početný soubor obrazů, v němž vedle kvalitních českých děl 1. půle 20. století zaskvěly se mimořádné malby německého, francouzského a španělského původu. Na druhé straně sbírka v 90. letech citelně utrpěla uznáním restitučních nároků. Jednotlivé oborové soubory, jakkoliv nejsou početně ani kvalitativně vůči sobě v poměru, se navzájem doplňují i podporují a vytvářejí zajímavý, pestrý, pro uměleckohistorický obor a pro veřejnost nezanedbatelný celek.

Sbírku náchodské galerie tvoří několik fondů:
České (i slovenské) umění 19. až 21. století - obrazy, kresba, grafika, fotografie, plastika, textil, sklo, keramika
Ruské malířství 19. a počátku 20. století, se zřetelem k fenoménu ruské emigrace 1. poloviny 20. století - obrazy, kresba, grafika, plastika, ikony 17. až 20. století, také obrazy a grafika 70. a 80. let 20. století
Umění pobaltských republik 70. až 90. let 20. století - obrazy, kresba, grafika, plastika
Polské umění 60. až 90. let 20. století - obrazy, kresby, grafika, plastika, koláž
Bulharské umění 2. poloviny 20. století - obrazy
Evropské umění - italské, německé, rakouské, španělské, francouzské 16. až 20. století - obrazy, grafika

Sbírkové fondy GVUN jsou zapsány v Centrální evidenci sbírek MK ČR, www.cesonline.cz.

GVUN realizovala vědecké sbírkové katalogy: Ruská malba, kresba a grafika od poloviny 20. století ze sbírky Galerie výtvarného umění v Náchodě Julie Jančárkové a Polské umění ze sbírky Galerie výtvarného umění v Náchodě / Sztuka polska ze zbioróv Galerii Sztuki w Náchodzie Krysztofa Dackiewicze.

Díla ze sbírek galerie jsou ve zdigitalizované podobě přístupná široké i odborné veřejnosti zde na webu v sekci sbírky.

Webové stránky: https://www.gvun.cz

Adresa: Smiřických 272, 547 01 Náchod

Galerie výtvarného umění v Ostravě

Galerie výtvarného umění v Ostravě je příspěvkovou organizací Moravskoslezského kraje a je to největší sbírkotvorná galerie v kraji. Výstavy a akce pořádané GVUO ročně navštěvuje přes 100 000 milovníků umění. Sbírky GVUO se stále rozšiřují a v tuto chvíli už zahrnují přes 23 000 uměleckých předmětů. Výstavní prostory GVUO najdete v Domě umění, památkově chráněné budově z roku 1926, která patří mezi skvosty ostravské architektury. Kvalita sbírek řadí GVUO mezi 5 nejvýznamnějších sbírkotvorných galerií v České republice.

Ostrava se v prvních desetiletích 20. století etablovala v nové průmyslové a společenské centrum regionu. Velmi záhy začali obyvatelé města pociťovat nedostatek adekvátního výstavního prostoru. Se vznikem Československa přišla brzy i idea Domu umění, který by prezentoval stálou expozici, jejíž základ tvořila Jurečkova obrazárna, vystavoval současné umění, sdružoval umělce a v neposlední řadě plnil výchovné a vzdělávací funkce. K realizaci výstavní budovy dopomohlo setkání Františka Jurečky, ostravského stavitele a sběratele umění, a prvního ředitele Domu umění Aloise Sprušila, který Jurečkův odkaz galerii neobyčejným způsobem rozvíjel v období první republiky.

Dům umění - památka moderní architektury

Od počátku 20. století s rozvojem Ostravska rostl zájem i o výtvarné umění. Dne 24. ledna 1923 byl založen "Spolek pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Moravské Ostravě", který vypsal veřejnou soutěž na novou výstavní budovu, jež bude respektovat nejaktuálnější světové trendy architektury. Porota, jejímiž členy byli V. V. Štech i architekti Fr. Vahala a B. Fuchs, udělila dvě druhé ceny návrhům K. Roškota a dvojice Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse. Ti posléze vypracovali definitivní plány, na jejichž základě R. Kaulich postavil Dům umění. Výstavní síň byla 13. května 1926 slavnostně otevřena. Pražští architekti, žáci J. Kotěry a J. Gočára, vyprojektovali budovu pokrokového puristického vzhledu, která akcentovala velké plochy cihlové stěny. Její jedinečné postavení v dobové architektuře spočívalo zvláště v použití lucernového osvětlení velkých sálů, které zajišťovalo ideální přístup denního světla k vystavovaným předmětům. Provoz současné galerie vyžaduje dílčí technologické a funkční úpravy, přesto i dnes můžeme budovu vidět v poměrně intaktní podobě.

Jurečkova obrazárna

Postava ostravského stavitele Františka Jurečka je již tradičně spojována s počátky Galerie výtvarného umění v Ostravě. Jureček se stal duchovním otcem výstavby takzvaného výstavního pavilónu, dnešního Domu umění. Jeho slavnostního otevření se bohužel nedočkal, zemřel 5. října 1925. Již před smrtí se však rozhodl věnovat spolku podstatnou část své sbírky výtvarného umění, což byl čin natolik výjimečný, že se správci Domu umění v čele s Aloisem Sprušilem rozhodli k jejímu trvalému zpřístupnění v takzvané Jurečkově galerii. Jednalo se o velmi cennou sbírku českého umění vedle tří kusů z 18. století (Grund) následovalo dvacet sedm významných obrazů z 19. století (Brožík, Havránek, Chittussi, Machek, Mánesové, Navrátil, Purkyně, Ullik, Uprka, Věšín) a několik položek slabší, či autorsky sporné úrovně. Soubor doplňují práce z počátku 20. století (zejména Slavíček, Hudeček) a skupina významných kreseb (Aleš, Jenewein, Marold, Preisler, Schwaiger, Švabinský). Tento velkorysý dar přispěl ke vzniku Galerie výtvarného umění v Ostravě, sbírkotvorné instituce, která do dnešních dnů shromáždila přes dvacet tři tisíc uměleckých položek.

Budova Domu umění byla postavena na základě veřejné soutěže, vypsané v roce 1923. Architektonický návrh, podle kterého s drobnými úpravami začal stavět Rudolf Kaulich, navrhli František Fiala a Vladimír Wallenfels, kteří s projektem označeným červeným čtvercem v anonymní soutěži skončili na druhém místě.

Webové stránky: www.gvuo.cz

Adresa: Jurečkova 9, Ostrava 1

Galerie Zdeněk Sklenář

Galerie Zdeněk Sklenář náleží ke generaci zakladatelů novodobého trhu s uměním po roce 1989 v tehdejším Československu. Svou pověst vybudovala na razantní dramaturgii, v níž se snoubí vrcholní umělci klasického a současného umění. K dnešnímu dni uspořádala více než 200 samostatných a mnoho skupinových výstav na území České republiky, Evropy, USA a Číny, především ve spolupráci s renomovanými galerijními institucemi.
Přirozenou součástí výstavní činnosti je činnost nakladatelská a vydavatelská. Galerie vydala více než 100 publikací, které citlivě propojují literaturu a filozofii s výtvarným uměním v mezinárodním kontextu. Je producentem filmů o umění, vydává grafická alba a listy předních českých a zahraničních výtvarníků.
Galerie iniciovala v Litomyšli v Mariánské ulici vznik dvou veřejných prostranství pro umění a relaxaci, která upravil architekt Josef Pleskot. První z nich - 1art - se studánkou Václava Ciglera vzniklo v roce 2011 a je druhým nejmenším soukromým veřejně přístupným parkem světa, druhé - 2art - zenová zahrada o ploše 164 m2, bylo otevřeno v roce 2017. Oba prostory se vzápětí staly vyhledávanými místy.
Ve vztahu k Číně je pozice galerie průkopnická. Stala se historicky první českou soukromou galerií, která v roce 2005 uspořádala v Pekingu výstavu ve spolupráci s Národní galerií Číny (NAMOC). Výstava Františka Kupky Člověk a Země byla přelomová i v tom, že výraznou měrou přispěla k proměně vztahů mezi Čínou a Českou republikou v oblasti kultury a umění. Popularizace čínského umění v České republice a českého umění v Číně patří k důležitým pilířům aktivit Galerie Zdeněk Sklenář, jež svou činností inspirovala i mnohé další osobnosti z obou zemí.
Vztah zakladatele galerie Zdeňka Sklenáře k Číně vychází z rodinného zázemí. Je synovcem a jmenovcem slavného českého malíře Zdeňka Sklenáře (1910-1986), který Čínu od dětství miloval a tříměsíční pobyt v této zemi v roce 1955 měl na jeho tvorbu a život zásadní vliv. 

Galerista Zdeněk Sklenář: Nový prostor Galerie Zdeněk Sklenář v Mikulandské ulici je výzvou, jak nově představovat umění a krásu.
Galerie Zdeněk Sklenář, založená v polovině 90. let 20. století galeristou, mecenášem a sběratelem umění Zdeňkem Sklenářem, synovcem předního českého malíře, grafika a ilustrátora Zdeňka Sklenáře (1910-1986), stála u zrodu novodobého českého trhu s uměním. Díky nepřetržité činnosti spočívající v představování nejvýznamnějších hodnot českého umění patří mezi základní stavební kameny současného galerijního provozu v České republice.
Od samého počátku jsou její aktivity směrovány k obnově vážnosti uměleckých autorit, které byly minulým režimem znevažovány a z nichž se postupem času staly dnes již umělecké fenomény mezinárodního významu. Šlo například o Zdeňka Sýkoru, Václava Boštíka, Karla Malicha, Milana Grygara, Josefa Šímu, Vladimíra Boudníka, Roberta Piesena, Františka Kupku a celou řadu dalších osobností.
Dramaturgie Galerie Zdeněk Sklenář se opírá o systematickou prezentaci českého umění u nás i v zahraničí - ve Finsku, Číně, na Kubě, v Německu, Velké Británii, USA a v dalších zemích. Galerie prezentuje díla umělců, jejichž tvorba sahá do časového období od realismu konce 19. století přes klasickou modernu k abstrakci až po tendence a významné směry současného umění. Galerie propojuje svou činnost s nejvýznamnějšími světovými institucemi, jako jsou například pekingská muzea CAFA Art Museum, Today Art Museum a The National Art Museum of China (NAMOC), MOCA v Chengdu, ZKM v Karlsruhe a Ludwig Museum v Koblenci, finské Pori Art Museum, Wifredo Lam Centre of Contemporary Art v Havaně a Guggenheimovo muzeum či MoMAv New Yorku.
Kromě výstavních aktivit se Galerie Zdeněk Sklenář věnuje rozsáhlé publikační činnosti. V rámci edičních řad vycházejí například monografie, katalogy k výstavám, ale i grafická alba a listy předních českých výtvarníků - mj. Milana Grygara, Karla Malicha, Zdeňka Sýkory nebo Václava Boštíka. Mnohé z těchto publikací byly oceněny v soutěži o Nejkrásnější českou knihu roku.
Důležitou je v kontextu výstavní dramaturgie také aktivní orientace na současnou uměleckou scénu v Číně. Galerie poskytuje pravidelné rezidenční pobyty v Ateliéru - Galerii Zdeněk Sklenář v centru současného umění Czech China Contemporary (CCC) v Pekingu, v němž provozuje ateliér nabízející zázemí talentovaným umělcům. V něm se nachází objekt Generátor - monumentální sochařská a architektonická realizace Jiřího Příhody, který ho pro tento prostor vytvořil. Současným českým umělcům rezidenční pobyty v Číně umožňují zapojit se do mezinárodního uměleckého dění. Do projektu byli doposud vybráni tito čeští umělci: Antonín Střížek, Jiří Příhoda, Josef Achrer, David Hanvald, Petr Lysáček, Marek Číhal a Pavel Forman.
V prosinci 2017 se Galerie Zdeněk Sklenář představila na nové adrese, v pražské Mikulandské ulici č. 7 (Schönkirchovský palác). Velkoryse pojatý prostor s více než 300 m² výstavní plochy nese rukopis architekta Josefa Pleskota, který jej citlivě zrekonstruoval. Jeho dispozice umožní Galerii Zdeněk Sklenář opět naplno rozvinout mnohočetné aktivity, pro něž ztratila ideální zázemí v roce 2013, kdy oba její výstavní prostory na Smetanově nábřeží č. 4 totálně zdemolovala exploze plynu způsobená cizím zaviněním.
V současnosti zároveň vzniká nadační fond Zdeněk Sklenář Foundation, který si klade za cíl systematicky uchovávat a rozvíjet odkaz předního českého umělce 20. století - malíře a grafika Zdeňka Sklenáře (1910-1986). Kromě sbírkotvorné činnosti se nově vzniklá instituce soustředí také na edukační a výzkumnou činnost. 

Webové stránky: www.zdeneksklenar.cz

Výstavní prostory Galerie Zdeněk Sklenář:

Galerie Zdeněk Sklenář, Litomyšl (1997-současnost)
1ar(t), 2ar(t) - veřejná prostranství pro umění a relaxaci, Litomyšl (2011, 2017-současnost)
Galerie Zdeněk Sklenář, Petrská, Praha (1999-2001)
Galerie Zdeněk Sklenář, Smetanovo nábřeží, Praha
Galerie Zdeněk Sklenář (2001-2013)
Galerie Zdeněk Sklenář | S (2011-2013)
oba výstavní prostory byly 29. 4. 2013 v 9:58 zničeny mohutnou explozí plynu způsobenou cizím zaviněním
Galerie Zdeněk Sklenář, Salvátorská, Praha (2014-2019)
Galerie Zdeněk Sklenář, Mikulandská 135/7, Praha (2017-současnost)
Ateliér - Galerie Zdeněk Sklenář - CCC Peking (2011-2018)
rezidenční pobyty talentovaných umělců

GASK - Galerie Středočeského kraje

GASK - Galerie Středočeského kraje sídlí v jezuitské koleji v Kutné Hoře. Je institucí zaměřenou svou sbírkou i výstavním programem na výtvarné umění 20. a 21. století. Jako instituce vznikla v roce 1963 pod názvem Středočeská galerie, v letech 1993-2009 pokračovala jako České muzeum výtvarných umění v Praze a pod názvem GASK - Galerie Středočeského kraje existuje od roku 2009.

V prostorách tří traktů ve dvou patrech jezuitské koleje probíhají výstavy proměnné a nachází se tu i nová stálá expozice naší sbírky. Na místě nejpřístupnějším - v přízemí koleje vystavujeme díla mladých umělců, a to jak autorů pracujících s tradičními výtvarnými médii, jako je malba, kresba, socha nebo instalace, tak i experimentální práce, využívající nejnovější technologické a vědecké poznatky v audiovizuální a multimediální oblasti spojující VJ-ing, videomapping a zvukové či světelné interaktivní sochařství. V souvislosti s designovým obchodem tu má své pevné místo i český design, oscilující na pomezí volného umění, situovaný do prostoru nazvaného Whitebox. Na stránkách naleznete i online výstavy.

GASK představuje moderní i současné umění citlivě a inspirativně komponovanými expozicemi. Navazujeme na poslání Jezuitské koleje jako domu vzdělání tím, že sbírkový fond a veškerý program měříme podle autentické pravdivosti svědectví a zprostředkováváme jejich sdělení v podobě co nejbližší dnešnímu člověku. Naše Lektorské centrum k výstavám připravuje programy a workshopy ve stejném duchu. Poskytujeme rovněž široké zázemí badatelům, konferencím a symposiím.

Galerie Středočeského kraje zvaná zkráceně GASK několikrát změnila od data svého vzniku svůj název i místo svého působení. Vznikla v roce 1963 jako regionální galerie Středočeského kraje a stala se součástí velkoryse koncipované sítě státních galerií v České republice. Oficiálně však byla ustavena pod názvem Středočeská galerie o rok později, kdy se vyčlenila z Krajského střediska památkové péče. Svou činnost zahájila řadou monografických výstav významných osobností českého moderního umění v různých centrech Středočeského kraje. Patřila k nim například výstava kreseb Otto Gutfreunda v Mladé Boleslavi v roce 1963, výstava Roberta Piesena na zámku v Nelahozevsi v roce 1964 a výstava Obrazů k Dantově Božské komedii Jaroslava Vožniaka v tomtéž roce v Roztokách u Prahy. K nejvýznamnějším počinům se řadila výstava surrealistického malíře Františka Janouška, která se uskutečnila v roce 1965 na zámku v Nelahozevsi. Středočeská galerie těmito výstavami demonstrovala programové rozpětí, v němž se odehrávala její další výstavní i sběratelská činnost, která se orientovala na moderní umění první poloviny 20. století a umění současné. Výstavu ze svých fondů poprvé představila na zámku v Nelahozevsi již v roce 1963. V roce 1965 zde otevřela stálou expozici prezentující výsledky akviziční práce, kterou postupně obměňovala. K mnohostranné činnosti galerie patřilo mimo jiné vybudování pamětní expozice Jiřího Karse ve Velvarech v roce 1963 a péče o fondy darů uměleckých děl Lidicím od jejich první výstavy v roce 1967. Po celou dobu své existence spolupracovala instituce s mnoha kulturními zařízeními v důležitých centrech Středočeského kraje. Působila například v Mladé Boleslavi, Čáslavi, Berouně, Rakovníku, Kolíně, Benešově, ve Slaném, v Lidicích, Poděbradech, v Kladně, Mělníce, Jemništi, Kutné Hoře, Průhonicích a Příbrami.

V letech 1969 až 1971 byly rekonstruovány tři historické domy v Husově ulici na Starém Městě pražském, kde bylo vytvořeno sídlo galerie a prostory pro proměnné výstavy. V roce 1971 zanikla s nástupem normalizace stálá expozice českého moderního umění na zámku v Nelahozevsi a namísto ní byla v roce 1977 vybudována expozice starého evropského, zejména španělského umění z roudnicko-lobkovické sbírky. Tato sbírka byla spolu se zámkem navrácena původním majitelům v rámci restitucí v roce 1993. V roce 1993 galerie získala nový statut a s ním i nový název České muzeum výtvarných umění v Praze, kterým tak demonstrovala i ve formální rovině odlišnost své orientace od směřování galerie v období normalizace. Od počátku devadesátých let usilovalo nové vedení muzea o perspektivní získání prostor pro vybudování stálé expozice českého umění dvacátého století v některém mimopražském kulturním centru i dalších výstavních prostor v Praze. V letech 1991 až 1995 využívalo díky dohodě s Karlovou univerzitou pro své výstavy současného umění prostory Křížové chodby Karolina.

V říjnu 1994 muzeum otevřelo nově rekonstruovaný dům U Černé Matky boží v Celetné ulici. Jedinečné kubistické památce, postavené architektem Josefem Gočárem v letech 1911 až 1912, se tak po dlouhých letech dostalo plné rehabilitace. Budova umístěná v historickém centru Prahy se sama stala hlavním exponátem originálně koncipované stálé expozice, která souzněla s aktuálními trendy evropského muzejnictví, směřujícími k vytváření celistvého obrazu uměleckých epoch. V roce 2002 zde muzeum ukončilo svou činnost.

Úsilí o získání důstojných prostor pro trvalé umístění galerijní sbírky bylo završeno v roce 1998, kdy vláda České republiky rozhodla o přidělení bývalé Jezuitské koleje v Kutné Hoře Českému muzeu výtvarných umění v Praze, které zde naplánovalo otevřít velkoryse koncipované, polyfunkční kulturní zařízení - Centrum umění Kutná Hora. V roce 2009 přesunula galerie své těžiště do zrekonstruovaných prostor Jezuitské koleje, kde začala nově působit pod nynějším názvem Galerie Středočeského kraje (GASK), příspěvková organizace Středočeského kraje. V květnu roku 2010 byla otevřena expozice sbírek a zahájen výstavní provoz. V roce 2013 byla dokončena rekonstrukce poslední části Jezuitské koleje - severního křídla a následně i okolních zahrad. Zprovozněním vizuálních heren, reprezentačních prostor barokní lékárny, konferenčního sálu a dalších výstavních prostor vzniklo jedinečné kulturní prostředí přívětivé pro široké publikum.

Webové stránky: www.gask.cz/cs

Adresa: Barborská 51-53, 284 01 Kutná Hora

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě sídlí v prostorách bývalého renesančního zámku na Vratislavově náměstí

Zámek dal vystavět na sklonku 16. století Vilém Dubský z Třebomyslic. Budova byla v následujících stoletích několikrát poškozena a poté opravena, její konečná podoba v novorenesančním slohu je z roku 1874.

Založení Horácké galerie se datuje k dubnu roku 1964. První výstavní prostory se nacházely ve druhém patře dnešní radnice, stálá expozice byla instalována ve dvou sálech novoměstského zámku. V roce 1972 byl pro potřeby galerie získán celý zámecký areál. Horácká galerie dnes svojí působností přesahuje hranice regionu.

Ve svém sbírkovém programu se galerie zaměřuje na dokumentaci děl nejvýznamnějších osobností regionálního umění v konfrontaci s českým výtvarným uměním. Rozsáhlé soubory pozůstalostí J. Laudy, J. Mařatky, V. Makovského, L. Martínka, K. Pokorného, J. Štursy a jiných autorů byly získány darem nebo odkazem umělců. Součástí sbírkového fondu je soustředěná kolekce hutního skla ze 60. a 70. let minulého století, pocházející z produkce známé sklárny ve Škrdlovicích u Žďáru nad Sázavou.

Historie zámku:

Uvádí se, že koncem 14. století nechali páni z Lipé postavit v Novém Městě tvrz. Sídlit zde měl Jindřich i jeho syn, kroměřížský probošt Čeněk z Lipé. Existenci tvrze nicméně žádná přímá písemná zmínka nedokládá. V devadesátých letech 15. století připojil novoměstské panství ke svému dominiu mocný Vilém z Pernštejna. Do malého městečka patrně Pernštejnové zajížděli jen výjimečně a neměli zde ani svého zástupce. Veškeré vrchnostenské záležitosti bylo možné řešit s úředníkem z hradu Pernštejna. V roce 1588 prodal Jan z Pernštejna zadlužený novoměstský díl Vilému Dubskému z Třebomyslic, jenž zde pravděpodobně působil už o rok dříve. V kupní smlouvě uvedená položka ,,zámek pustej a již nově vystavenej" dokládá existenci zámecké budovy. Po změně správního členění ji nechali postavit Pernštejnové v druhé polovině 16.století jako sídlo nově dosazeného úředníka a přechodný "trezor" pro kontribuční dávky. Nevelký renesanční zámeček, vybavený jen tím nejnutnějším, byl za Viléma Dubského upraven do podoby odpovídající sídlu šlechtice. Ve stejné době vznikly v sousedství budovy hospodářského dvora a pivovar se sladovnou. Zkonfiskovaný Dubského majetek připadl po Bílé hoře kardinálu Františkovi z Dietrichsteina. Dietrichsteinské rodové znaky se objevily na mnoha místech zámeckého interiéru. Kardinálův bratr Maxmilián pak novoměstský statek prodal hospodářskému radovi dietrichsteinských statků Šimonu Kratzerovi ze Šensperka. Objekt po letech opět sloužil jako feudální sídlo, tedy obydlí šlechtice, čemuž odpovídalo lepší a pohodlnější vybavení. Kratzer také nechal přistavět třetí křídlo raně barokního vzhledu. Při švédském tažení ve čtyřicátých letech 17. století vojáci zámek vyplenili a jeho majitele zastřelili. Dědicové odprodali panství knížeti Ferdinandu z Dietrichsteina. Odhadní cena velkostatku z té doby zhruba odpovídala dluhu, jenž měli Dietrichsteinové u Nadačního ústavu šlechtičen v Brně. Leopold z Dietrichsteina se tedy v roce 1699 rozhodnul umořit pohledávku postoupením novoměstského panství zmíněného ústavu. Zámek v Novém Městě tak byl využíván jako vzdálené a zřídka navštěvované letní sídlo představené a jejích hostů. Především zde ale úřadoval správce a další podřízený personál nadace. Jak se zámecké budovy dotkl velký požár města v roce 1723, není známo. Vzhledem k tomu, že představená Anna Konstancie Žalkovská z Žalkovic, ovdovělá svobodná paní Miniati di Campoli nechala v následujících letech zámek výrazně upravit a dostavět, lze předpokládat, že požár zámek poškodil stejně jako ostatní usedlosti ve městě, důkazy o tom však nemáme. Barokní přestavba se týkala zejména vstupního západního křídla, kde byla zřízena domácí kaple. Ke křídlu bočnímu přibyla přízemní arkádová chodba. Roku 1874 došlo k výrazným úpravám v klasicistním stylu. Představená povolila stavbu sloupové síně a zahradního pavilonu v zámecké zahradě, zámecká střecha byla pokryta břidlicí a celé sídlo dostalo víceméně takovou podobu, v jaké ho můžeme spatřit dnes. Jednopatrová budova zámku představuje trojkřídlý útvar v podobě široce otevřeného písmene U, doplněný o hospodářské a administrativní budovy v bezprostřední blízkosti. Vzhledem ke svému využití nebyl zámek nikdy příliš reprezentačně vybaven. V majetku Ústavu šlechtičen zůstal do roku 1699 až do zestátnění po druhé světové válce. Od roku 1964 zde sídlí Horácká galerie.

Webové stránky: www.horackagalerie.cz

Adresa: Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě

Klub V. kolona

Green Doors je nestátní nezisková organizace, která pomáhá lidem s duševním onemocněním na cestě zpět do zaměstnání. Podporuje je v úsilí překonat krizi způsobenou nemocí, aby co nejlépe zvládli pracovní zátěž.

Snažíme se co nejvíce propojovat sociální služby s životem v komunitě. Vycházíme z myšlenky, že obeznámenost veřejnosti s problematikou duševního zdraví usnadňuje lidem s duševním onemocněním jejich zařazení do běžného zaměstnání či do školy. Provozujeme tři podniky, ve kterých je služba pro širokou veřejnost propojena s rehabilitací. Také pořádáme kulturní a osvětové akce.

Naše poslání: je pomoci lidem s duševním onemocněním znovu najít sílu zapojit se do práce, podporovat jejich integraci do komunity a přispívat k destigmatizaci duševního onemocnění.

Naše zásady: respekt, profesionální, partnerský, individuální přístup, aktivní účast a zapojení lidí s duševním onemocněním.

Webové stránky: https://www.greendoors.cz/cs/landing_page/klub-v-kolona-3/

Adresa: Ústavní 249, PN Bohnice, Divadlo Za plotem, 181 00 Praha 8

Krajská galerie výtvarného umění Zlín

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně se věnuje především českému a slovenskému výtvarnému umění a architektuře 19. až 21. století. Spravuje a dále buduje sbírku uměleckých děl, pořádá výstavy, vzdělávací programy a spektrum své činnosti doplňuje o akce propojující různé obory kultury. Usiluje o to stát se jedinečným místem nevšedního vzdělávání a prostorem pro aktivní setkávaní s uměním. Jedním z podstatných cílů galerie je i stimulace výtvarného života v regionu.

Hlavním magnetem galerie je nově otevřená stálá expozice ve druhém patře budovy 14 zlínského továrního areálu, do které se galerie přestěhovala z Domu umění a zlínského zámku na jaře roku 2013. V jejím 1. patře vznikl také nový prostor pro krátkodobé výstavy.

Nadto galerie nabízí svým návštěvníkům možnost studia sbírkových předmětů a konzultace v oblasti výtvarného umění a architektury a také rozsáhlou specializovanou knihovnu a badatelnu. V návaznosti na svůj program vydává odborné publikace, mimo jiné čtvrtletník Prostor Zlín.

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně je členem Rady galerií ČR a členem Asociace muzeí a galerií ČR.

Profesionální galerijní činnost byla ve Zlíně započata 26. dubna 1936 zahájením prvního z jedenácti zlínských Salonů pořádaných firmou Baťa - od roku 1946 národním podnikem Baťa. Salony probíhaly až do roku 1948. Z pravidelných nákupů děl z těchto ojedinělých přehlídek soudobého československého, resp. českého (1939-1944) výtvarného umění byla programově ve Zlíně budována umělecká galerie. Ta po roce 1948 zanikla a byla opět obnovena - založena - v nových historických souvislostech na sklonku roku 1953 pod názvem Krajská galerie výtvarného umění kraje Gottwaldov s prozatímním sídlem na zámku v Kroměříži. V roce 1957 byla přemístěna do bývalého památníku Tomáše Bati ve Zlíně - nynějšího Domu umění. V letech 1958 až 1960 byla přechodně začleněna do Krajského vlastivědného ústavu. V roce 1960 se osamostatnila pod novým zřizovatelem Jihomoravským KNV v Brně a pod názvem Oblastní galerie výtvarného umění Gottwaldově vyvíjela činnost až do roku 1990, kdy se jejím zřizovatelem stalo Ministerstvo kultury ČR a instituce se přejmenovala na Státní galerii ve Zlíně. Nynější název Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně získala roku 2001 po převedení z ministerstva na Zlínský kraj. Od 1. května 2013 působí galerie v nových prostorách budovy 14 zlínského továrního areálu.

Dům umění:

Po tragické smrti Tomáše Bati (12. července 1932) byl na jeho počest postaven v roce 1933 v duchu zlínského funkcionalismu památník, jehož autorem byl významný zlínský architekt František Lydie Gahura. Standardní konstrukční modul (základ všech zlínských funkcionalistických budov) kombinoval se skleněnou výplní, vnitřní halový prostor rozčlenil pouze sloupy a doplnil jednoramenným schodištěm a dosáhl tak mimořádné čistoty prostoru. V roce 1948 byl památník přestavěn na Dům umění. V padesátých letech byla budova narušena necitlivými vnějšími přístavbami a interiérovými stavebními úpravami. Sídlem Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně byl Dům umění do jara roku 2013. Filharmonie Bohuslava Martinů zde sídlila do roku 2011 a nyní ji najdete v nových prostorách Kongresového centra.

Zámek Zlín:

Historie zámecké budovy ve Zlíně sahá až do druhé poloviny 15. století, což dokazují archeologické nálezy při jižním křídle dnešní stavby. Původní tvrz v letech 1578-80 nechala Anna manželka Jana z Kunovic přestavět do podoby pohodlného renesančního sídla. Barokní podobu zámku dala poslední držitelka panství rodu Rotalů Marie Terezie v sedmdesátých letech 18. století. V letech 1904-1905 nechal průmyslník Štěpán Haupt provést modernizaci, která značně setřela historický ráz zámku. Autorem přestavby byl vídeňský architekt Leopold Bauer.V roce 1929 prodal Haupt zámek městu, které budovu využívalo k různým kulturním akcím. Od roku 1958 se stal zámek sídlem Muzea jihovýchodní Moravy a expozic a depozitáře Krajské galerie výtvarného umění. Obě instituce opustily prostory zámku na jaře 2013 a jak galerii, tak muzeum najdete nyní ve zrekonstruované budově 14 zlínského továrního areálu na adrese Vavrečkova 7040.

Nový zlínský salon:

Absence široce založených hodnotících přehlídek výtvarného umění vedla zlínskou galerii k obnovení baťovských Zlínských salonů. Jedenáct přehlídek soudobého výtvarného umění proběhlo ve Zlíně v letech 1936-1948. Trienále Nový zlínský salon na tuto tradici navazuje.

Zahájení prvního ročníku proběhlo přesně šedesát let po vernisáži 1. Zlínského salonu dne 26. dubna 1936. Stimulace přišla ze současné výtvarné scény. Ta se v průběhu několika desetiletí rozrostla natolik, že i odborná veřejnost má mnohdy problémy se zde orientovat.

Obnovené zlínské salony si kladly za cíl srovnat pražský výtvarný život, který zaujímá více než dominantní postavení, s uměním v regionech, i s českými umělci v zahraničí, a ukázat rozmanitost v českém (a slovenském) výtvarném umění. Postupně byl Nový zlínský salon pojímán spíše jako festival spojující různé výstavní formáty a doprovodné aktivity na bázi společných významových faset, ovšem bez ambice na vytvoření reprezentativního nebo dokonce objektivního přehledu současného umění.

Všechny dosavadní ročníky salonů realizovala galerie ve spolupráci s Městem Zlínem, Okresním úřadem ve Zlíně respektive Zlínským krajem, Ministerstvem kultury ČR a za podpory nadace Tomáše Bati a dalších partnerů - sponzorů z podnikatelské sféry.

Zlínský salon mladých:

Zlínský salon mladých se zaměřuje na nejzajímavější díla mladších umělců a - stejně jako přehlídka výtvarného umění Nový zlínský salon - navazuje na tradici významných kulturních aktivit, které byly ve Zlíně realizovány v 30. a 40. letech. Konkrétně šlo o Zlínské salony soudobého umění (probíhaly v letech 1936-1948) a Výstavy mladých (konané v letech 1940 - 1943).

Obě přehlídky vzešly z iniciativy Jana Antonína Bati, který byl skutečným mecenášem kultury a umění. Dlouhodobě usiloval o vytvoření stálé umělecké galerie ve Zlíně - ta byla postupně dotvářena na podkladě Baťovy soukromé sbírky a dále rozšiřována o významná díla na zlínských salonech vystavovaných umělců. Již z prvního salonu byla získána četná výtvarná díla soudobých autorů - z prvních přehlídek byly zakoupeny plátna V. Beneše, V. Špály, J. Krále, K. Holana, J. Baucha, ale i známá Noc v Oceánii od Toyen nebo obraz od J. Štýrského. Již I. Jarní zlínský salon (v roce 1936) zaznamenal značný úspěch. Zúčastnilo se jej 207 českých a slovenských malířů a sochařů, včetně nejpřednějších uměleckých osobností a na československé poměry měl až neuvěřitelnou návštěvnost: 90 tisíc osob.

Na tradici baťovských přehlídek soudobých talentů, přerušenou válkou a dvěma režimy, navazují obnovené zlínské salony. Zatímco prvá tři uvedení obou trienále (1996 - 2003) byla konstruována coby výstavy současného českého výtvarného umění, od roku 2006 jsou zde prezentovány také přední osobnosti slovenské umělecké scény. Tato striktně výběrová přehlídka si klade za cíl objevovat tvůrčí talenty a zaměřuje se přitom na nejvýznačnější postavy nejmladší generace umělecké scény. Jejím stěžejním záměrem je objevovat uvnitř nové generace umělců skutečné osobnosti.

Webové stránky: https://www.galeriezlin.cz/cs/

Adresa: Vavrečkova 7040, Zlín

Kunsthalle Praha

Místo bývalé Zengerovy transformační stanice v historickém centru Prahy se oživilo programem pro co nejrozmanitější publikum. Najdete zde tři rozsáhlé galerijní prostory, design shop, bistro i kavárnu s terasou a půvabným výhledem na Petřín a Pražský hrad. Mezinárodní program staví na krátkodobých výstavách současného a moderního umění, stejně tak na inovativních vzdělávacích aktivitách.

Její misí je přispět k hlubšímu porozumění českého a mezinárodního umění 20. a 21. století. Uměleckou sbírkou, výzkumem i podporou zahraničních rezidencí pro umělkyně, umělce a kurátorky nebo kurátory usilují o maximální provázání naší umělecké scény s tou světovou.

Názvem Kunsthalle Praha reflektují vzpomínku na multikulturní kořeny Prahy jako města tří národů, dvou jazyků a jedinečného půvabu. Společně vytváří inspirativní prostředí, které všem umožňuje objevovat a sdílet mezi sebou nové pohledy na kulturu a na svět, v němž žijeme.

Samotný název Kunsthalle Praha se pojí s mezinárodně srozumitelným a především co nejpřesnějším pojmenováním naší instituce. Tzv. kunsthalle, které vznikly již koncem 18. století, byly v běhu historie považovány za prostory, kde se konají krátkodobé výstavy soudobého umění. Takové kunsthalle můžeme dnes najít po celé Evropě.

Na straně jedné působila muzea coby místa pro prezentaci a uchovávání vlastních sbírek, na straně druhé ony kunsthalle pro představování krátkodobých výstav žijících umělců. Postupem času se pojetí obou typů institucí začalo prolínat. Proto je také přirozené, že v Kunsthalle Praha budujeme svou vlastní sbírku, trvale ji ovšem nevystavíme - postupně vám ji odhalíme skrze krátkodobé tématické výstavy i prostřednictvím online databáze.

Kunsthalle v současnosti rovná se laboratoř kritického myšlení a otevřeného dialogu o aktuálních tématech, jak v umění, tak ve společnosti. Cílem není umění konzervovat, ale nabízet nové pohledy a progresivní tendence, reflektovat svět, v němž žijeme. Navíc, onen německý termín "kunsthalle" chápeme i jako reflexi multikulturních kořenů Prahy coby města tří národů, dvou jazyků a jedinečného půvabu.

Praha byla v 19. století a následně i v celé první polovině 20. století mimořádně významnou kulturní křižovatkou Evropy - a to i díky soužití Čechů, Němců a židovské komunity. Přišlo nám důležité se k německému termínu "kunsthalle" vrátit a přirozeně ho propojit s českým názvem hlavní metropole. Bereme to zkrátka jako takový signál, abychom si společně uvědomili takto zásadní a stále velmi inspirativní kus naší vlastní historie. Proto Kunsthalle Praha.

Webové stránky: https://www.kunsthallepraha.org

Adresa: Kunsthalle Praha, Klárov 5, 118 00, Praha 1

Leica Gallery Prague

Leica Gallery Prague je fotografická galerie, která je součástí celosvětové sítě Leica Galerií. Sídlí v centru Prahy, výstavní prostory doplňuje kavárna a fotografické knihkupectví. Galerie také pořádá večerní besedy s významnými osobnostmi fotografie, fotografické workshopy, lektorské programy pro studenty a zabývá se prodejem uměleckých fotografií.

Webové stránky: www.lgp.cz

Adresa: Školská 28, Praha 1

Mělnické kulturní centrum - Galerie Ve Věži

Mělnické kulturní centrum zahájilo provoz galerie Ve Věži v červnu 2013. Společnost navázala na své předchůdce, kteří zprostředkovávali návštěvníkům výtvarné umění už od roku 1968, kdy byly prostory Pražské brány přeměněny na galerii pod vedením akademického malíře Vladimíra Veselého, dlouholetého ideového otce galerie.

Galerie láká své návštěvníky na kvalitní výstavní program současného umění. Představuje návštěvníkům galerie současné výtvarné techniky včetně ilustrace, grafiky, komiksu a další, program se nevyhýbá ani médiu fotografie. Oslovujeme rádi mladou uměleckou generaci, která je často neobjevená, nemá možnosti vystavovat v adekvátních prostorách, a přitom skrývá mnoho talentu. Vedle mladých umělců představujeme také tvorbu starších a zkušených výtvarníků.

Od roku 2013 jsme uspořádali více než 50 výstav, na nich se představilo více než 110 výtvarníků. Mezi nimi například Vladimír Veselý, Hza Bažant, Lukáš Urbánek, David Cajthaml, Vojtěch Velický, Jindřich Štreit, Petr Nikl, Toy_Box, Galina Miklínová, Štěpánka Jislová, Lucie Lomová, Boris Jirků, Lenka Falušiová, Jaromír 99, Veronika Vlková a Jan Šrámek, Milli Janatková, Mirek Pásek, Olga Vychodilová, Aida Líhová-Legnerová, Pavel Šimral, Vladimír Líbal, Olga Otáhalová a mnoho dalších

V roce 2017 vytvořila výtvarnice Toy_box velkoplošnou malbu na stěnu autobusového nádraží, v roce 2021 byla pomalována stěna přístupové chodby městské knihovny dvojicí výtvarníků Veronikou Vlkovou a Janem Šrámkem.

Ve spolupráci se samotnými autory připravujeme tematické doprovodné programy a workshopy, dramaturgicky spolupracuje galerie i s dalšími pobočkami Mekuc především s městskou knihovnou.

Jediná dochovaná brána městského opevnění byla vystavěna současně s opevněním ve druhé polovině 13. století. Sloužila ke střežení města od jihu (od Prahy). Po požárech v letech 1652 a 1799 prošla proměnou. Na západní straně se zachoval portálek, který dokládá dřívější existenci orloje s cimbálkem. Ve třetí čtvrtině 19. století byl zřízen přístavek se schody do prvního patra. V roce 1882 byla upravena na vodárnu a takto sloužila až do roku 1930. Přitom v letech 1916-1920 byla rekonstruována architektem Kamilem Hilbertem.

Městská knihovna Mělník - Galerie Za Rohem

Galerie vznikla se záměrem pořádat v nevyužitém prostoru obsahové výstavy, více spolupracovat s místními školami a dát prostor k vystavování děl studentů.

Webové stránky: https://www.mekuc.cz/galerie-ve-vezi

Adresa: Pražská brána, ul. 5. května, 276 01 Mělník

Městská galerie MY - Výstavní síň Jany a Josefa V. Scheybalových

Galerie se zaměřuje na výstavy výtvarného umění spojené s regionální kulturní historií a místopisem. Doplňkovou činností je drobný prodej uměleckých předmětů, katalogů a knih s regionální tématikou. Poskytuje poradenství v oblasti cen obrazů a uměleckých předmětů. 

Webové stránky: www.jablonec.com

Adresa: Kostelní 1/6, Jablonec nad Nisou

Galerie města Kolín

Galerie města Kolína zhmotňuje představu o ušlechtilém výstavním prostoru, kde si můžete bez rušivých elementů vychutnat krásu současného výtvarného umění. Galerie prošla rekonstrukcí pod vedením renomovaného architekta Davida Vávry, přičemž cílem rekonstrukce bylo vzkříšení prvotního záměru architektů Freiwalda a Böhma, a ponechání jejich dobové zprávy. Galerie se díky tomu proměnila v reprezentativní, zářivě bílý výstavní prostor.

Stejně jako v Chrudimi, i v kolínském divadle je galerie umístěna v 1. patře pod střechou. Odměnou za výstup po schodech vám bude harmonický prostor s rozptýleným horním osvětlením a jasem z bočních oken. Tři sloupy spojují dva různé prostory v galerii do jednoho celku. Hlavní sál galerie je bez zbytečných architektonických fines, ale slouží pouze jako elegantní výstavní prostor. Galerii můžete tiše opustit za polopropustnou perspexovou stěnou.

K probíhající rekonstrukci architektonický tým Davida Vávry přistupoval tak, aby byly co nejvíce zachovány původní prvky. Cílem bylo zejména vzkříšení původního záměru Freiwalda a Böhma a dochování detailů historického vývoje. Všechny rušivé inženýrské sítě, elektrické rozvody, vytápění a vzduchotechnika jsou uchovány ve dvojité stěně.

Přáli bychom si, aby nová Galerie města Kolína byla vzorem a oporou pro současnou i budoucí generaci. Všem divákům přejeme, aby si našli do galerie cestu a návštěva divadla jim poskytla pestrou paletu kulturních zážitků.

Webovéstránky: https://www.divadlokolin.cz/cms/galerie-mesta-kolina

Adresa: Smetanova 557,280 02 Kolín IV

Galrie Malovaný dům v Třebíči

Jeden z nejkrásnějších renesančních domů v Třebíči nechal postavit v 16. století italský kupec Francesco Calligardi pro svoji lásku. Italští stavitelé svému krajanovi vystavěli nádhernou renesanční budovu vyzdobenou figurálními sgrafity.

Symbol lásky domu zůstal dodnes, v prvním poschodí se nachází obřadní síň. V přízemí kromě expozice Kaiserpanorama - předchůdce kinematografu, sídlí galerie výtvarného umění, kde se střídají krátkodobé výstavy zejména regionálních umělců.

Webovéstránky: https://www.mkstrebic.cz/vystavy/

Adresa: Karlovo náměstí 53, 674 01 Třebíč

Galerie Předsálí Třebíč

Na horní straně Karlova náměstí stojí od roku 1871 centrum kultury a umění - Národní dům.

Galerie Předsálí před vstupem do velkého divadelního sálu, zřízená v roce 2016, slouží ke krátkodobým výstavám výtvarných děl regionálních umělců.

Webovéstránky: https://www.mkstrebic.cz/vystavy/

Adresa: Karlovo náměstí 58/47, 674 01 Třebíč

Výstavní síň Předzámčí Třebíč

Při návštěvě zámeckého areálu zavítejte také do výstavní galerie, nacházející se v přízemní části Předzámčí.

Galerie Předzámčí nabízí návštěvníkům od roku 2013 krátkodobé výstavy grafik, kreseb, ilustrací, plastik a dalších děl z tvorby regionálních umělců.

Webovéstránky: www.mkstrebic.cz

Adresa: Zámek 1, 674 01 Třebíč

Galerie Ludvíka Kuby

Většinu obrazů nakoupila Městská spořitelna v Březnici na počátku 20. století a v roce 1959 je věnovala Státní spořitelna městu. Další část současné sbírky tvoří soukromé dary, zejména autora a jeho rodiny. První výstava v Březnici se uskutečnila v červnu 1913 v sále hotelu Musil, kde bylo vystaveno 130 obrazů. V roce 1932 vznikla v prostorách Městské spořitelny v Obecním domě na náměstí Kubova síň. Druhá výstava, kterou uspořádal spolek Bozeň, byla od 13. srpna 1933 a bylo vystaveno 50 originálů. Galerie Ludvíka Kuby byla otevřena 12. července 1959 a do 31. října 2012 byla umístěna v prvním patře jihovýchodního křídla zámku. Stálá expozici byla koncipována tematicky PhDr. Miladou Novákovou a doplněna mobiliářem z daru syna Ludvíka Kuby. Ve čtyřech útulných sálech byly vystaveny motivy z Březnice, z jižních Čech, portréty, figury a žánrové obrázky. V bývalé jezuitské koleji byla GLK otevřena v dubnu 2013. Výstava je uspořádána tak, aby v sobě obsáhla staré i nové a důstojně představila tematickou výseč z Kubovy mimořádně široké malířské tvorby. Březnická sbírka je skvělým dokladem lásky umělce k prostředí a koresponduje s naturelem - živočišností autora. Citlivě, až intimně představuje jeho dílo, zasazené do dobového nábytku - stůl se židlemi, který si Kuba sám navrhoval, klavír, malířský stojan. Vzhledem k barevnosti stěn v jednotlivých místnostech, byla architektem navržena antracitová "stuha", která vede návštěvníka prostorem a zároveň vyzdvihuje obsah i formu jednotlivých obrazů i rámů. V každé místnosti je vedle oken umístěn tištěný textový průvodce. Na levé straně běží životopisná data, texty vpravo přibližují obsah díla v dané místnosti. Město má ve svých sbírkách obrazy dalších umělců - Aloise Moravce, Bohumila Ullrycha, Jana Raffaela Schustera a Anny Sequensové, které je možné částečně shlédnout v modrém pokoji Galerie Ludvíka Kuby.

Na podzim roku 1895 se Ludvík Kuba oženil s Olgou Joujovou. Tento rok ovlivnil nejen Kubův osobní, ale i tvůrčí život. Od této chvíle přes padesát let společně s rodinou přijížděl do jižních Čech malovat. České Budějovice, Český Krumlov, Písek, Prachatice, Tábor a také Březnice se staly místem tvůrčích návštěv. Do Březnice přijížděl od roku 1905 k rodičům jeho manželky. Zamiloval si zdejší krajinu s památkami drobné architektury, poetická zákoutí zámecké obory i městské domky, dvorky a zahrádky, oblíbil si sousedy. Toto vše zachytil ve výtvarném i literárním díle. Domek č. p. 76 dodnes stojí naproti kostelu sv. Ignáce a Františka, nedaleko řeky a mostu. Roztomilou zahrádku, zámek s parkem, sousedy a častá Svatohorská procesí - to vše se zájmem pozoroval a s láskou maloval. Každoročně sem až do roku 1921 přijížděl a později, když rodiče již nežili, zavítal za známými a se zájmem sledoval rozkvět města. Svůj vřelý vztah k tomuto místu vyjádřil v literárním dílku S paletou po Březnici a okolí. V roce 1948 jmenovalo město Ludvíka Kubu čestným občanem a nazvalo po něm jednu z hlavních ulic, v padesátých letech byla slavnostně odhalena busta od akademického sochaře Karla Otáhala, která v současné době zaujímá důstojné místo v zámecké oboře s výhledem na kostel a bývalou jezuitskou kolej, ve které je v současnosti Galerie Ludvíka Kuby.

Webovéstránky: https://www.breznice.cz/volny-cas/mestske-muzeum-a-galerie-ludvika-kuby/galerie-ludvika-kuby/

Adresa: V Koleji 1, 262 72 Březnice

Moravská galerie v Brně

Moravská galerie v Brně je výjimečná šíří svého záběru. Jako jediné muzeum umění v České republice se zabývá výtvarnou kulturou zcela komplexně. Pracuje jak s volným uměním, tedy malbou, kresbou, grafikou a plastikou od nejstaršího období po současnost, tak s fotografií, užitým uměním, grafickým designem a architekturou. Moravská galerie v Brně je druhým největším muzeem umění v České republice.

Moravská galerie v Brně je výzkumnou organizací, jejímž hlavním účelem je provádět základní výzkum, aplikovaný výzkum nebo experimentální vývoj a šířit jejich výsledky prostřednictvím výuky, publikování nebo převodu technologií.
Její historie začíná už v roce 1818 založením Františkova muzea, jehož součástí byla od počátku obrazárna. Když pak roku 1961 došlo ke sloučení Obrazárny Moravského zemského muzea s Moravským uměleckoprůmyslovým muzeem (založeným v roce 1873), získala nově vzniklá instituce propojující volné a užité umění dnešní název - Moravská galerie v Brně.

Moravská galerie v Brně spravuje čtyři architektonicky pozoruhodné budovy: Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Místodržitelský palác a vlastní vilu Dušana S. Jurkoviče. Společně s vídeňským Muzeem užitého umění (MAK) spravuje Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy.
Moravská galerie v Brně prezentuje výtvarnou kulturu území České republiky v evropském kontextu, a to jak ve stálých expozicích, tak prostřednictvím krátkodobých výstav. S tímto úsilím souvisí i spolupráce s řadou tuzemských i zahraničních institucí a účast na mezinárodních projektech. V celosvětovém měřítku má z aktivit Moravské galerie v Brně největší význam Mezinárodní bienále grafického designu pořádané od roku 1963.

Výstavy i expozice obohacuje doprovodný program ve formě přednášek, komentovaných prohlídek výstav, dílen, koncertů a performancí koncipovaný pro všechny návštěvnické skupiny. Zvláštní důraz je kladen na dětské publikum, ať už se jedná o individuální návštěvníky nebo organizované skupiny. O otevřenosti muzea svědčí i zřízení kolekce uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké a na ni vázané výstavní projekty.

Moravská galerie v Brně - Jurkovičova vila

Pozemek pro stavbu svého rodinného domu zakoupil Jurkovič na začátku září roku 1905. Parcela zasahovala až k nynější Šmejkalově ulici a její značnou část architekt později prodal. Lokalita Pod kopcem u Císařského lesa - ve svahu nad údolím řeky Svratky a s výhledem do kraje - patřila na počátku 20. století k Žabovřeskám, samostatné obci "za městem", která se součástí tzv. Velkého Brna stala až v roce 1919. Jurkovičova vila zde v roce 1906 vyrostla jako vůbec první dům.

Při projektování vlastní vily se architekt inspiroval nejmodernějšími vilovými stavbami od Josefa Marii Olbricha v umělecké kolonii v Darmstadtu (1900-1901) nebo Josefa Hoffmanna na Hohe Warte ve Vídni (1900-1901). Dominantou interiéru je patrová schodišťová hala, v té době velmi moderní prvek přejímaný architekty z britských vzorů. Ve své době patřila vila vedle vily pro Karla Reissiga od Leopolda Bauera (1901-1902) mezi nejmodernější domy ve městě.
Přesné datum zahájení stavby není známo. Dokončena však musela být již v polovině roku 1906, neboť od 26. srpna do 20. záři 1906 byla ve vile otevřena expozice Dušan Jurkovič. Výstava architektury a uměleckého průmyslu, kterou uspořádal brněnský Klub přátel umění. Hlavním exponátem se stala vila sama. Návštěvník si mohl prohlednout řešení centrální schodišťové haly a přijímacího salonu. Ostatní místnosti přízemí - dětský pokoj, ložnice a koupelna - sloužily jako výstavní sály, kde Jurkovič prezentoval především návrhy, modely, kresby a fotografie svých staveb. Nakolik byly v době výstavy dokončeny další interiéry nevíme, založena už ale byla zahrada obehnaná oplocením s charakteristickou dřevěnou bránou. Rodina Dušana Jurkoviče se do domu nastěhovala zřejmě záhy po skončení výstavy, neboť dle sčítacích aparátů byla v domě trvale přihlášena už v roce 1906. Do pozemkové knihy byla novostavba vložena a vyznačena až 6. záři 1907.

Kromě toho, že dům jedinečným způsobem spojuje prvky britské a vídeňské moderny s folklórními inspiracemi, zaujme i svým konstrukčním řešením. Hlavním stavebním materiálem byl kámen, dřevo a korek. Na vyzděné podezdívce z lomového kamene stojí dřevěná trámová konstrukce. Hrázděné zdi vyplněné udusanou směsí strusky, písku a hydraulického vápna pokrývá korková izolace. Zvnějšku byly korkové desky opatřeny cementovou omítkou, v interiéru omítkou sádrovou. Dispoziční řešení domu odděluje vstupní reprezentačně-společenskou část, pracovní část a soukromé obytné prostory rodiny. V přízemí se nacházela hala a přijímací pokoj, dále ložnice, dětský pokoj a koupelna, kuchyň a pokojík služky. V prvním patře si Jurkovič zařídil pracovnu a z ochozu haly byl přístupný hostinský pokoj. Ve sklepě se nacházel byt domovníka, technické zázemí a sklepy.
Nejcharakterističtějšími prvky domu se kromě mohutné kamenné vstupní lodžie stala zejména dřevěná řezbovaná brána a skleněná mozaika s motivem pohádky Bača a drak na čelní fasádě.
Architekt Jurkovič s manželkou a třemi syny obýval dům v Žabovřeskách do roku 1919. Tehdy jej i s okolními pozemky prodal a přestěhoval se do Bratislavy. Prvnímu majiteli, hraběti Bedřichu Chorynskému, dům v roce 1921 na čas zabavil stát v rámci tzv. záborového zákona, zábor byl však záhy zrušen. Do konce třicátých let vila několikrát změnila vlastníka. Od roku 1938 do roku 2006 ji pak vlastnila rodina Švancarova a její potomci. V socialistické éře byl dům považován za příliš soukromý a rozlehlý a jeho majitelé museli přijmout další nájemníky - v padesátých letech zde žily celkem tři rodiny. Suterén vily byl v této době přestavěn na atomový kryt. V roce 1963 byl dům na základě rozhodnutí Národního výboru v Brně roce prohlášen kulturní památkou a zapsán do evidence nemovitých kulturních památek pod číslem 36785/7-123. Roku 2006 zakoupil vilu od soukromých majitelů stát a svěřil ji do správy Moravské galerie v Brně. Ta za účelem obnovy památky a jejího zpřístupnění veřejnosti zpracovala projekt Centrum Dušana Samo Jurkoviče, s nímž uspěla v žádosti o grant z Finančních mechanismů Evropského hospodářského prostoru a Norska. V letech 2006 a 2007 vypracoval tým odborníků pod vedením kanceláře Transat architekti komplexní průzkum, na nějž v letech 2009 až 2010 navázala generální obnova domu. Od dubna 2011 je Jurkovičova vila otevřena veřejnosti.

Webovéstránky:www.moravska-galerie.cz/jurkovicova-vila.aspx

Adresa:Jana Nečase 2, Brno - Žabovřesky

Moravská galerie v Brně - Místodržitelský palác

Jedna z architektonicky nejpozoruhodnějších barokních budov města Brna - tzv. Místodržitelský palác, je s Moravskou galerií v Brně spojen teprve od roku 1990, kdy ji Magistrát města Brna (krátce po zrušení Muzea dělnického hnutí) předal této instituci.
Přízemí budovy je vyhrazeno pro pořádání rozsáhlých krátkodobých výstav. V Místodržitelském paláci je dále Barokní sál s kapacitou 150 míst, ve kterém jsou pořádány nejrůznější akce i aktuální výstavy. Dále se zde nachází galerijní knihkupectví Bookshop a galerijní kavárna MORGAL.

Historie objektu jako jedné z dominant Moravského (dříve Joštova) náměstí je úzce spjata s kostelem sv. Tomáše a sahá až do poloviny 14. století, kdy byl jako augustiniánský klášter založen v těsné blízkosti městských hradeb moravským markrabětem Janem Jindřichem. Současnou podobu však získal tento stavební komplex jednak v 60. letech 17. století (architekt Jan Křtitel Erna) a zejména pak za barokní přestavby prováděné od 30. let do roku 1752 pod vedením brněnského stavitele Mořice Grimma, po jejímž ukončení byl klášter povýšen na opatství. Poté, co v důsledku josefínských reforem na počátku 80. let byli augustiniáni nuceni přestěhovat se do budov starobrněnského kláštera, byly do uprázdněných reprezentativních prostor přejmenovaného "dikasteriálního paláce" nadlouho umístěny nové státní, zemské a stavovské úřady. Následující stavební úpravy, které poznamenaly zvláště především interiéry, projektoval vídeňský dvorní architekt Franz Anton Hillebrandt. Zemským úřadům a jako sídlo zemského presidenta sloužil palác i po roce 1918, za protektorátu ovšem vystřídaly úřady mladého československého státu úřady německé. Dalším závažným mezníkem novodobých dějin bylo rozhodnutí o přidělení paláce Muzeu dělnického hnutí Brněnska, jež budovou disponovalo od r. 1955 až do politických změn po listopadu 1989.

Webovéstránky:https://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/navsteva-mg/budovy-mg/mistodrzitelsky-palac.aspx

Adresa:Moravské náměstí 1a, Brno

Moravská galerie v Brně - Pražákův palác

Pražákův palác nabízí stálé expozice i krátkodobé výstavy. Místem pro prezentaci nejsoučasnější výtvarné scény je Atrium, nádvoří Pražákova paláce. Návštěvníkům je rovněž k dispozici muzejní obchod s širokou nabídkou publikací o výtvarném umění.
V Pražákově paláci se nachází odborná knihovna se studovnou, která je veřejnosti přístupná nepřetržitě od roku 1883. V budově sídlí ředitelství Moravské galerie v Brně.

Ideovým a uměleckým spojením dvou solitérních paláců - Besedního domu a Pražákova nájemního domu - situovaných na nároží okružní Alžbětiny ulice (dnes Husova) a přilehlého Alžbětina (dnes Komenského) náměstí, vytvořil v letech 1869-1874 vídeňský architekt Theophil von Hansen jeden z nejpozoruhodnějších neorenesančních souborů na Moravě. Nájemní dům si dal postavit v letech 1873-1874 český politik, představitel Moravské národní strany, JUDr. Alois Pražák (1820-1901) ve stylu severoitalské pozdní renesance. Přísné členění východní fasády s vysokým bosovaným soklem prolomeným malými okny připomíná severoitalské pevnostní paláce a deklaruje tak národně vyhraněný postoj stavebníka k německy orientované brněnské radnici.

Po roce 1948 přešel dům do majetku státu, v prvním patře i nadále zůstal byt Pražákovy dědičky, většina bytů byla proměněna v úřadovny. V roce 1985 tehdejší Jihomoravský krajský národní výbor převedl dům do vlastnictví Moravské galerie. Teprve roku 1990 vyčlenilo ministerstvo kultury finanční prostředky na generální rekonstrukci zdevastovaného Pražákova domu a jeho proměnu v obrazárnu Moravské galerie. Arch. Jiří Kopřiva navrhl koridorové řazení sálů podobné Stirlingovu řešení Státní galerie ve Stuttgartu. To do jisté míry ovlivnilo koncepci instalace stálé expozice moderního a současného umění, která byla otevřena roku 1994, v nové podobě pak v letech 2001 a 2002.

V roce 2015 se koncepce výstavních prostor opět pozměnila a od 1. 12. se mohou návštěvníci sklouznout v čase, a to z expozice Moderního umění ve druhém patře do expozice Nového umění v patře prvním. Nově je částečně zpřístupněný depozit soch v suterénu, který umožňuje návštěvníkovi nahlédnout do zákulisí galerijního provozu.

Webovéstránky: https://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/navsteva-mg/budovy-mg/prazakuv-palac.aspx

Adresa: Husova 18, 662 26 Brno

Muzeum Kampa

Meda Mládková (* 8. září 1919 Zákupy, roz. Marie Sokolová) je historička umění, sběratelka, mecenáška, zakladatelka Nadace Jana a Medy Mládkových a Musea Kampa.

Po skončení druhé světové války, kterou strávila částečně v zahraničí, vystudovala ve Švýcarsku ekonomii. Po komunistickém puči se odmítla vrátit do Československa a zůstala v cizině. V Paříži, kde v padesátých letech žila, provozovala české nakladatelství Editions Sokolova (například vydala vůbec první samostatnou monografii malířky Toyen) a zároveň vystudovala dějiny umění. Ve francouzské metropoli se seznámila s malířem českého původu Františkem Kupkou, jehož díla začala intenzivně sbírat, a s Janem Mládkem, jedním ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu, se kterým uzavřela manželství. V roce 1960 se přestěhovala do Washingtonu.

Dům ve Washingtonu byl otevřený celé řadě významných osobností - jak původem z Československa (Ferdinand Peroutka s chotí, Jiří Voskovec a další) a střední Evropy, tak představitelům kulturního a politického života z USA (mj. Madeleine Albrightová). Při svých návštěvách v Americe u Mládkových pobýval kupříkladu legendární spisovatel Bohumil Hrabal nebo pozdější prezident Václav Havel.

Ve Washingtonu se Meda mj. věnovala komplexní rekonstrukci velkých vil - rodinných domů, které podle svých návrhů celkově renovovala včetně nastavení vnitřního provozu a vybavení nábytkem a dekoracemi či uměleckými díly.

Od roku 1967 jezdila Meda Mládková do Československa a pravidelnou sběratelskou činností podporovala umělce, kteří nemohli svobodně vystavovat. Tato sbírka je základem dnešního Musea Kampa, které založila po svém návratu do Čech po sametové revoluci v roce 1989.

Jan Mládek se narodil roku 1912 v Polsku a vystudoval ekonomii na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1939 odešel do Anglie a studoval v Londýně u lorda Keynese. V USA na přání prezidenta Beneše pracoval na přijetí Marshallova plánu. Po roce 1945 byl jedním z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu.

Jan Mládek zemřel těsně před revolucí v roce 1989, a tak se již sama Meda Mládková, v souladu s přáním svého muže, rozhodla věnovat většinu sbírky městu Praze a rekonstruovat pro ni budovu Sovových mlýnů. Sen Medy a Jana Mládkových o rozvíjení kultury a historického dědictví se splnil v podobě Musea Kampa.

Vedle mnoha jiných aktivit a zájmů (jako lyže nebo cestování) lze zmínit, že manželé měli velký vztah ke zvířatům - jejich dům obývalo nespočet koček a několik psů. Meda Mládková jako dlouholetá vegetariánka se angažovala i v projektech na obranu zvířat zneužívaných na kožešinových farmách. Jejím zatím posledním psem je kříženec labradora Tristan.

Museum Kampa vzniklo ve výjimečných prostorách historické budovy Sovových mlýnů. Rekonstrukce s moderními skleněnými prvky proměnila chátrající mlýny v muzeum 21. století.

Nejstarší zmínka o mlýnech na Kampě pochází z roku 1393. Není však pochyb, že vznikly daleko dříve - stopy bádání vedou do 10. století. Mlýny založil klášter benediktinek u Sv. Jiří.

Za husitské revoluce byl mlýn vypálen a dostal se do majetku Starého Města pražského. V roce 1478 měšťané věnovali pozemek konšelu Václavu Sovovi z Liboslavi, aby si zde zřídil dům a hamr, přičemž pro měšťany měl obnovený mlýn mlít mouku. Tento mistr dal nově postavenému mlýnu jméno, které přetrvalo dodnes. Postupně zde vyrostla brusírna, pila, vápenice, krupník, soukenická a jirchářská valcha, byl zde hospodářský dvůr, ovocná a zelinářská zahrada.

Staroměstská obec znovu vykoupila místo roku 1574. K nové výstavbě došlo v roce 1589, neboť předešlý mlýn, z větší části dřevěný, shořel. Nově postavený byl již kamenný, upravený v renesančním stylu. Za třicetileté války v roce 1648 posloužil Švédům za dělostřeleckou baštu.

Výrazné změny v historické podobě Sovových mlýnů jsou spjaty se jménem Františka Odkolka, potomka starého českého rytířského rodu. V roce 1840 přišel do Sovova mlýna, kde se po čase oženil s Marií Trödlovou, nejstarší dcerou tehdejšího majitele mlýnů. Jeho podnikatelský a obchodní talent dal celému prostředí novou tvář. Roku 1858 podal žádost o přestavbu mlýna na amerikánský, tj. parní. Adaptoval mlýn, postavil dvoupatrovou budovu, kterou prodloužil až do linie ulice, vybudoval zde pekárnu a další provozy spojené s výrobou pečiva. V závěru stavby byly provedeny romantické fasády, byla postavena strojovna a vysoký komín. V roce 1864 zakoupil od knížecího rodu Lichtenštejnů Lichtenštejnský palác na břehu Vltavy; mlýny, pekárnu i další budovy spolu s novým palácovým sídlem spojila velká Odkolkovská zahrada, zabírající značnou část ostrova Kampy.

V roce 1836 se objevuje v souvislosti se Sovovými mlýny jméno architekta Josefa Krannera, jenž se podílel na stavbě pily a přístavku nad řekou. František Odkolek později spolupracoval se staviteli Josefem Maličkým a Františkem Srncem. Na přestavbách po roce 1867 se podíleli význační architekti jako Josef Schulz a Josef Zítek.

Nadace Jana a Medy Mládkových byla zřízena dr. Marií Mládkovou v roce 1999 za účelem podpory výtvarného umění a zpřístupňování sbírky moderního umění shromažďované Janem a Medou Mládkovými od padesátých let 20. století až do současnosti.

Posláním Nadace Jana a Medy Mládkových - Musea Kampa je podporovat vztah domácích i zahraničních návštěvníků k výtvarnému umění, seznamovat veřejnost s moderním a současným výtvarným uměním a přispívat k znovuvytvoření a posílení povědomí o tradici v uvedené kulturní oblasti. Tohoto poslání instituce dosahuje zpřístupněním stálé expozice, která zahrnuje kolekci obrazů, kreseb a grafik od předního průkopníka abstraktního umění Františka Kupky, soubor plastik kubistického sochaře Otto Gutfreunda, a sériemi monografických i tematických výstav, představujících proudy a směry klasické moderny, odvíjejících se od prací Františka Kupky, a vedle toho díla předních představitelů středoevropského (hlavně českého, slovenského, polského, srbského, chorvatského) umění druhé poloviny 20. století. Tyto krátkodobé výstavy jsou stejně důležitou součástí činnosti muzea. Jasným tematickým zaměřením na progresivní tendence českého a evropského umění 20. století se výrazně vymezuje vůči dalším institucím, které se buď orientují na současnou uměleckou tvorbu, anebo je spektrum jejich výstavní a odborné činnosti naopak daleko širší. Tímto čitelným postojem si Museum Kampa získalo své pevné místo ve struktuře českých a středoevropských institucí. Museum Kampa je ročně navštíveno asi sto tisíci návštěvníky z celého světa. V roce 2015 bylo britským Guardianem zahrnuto mezi pět nejzajímavějších menších privátních institucí v Evropě.

Nadace klade vedle sbírkotvorné a výstavní činnosti velký důraz také na vzdělávací programy. Za tímto účelem vzniklo Lektorské oddělení Musea Kampa, které pořádá bezpočet akcí a projektů věnovaných školám, rodinám s dětmi, studentům, seniorům a dalším zájemcům z řad široké veřejnosti. S nimi souvisí i další doprovodné projekty, jako jsou koncerty, autorská čtení, multižánrové programy, ale i například projekty jako jóga v muzeu nebo společenské hry. Smyslem vzdělávacích a doprovodných programů je rozšiřovat okruh zájemců o moderní umění, míru vnímání vystavených děl i interakce s nimi, pochopení různých forem uměleckého vyjádření a v širším měřítku přijetí důležitosti kulturní diverzity a kulturního dědictví napříč celým světem.

Dalším okruhem činnosti nadace je publikační a osvětová činnost. Nadace Jana a Medy Mládkových vydává katalogy či monografické publikace k téměř všem krátkodobým výstavám pořádaným v Museu Kampa a k jeho stálé expozici, ale také kupříkladu ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis vydala tři díly korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Webové stránky: https://www.museumkampa.cz

Adresa: Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, U Sovových mlýnů 503/2, 118 00 Praha 1 - Malá Strana

Muzeum Kampa - Werichova vila

Umělecké centrum Werichova vila je otevřená multikulturní platforma nabízející jak stálé expozice, tak divadelní představení, koncerty, diskuse a kreativní workshopy pro nejširší spektrum návštěvníků. Werichova vila je spolu s nedalekou uměleckou galerií Museum Kampa zřizována a provozována Nadací Jana a Medy Mládkových.

Stálá expozice ve Werichově vile i program živého a performativního umění jsou zaměřeny zejména na život a tvorbu divadelníka, herce a spisovatele Jana Wericha, v širším kontextu představuje proměnu kulturního, společenského a politického života v Československu v průběhu téměř celého 20. století. Expozice připomíná i Werichova životního tvůrčího partnera Jiřího Voskovce, fenomenálního skladatele Jaroslava Ježka, ale i další osobnosti, jež vilu v průběhu 20. století obývaly (básník Vladimír Holan, historik Zdeněk Wirth aj.), zmíněn je i šlechtický rod Nosticů, který objekt v minulosti vlastnil.

Příjemné návštěvnické zázemí s kavárnou je navíc skvělým místem jak pro plánování prohlídky hlavního města Prahy, tak pro klidné posezení na Kampě, nejkrásnějším městském ostrově na světě.

Vedle sbírkotvorné a výstavní činnosti klade Museum Kampa velký důraz také na vzdělávací programy. V jejich rámci pořádá řadu doprovodných akcí věnovaných školám, rodinám s dětmi, studentům, seniorům a dalším zájemcům z řad široké veřejnosti. Smyslem doprovodných programů je rozšiřovat okruh zájemců o moderní umění i míru pochopení a interakce s vystavenými díly.

Dalším okruhem činnosti nadace je publikační a osvětová činnost. Nadace Jana a Medy Mládkových vydává katalogy k téměř všem krátkodobým výstavám pořádaným v Museu Kampa a k jeho stálé expozici, ale ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis vydala také například tři díly korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Předmětem činnosti nadace je podporovat rozvoj výtvarného umění a kultury v České republice, seznamovat veřejnost s moderním výtvarným uměním a přispívat k znovuoživení a posílení povědomí o kulturní tradici v uvedené oblasti umění.

Objekt Werichovy vily, dříve též zvaný Dobrovského domek nebo Engelova koželužna, má více než 450letou historii a úzce souvisí s historií ostrova Kampa, od nepaměti využívaného řemeslníky, kteří nutně ke své činnosti potřebují vodu - mlynáři, koželuhy, zahradníky, hrnčíři (hrnčířské trhy na Kampě se udržely až do 20. století). Později, po vybudování nejprve šlechtických zahrad, poté veřejného parku, začal ostrov sloužit také jako vyhledávané místo odpočinku.

Mezi nejstarší zprávy o objektech a zahradách na Kampě patří informace o Sovovském mlýně ze 14. století (dnes hlavní budova Musea Kampa); zprávy o založení prvních zahrad jsou z 15. století; většina domů pak byla postavena ve druhé polovině 16. století a na začátku století následujícího.

První zmínka o stavbě dnešní Werichovy vily pochází z roku 1580, minimálně od druhé čtvrtiny 17. století zde měl koželužnu Servác Engel, rodem z Flander, který byl za obranu Prahy proti Švédům povýšen v roce 1648 do šlechtického stavu s přídomkem z Engelsflussu.

Část zahrady s dnešní Werichovou vilou získal šlechtický rod Nosticů v roce 1725. Nosticové zrušili koželužnu, prostor obezdili a přičlenili jako zahradu k blízkému Nostickému paláci.

V roce 1797 nechal Bedřich Nostitz bývalou koželužnu, využívanou do té doby jako zahradní domek, upravit architektem Ignácem Palliardim do dnešní klasicistní podoby. Po rekonstrukci se sem nastěhoval vychovatel rodiny Nosticů Josef Dobrovský. V roce 1840 zde byl postaven skleník, ze kterého zbyla severní zeď.

Ve 20. století byla Kampa využívána jak soukromými zahrádkáři, tak sportovními kluby. Většina areálu se stala po roce 1918 majetkem pražské obce, včetně tehdejšího Dobrovského domku, který byl rozdělen do několika bytů a využíván k obecnímu bydlení. Úprava objektu byla provedena podle návrhu architekta Bohumila Hübschmanna.

Nynější rozlehlý park Kampa vznikl na přelomu 30. a 40. let 20. století jako vojenské cvičiště a prostor pro přehlídky vojska (chystanou nejdůležitější přehlídku nacistických vojsk zmařila povodeň v březnu roku 1940). Zbytky historických zdí původních zahrad byly zbourány nedlouho poté, mj. kvůli lepšímu přístupu hasičů k Vltavě. Do dnešní podoby anglické zahrady byl park přetvořen v letech 1947-1948, domek-vila spadal pod Podnik bytového hospodářství a byl v majetku města Prahy. Pro bydlení byla vila využívána až do roku 2002, kdy ji zasáhla velká povodeň, při které voda vystoupala až do výše první patra domu. Po základní rekonstrukci se hledalo využití - Městská část Prahy 1 jako majitel vily vyhlásila ideový záměr využít vilu ke kulturním účelům.

V roce 2015 na základě vítězství ve veřejné otevřené soutěži získalo Werichovu vilu do pronájmu Museum Kampa. V současné době vrcholí příprava expozice a koncepce doprovodných a vzdělávacích programů pro různé cílové skupiny.

Meda Mládková usilovala o možnost využívat Werichovu vilu pro kulturní účely již po povodních, chátrající objekt na okraji parku s fascinující historií vždy vnímala jako skvělý pandán pro činnost uměleckého muzea. Zájem Nadace prezentovat odkaz Wericha a Voskovce a další osobnosti spjaté s Werichovou vilou přirozeně vyplýval i z dlouhodobé snahy pečovat o českou kulturu a zprostředkovávat ji v různých podobách veřejnosti. Např. v roce 2007 Nadace Jana a Medy Mládkových ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis a významným českým literárním teoretikem profesorem Ladislavem Matějkou vydala dva svazky souboru korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které byly vyhlášeny Knihou roku 2007. Za zmínku stojí, že se Meda Mládková s Jiřím Voskovcem v Americe pravidelně přátelsky stýkala a zřízení instituce, která by jeho a Werichovu uměleckou činnost systematicky připomínala, vnímala jako určitou službu příteli.

V roce 2012 vstoupil do správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových JUDr. Jiří Pospíšil, který se spolu s Medou Mládkovou věnoval dopracování ideového řešení expozice věnované životu a tvorbě Jana Wericha. Jiří Pospíšil také koordinuje celý projekt Oživení Werichovy vily. Patronkou projektu se stala hraběnka Mathilda Nostitz, blízká přítelkyně Medy Mládkové; obě dámy spojuje intenzivní péče o kulturní dědictví České republiky a Evropy.

Webové stránky: https://www.werichovavila.cz

Adresa: Werichova vila, U Sovových mlýnů 501/7, 118 00 Praha 1 - Malá Strana

Poznámka: Portheimka (třetí objekt Muzea Kampa) bohužel ukončuje svou činnost a bude vystavovat do konce února roku 2022...

Muzeum Montanelli

Museum Montanelli je jednou z mála soukromých neziskových institucí moderního výtvarného umění v České republice. Je místem podněcujícím kreativitu a představivost, snahu o hledání dialogu mezi zavedenou a experimentální tvorbou, mezi minulostí a současností. Jeho posláním je podporovat zájem o moderní umění u veřejnosti a razit cesty k jeho hlubšímu pochopení napříč různorodými skupinami příjemců.

Dlouhá řada realizovaných výstav v Praze, jiných částech naší země i v zahraničí je důkazem otevřeného přístupu a širokého záběru jeho programu. Museum Montanelli rovněž spravuje sbírku Nadace DrAK, jejíž díla pravidelně začleňuje do výstavních projektů s rozmanitou tématikou.

Program muzea sahá od prezentace současných českých i zahraničních umělců, často s přesahem do "art experience", současného umění tanečního či formy performance, přes komentované prohlídky, rozhovory s umělci a kurátory až po rozličné individuální projekty.

Jako doprovodné akce k výstavám organizuje MuMo též workshopy pro děti a školní mládež a komentované prohlídky, které jsou kromě češtiny vedeny také v angličtině nebo v němčině.

Webové stránka: https://museummontanelli.com/

Adresa: Museum Montanelli, Nerudova 13, 118 00 Praha 1

Galerie umění Prostějov

Nabízí prodej a nákup uměleckých děl a starožitností. Provádí také výstavní činnost. Galerie má 3 patra přičemž v jednom z pater jsou starožitnosti, v dalším výstavy a v posledním obchod s uměním. Zajišťují výhradní zastoupení prodeje děl Andyho Warhola.

Webové stránky: https://gupv.cz

Adresa: nám. Svatopluka Čecha 2 (za Zlatou Bránou), 796 01 Prostějov

V Prostějově se nachází ještě jedna galerie v rámci prostějovského muzea.

Webové stránky: www.muzeumpv.cz

Adresa: Nám. T.G. Masaryka 2, Prostějov

Muzeum hlavního města Prahy

Muzeum města Prahy schraňuje bohatý sbírkový fond věnovaný pražským dějinám. V osmi objektech nabízí jak stálé expozice, tak časově omezené výstavy. Kromě výstavních prostor a kulturních památek muzeum spravuje rozsáhlý areál odborných pracovišť. 

Hlavní budova muzea

Hlavní budova muzea je architektonickým objektem zapsaným v seznamu kulturních památek České republiky. Byla postavena přímo pro Museum královského města Prahy v letech 1896-1898 v novorenesančním slohu podle návrhů architekta Antonína Balšánka.

Účinnější snahy o založení muzea města Prahy sahají do roku 1877, kdy 26. října upozornil náměstek starosty profesor Otakar Antonín Zeithammer městskou radu, že mnozí jednotlivci i společenstva prodávají starožitnosti dokumentující dějiny Prahy agentům, kteří je vyvážejí do ciziny. Doporučil tyto předměty shromáždit na jednom místě, v nově vybudovaném muzeu.

V parku na místě bývalých hradeb severovýchodně od Poříčské brány vyrostla nevelká budova kavárenského pavilonu. V roce 1876 tu začal provozovat svůj podnik kavárník E. Ponec. Jeho podnikání v tomto místě ovšem příliš úspěšné nebylo. Budova byla proto městskou radou na konci roku 1882 svěřena Městskému museu pražskému, jehož založení bylo schváleno 3. října roku 1881. Muzeum v pavilonu 12. května v roce 1883 otevřelo svoje první expozice. K pavilonu byl v letech 1896-1898 století přistaven "přístavek" - dnešní hlavní expoziční budova muzea. Vlastní pavilon byl zbořen v roce 1974 v souvislosti s výstavbou severojižní magistrály.

Nejstarší plánovaná dokumentace řešící přístavbu městského muzea pochází z prosince roku 1889. Již tehdy městský stavební úřad plánoval budoucí rozšíření muzea: bylo jasné, že bezprostředně zastavovaný prostor muzejním potřebám stačit nebude, počítalo se s budoucí dostavbou. Dne 15. ledna 1893 byly předloženy k posouzení dvoje skici architektů A. Wiehla a J. Kouly. Na počátku roku 1884 byl schválen návrh Wiehlův. S dodáváním podrobných plánů a rozpočtů byly ale posléze téměř permanentní těžkosti. Tedy reálný záměr postavit přístavek existoval, realizace se ale ve skutečnosti stále ztrácela v nedohlednu. Určitým tlakem na uskutečnění plánu se stala Národopisná výstava konaná v roce 1895. Bylo jasné, že muzeu při této příležitosti přibude velké množství kvalitních sbírkových předmětů, které nebude kde uložit, či dokonce důstojně uložit v již nyní přeplněném bývalém kavárenském pavilonu.

Městská rada se v srpnu 1895 usnesla, že vyhotovení plánů zadá architektu A. Balšánkovi. Jeho návrhy pak schválil sbor obecních starších na samém konci roku 1895. Na jaře 1896 konečně začala stavba nové neorenesanční budovy. Z těchto let pocházejí i architektovy návrhy na stavbu "velkého", dvoj či čtyřkřídlého muzea. A zároveň na jaře toho roku začala skutečná výstavba přístavku Městského musea pražského. Dne 22. října 1898 proběhla jakási neveřejná vernisáž nové budovy a následovaly dva roky intenzivní instalační činnosti, při níž spolupracovali tehdejší ředitel B. Jelínek a jeho následovník F. X. Harlas. Od poloviny března do poloviny května roku 1899 byla budova Pražanům přechodně otevřena posmrtnou výstavou děl L. Marolda. Definitivně byla nová budova otevřena veřejnosti 27. září roku 1900.

Webové stránky: https://www.muzeumprahy.cz/objekty/hlavni-budova-muzea-mesta-prahy-1

Adresa: Na Poříčí 1554/52, 180 00 Praha 8 - Nové Město

Dům U Zlatého prstenu

Dům U Zlatého prstenu je jedinečná goticko-renesanční stavba, v sousedství Týnského chrámu, se zachovanými fragmenty pozdně gotických nástěnných maleb. Nejstarší záznamy o domě pocházejí ze 14. století.

V domě U Zlatého prstenu se nachází stálá expozice Praha Karla IV. - středověké město, která představuje metropoli a její proměnu za vlády Karla IV. a dalších Lucemburků. Další expozice Praha 1606 unikátním způsobem přibližuje život v rudolfínské Praze prostřednictvím rozpohybovaného Sadelerova prospektu. Zároveň se v domě konají krátkodobé výstavy a různé kulturní akce pro veřejnost.

Počátky dějin domu U Zlatého prstenu souvisí s jeho polohou v těsném sousedství Týnského dvora. Ten sloužil ve středověku jako opevněné útočiště pro cizí kupce, kteří přijeli za obchodem do Prahy. Pod ochranou českých knížat a později králů zde byli kupci ubytováni a zároveň zde bylo uskladněno, proclíváno a prodáváno jejich zboží. V místech, kde stojí v dnešní době dům U Zlatého prstenu, byl původně obranný příkop, který tvořil součást jeho fortifikace. Ve 13. století byl příkop zasypán a na jeho místě vznikla ohradní zeď. Její zbytky s dochovanými střílnami se dodnes nachází v interiéru domu.

Dnešní základní dispoziční podobu získal dům ve druhé polovině 15. století, kdy došlo ke stavebnímu spojení dvou starších objektů. O jejich nejstarší stavební fázi dodnes svědčí dochovaná dvojice raně gotických sklepů, datovaných do druhé třetiny 13. století. Další úpravy obou domů pak probíhaly ještě v průběhu 14. století. První písemná zmínka o domě pochází z roku 1402, v roce 1429 je poprvé zmiňován jako dům U Zlatého prstenu (ad aureum anulum).

Ze staršího období se v interiéru domu zachovaly fragmenty pozdně gotických nástěnných maleb v prvním patře či renesanční malovaný strop z počátku 16. století. Významnou přestavbou prošel dům kolem roku 1609, kdy byl navýšen o jedno podlaží. Z této doby pochází charakteristické pozdně renesanční oválné světlíkové okno nad vstupním portálem, klenby s hřebínky či vřetenové schodiště ve vstupní síni. V pozdější době probíhaly dílčí úpravy interiérů. V 19. století byly klasicistně přestavěny nádvorní pavlače a vnější fasády a tehdy bylo také vyměněno domovní znamení za kopii - reliéf prstenu ze 17. století.

V letech 1990-2016 byl dům spravován Galerií hlavního města Prahy, která dům rekonstruovala pod vedením architekta Vlada Miluniče. Tato rekonstrukce přinesla mimo jiné zrestaurování záklopových stropů a nástěnných maleb.

Webové stránky: https://www.muzeumprahy.cz/objekty/dum-u-zlateho-prstenu-4

Adresa: Týnská 630/6, 110 00 Praha 1 - Staré Město

Müllerova vila

Vila, kterou si v letech 1928-1930 nechal postavit významný stavební podnikatel dr. Ing. František Müller, patří ke skvostům světové moderní architektury. Autorem projektu byl světoznámý architekt a teoretik Adolf Loos ve spolupráci s Karlem Lhotou. Adolf Loos zde vytvořil své vrcholné dílo, ve kterém se mu podařilo realizovat prostorový plán - tzv. Raumplan.

Interiér Müllerovy vily představuje luxusní obydlí připomínající prvorepublikový životní styl rodiny, která právem patřila do pražské vyšší společnosti. Veškeré zařízení vyniká svým kvalitním provedením. Adolf Loos vždy spolupracoval jen s těmi nejlepšími výrobci, na které kladl vysoké nároky. Spojení přepychu s jednoduchostí a funkčností potvrzuje Müllerovu vilu v roli jedinečného díla moderní architektury a designu.

Všechny bližší informace ohledně historie vily naleznete na webových stránkách.

Webové stránky: https://www.muzeumprahy.cz/objekty/mullerova-vila-5

Adresa: Nad Hradním vodojemem 14/642, 162 00 Praha 6 - Střešovice

Rothmayerova vila

Rodinný dům nechal postavit v letech 1929-1930 pro svou rodinu architekt Otto Rothmayer. Vila dnes patří k důležitým památkám české meziválečné architektury a díky zachovalosti domu, interiérů i zahrady je současně unikátním svědectvím o pracovním prostředí, intelektuálním zázemí a životním stylu rodiny Rothmayerových.

Expozice nazvaná Příběh jednoho domu a jedné rodiny doplňuje stavebně stabilizovanou budovu s restaurátorsky ošetřenými interiéry původním volným nábytkem. A (s několika málo výjimkami) také autentickými artefakty z pozůstalosti Rothmayerových - drobnými uměleckými díly, skleněnými plastikami, přírodninami a řadou dalších, na první pohled běžných předmětů. Pouze tam, kde to vyžaduje návštěvnický provoz, bylo citlivě doplněno několik nábytkových kusů.

Koncepce expozice je založena mj. na tom, aby byly interiéry a zahrada obnoveny, pokud možno tak, jak vypadaly na přelomu 50. a 60. let minulého století. Vila tehdy patřila k jednomu z menších pražských ohnisek neformálního kulturního dění a toto období je také nejlépe fotograficky zdokumentováno. Expozice v suterénu, přízemí a patře je věnována nejen dílu Otty a Boženy Rothmayerových, ale je také připomínkou okruhu jejich tehdejších uměleckých přátel.

Všechny bližší informace ohledně historie vily naleznete na webových stránkách.

Webové stránky: https://www.muzeumprahy.cz/objekty/rothmayerova-vila-6

Adresa: U Páté baterie 896/50, 162 00 Praha 6 ‒ Břevnov

Studijní a dokumentační centrum Norbertov

Hlavním cílem Studijního a dokumentačního centra Norbertov je odborné uložení, zpracování a zpřístupnění veřejnosti archivních fondů, sbírek a dalších materiálů přímo souvisejících s expozicemi Müllerovy a Rothmayerovy vily.

V přízemí budovy se nachází výstavní prostor, v němž jsou formou výstav a přednášek představována témata a osobnosti spjaté s oběma vilami. Sál také slouží široké a odborné veřejnosti pro setkání a diskuse, přednášky, dílny a další akce zaměřené na kultivaci vnímání moderní architektury i kultury.

Součástí centra je také depozitář sloužící pro uložení předmětů z obou vil, které nebyly vystaveny, archiv s dokumentací rekonstrukce obou staveb, výsledky výzkumu díla Adolfa Loose v českých zemích a odborná, tematicky zaměřená knihovna. Pro zájemce z řad badatelů je v prvním patře umístěna badatelna s možností studia archiválií a odborné literatury.

Webové stránky: https://www.muzeumprahy.cz/objekty/studijni-a-dokumentacni-centrum-norbertov-8

Adresa: Nad Hradním vodojemem 53/13, 162 00 Praha 6 - Střešovice

Pod správu Muzea hlavního města Prahy patří ještě další tři objekty - Palác Desfours, Zámecký areál Ctěnice a Podkalská celnice na Výtoni.

Muzeum umění a designu Benešov

Muzeum bylo založeno Okresním úřadem v Benešově jako Galerie výtvarného umění v roce 1990. V prvních letech sloužily veřejnosti pouze výstavní síň otevřený ateliér a mediatéka. Výstavy navazovaly na čtyřicetiletou tradici výtvarných prezentací v tzv. síni Ladislava Šímy benešovského malíře a hudebníka. Postupně se též rozvíjela akviziční činnost podpořená Českým muzeem výtvarných umění a místními dárci. Veřejnosti byla zpřístupněna stálá expozice regionálního umění, čajovna a posléze trvalé instalace českého umění 20. století - grafiky, fotografie, grafického designu, plastiky a malby.

V průběhu roku 2018 muzeum prošlo rekonstrukcí prostor v přízemí budovy ve spolupráci s architektonickým ateliérem Marcely Steinbachové. Výsledkem jsou nově zpřístupněné výstavní plochy propojené stávajícími průchody.
Recepce je umístěna v zádveří budovy a navazuje na ni čítárna, ze které je nově otevřen vstup do venkovních prostor muzejního dvorku s komorní expozicí plastiky. Architektonická studie u všech zrekonstruovaných místností řešila prvek bezbariérovosti. Pouze částečnou rekonstrukcí prošla také Síň Ladislava Šímy v prvním patře budovy. Zde bylo pro další program především nezbytné zajistit splnění bezpečnostních kritérií.
V Národní soutěži Gloria Musaealis jsme převzali zvláštní ocenění v kategorii Muzejní počin roku 2018.

Secesní dům byl postaven v letech 1904-1905 Okresní hospodářskou záložnou podle architektonického návrhu benešovského stavitele a projektanta Marcela Dusila a původně sloužil k jejím účelům. Po válečných letech v domě sídlila celá řada kulturních institucí. V osmdesátých letech minulého století dům prošel rekonstrukcí a na počátku devadesátých let zde otevřelo své expozice okresní Muzeum Podblanicka a vzniklo také Muzeum umění a designu, jehož zřizovatelem je město Benešov. V objektu má sídlo také výtvarný obor Základní umělecké školy Josefa Suka.

Budova je chráněnou kulturní památkou. V obecném povědomí je známá tzv. Šímova síň, pojmenovaná podle benešovského malíře a hudebníka Ladislava Šímy.

K budově MUD* přiléhá krásný dvorek
klidné místo uprostřed města. Objevíte na něm sochu Ležící od Miloslava Chlupáče, Kráčející od Karla Nepraše nebo z oken vyklánějící se figury od Kurta Gebauera. Sochařskou expozici druhé poloviny 20. století a současných umělců doplňuje také krásný výhled na zříceninu minoritského kláštera na Karlově.

Webové stránky: www.muzeum-umeni-benesov.cz

Adresa: Malé náměstí 74, 256 01 Benešov

Muzeum umění Olomouc

(dříve Galerie výtvarného umění) bylo založeno 5. dubna 1951 jako součást Vlastivědného muzea v Olomouci. Po roce 1989 se osamostatnilo, nyní rozvíjí svoji veřejnou expoziční, výstavní, osvětovou) činnost ve třech budovách. Jeho zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky. Muzeum spravuje zhruba 91 608 sbírkových předmětů (z oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a užité grafiky, fotografie, užitého umění a dokumentace architektury), takže je po této stránce třetí největší institucí svého druhu v českých zemích. Kromě toho však muzeum spravuje dalších asi 105 tisíc sbírkových předmětů Arcibiskupství olomouckého.

Muzeum moderního umění

V roce 1989 se Muzeu umění Olomouc podařilo získat své dnešní sídlo - areál budov v Denisově ulici. Osudy místa, na němž se tento objekt rozkládá, jsou pohnuté. Plyne to především z jeho exponované polohy uprostřed starého města. V roce 1246 zde na základě papežského povolení založil Martin Pokora útulek pro malomocné. V sousedství Nové brány a při hradební zdi chránící v těchto místech vlastní město proti Předhradí pak v následujících staletích vyrůstal areál, skládající se z kostela, několika dalších budov, zahrady a hřbitova. Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala, Roku 1785 byl však špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko - v letech 1902-1915 - stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915-1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely. Novou podobu objektu vtiskli zejména místní stavitel Jaroslav Kovář st. a mnichovský sochař Moritz Lau. Změny doznalo především uliční průčelí, které od té doby představuje osobitou syntézu posecesního neoklasicismu vídeňské provenience a inspirace kořenící i v pražském kubismu. 1926 zde byl po adaptaci části interiérů otevřen Rádio bar a přístavbou v témže roce vzniklo i kino, Roku 1967 pak bylo v prostorách zrušeného baru zpřístupněno Divadlo hudby.

Areál, významný urbanisticky i architektonicky (tvoří jednu z výrazných podnoží předního olomouckého památkového souboru vrcholícího protějším chrámem Panny Marie Sněžné), se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Galerie výtvarného umění jej od roku 1990 adaptuje pro výstavní, expoziční a provozní účely.

Charakter architektonické podoby rekonstrukce spolu-určují dvě základní myšlenky: kontinuita a kontext. Tato idea vyústila ve snahu navázat na zdejšího konkrétního genia loci a pokusit se jej rozvinout. Projevilo se to jak v dis pozičním řešení - adici jednotlivých prostorů podél základních os, tak v detailu - nejvýrazněji v modifikovaném užití sloupového motivu. Princip volných reminiscencí byl volen nejen proto, že objekt byl vystavěn v době pozdního klasicismu a v neoklasicismu radikálně přestavěn, ale i z toho důvodu, že motiv sloupu mj. odkazuje k základním vrstvám, z nichž vyrůstala naše civilizace. Pokus o klasicizující a purizující revival se zdůrazněnými historizujícími a symbolickými rovinami je však chápán i jako vědomý impuls době a společnosti, které hledají svoji identitu.

V přízemí uličního křídla je umístěna vstupní hala muzea umění s vrátnicí, šatnou a prodejnou tiskovin. O patro výš následuje foyer před dvěma sály pro krátkodobé výstavy - Kabinetem a Salónem, před koncertním a přednáškovým Besedním sálem a před restaurací spojenou zimní zahradou s terasou nad částí historické Olomouce. V dalších dvou podlažích jsou expoziční místnosti. Z foyeru se vstupuje i do největšího výstavního sálu -Trojlodí (chápaného i jako vzpomínka na někdejší kostelík sv. Ducha), který je na způsob raně křesťanských kostelů anebo také někdejších jízdáren otevřen do mohutného, v našem případě klasicistního krovu.

Webové stránky:  https://www.muo.cz/muzeum-moderniho-umeni/

Adresa: Denisova 47,  771 11 Olomouc

Arcidiecézní muzeum Olomouc

Jádro Arcidiecézního muzea Olomouc je tvořeno bývalou rezidencí olomouckých kapitulních děkanů, k níž byly v průběhu staletí přičleňovány další, mnohdy starší objekty. Pozemek pro stavbu děkanství v rámci knížecího hradu věnoval kapitulnímu děkanu Bartolomějovi roku 1267 král Přemysl Otakar II.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství. Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

Severní průčelí kapitulního děkanství bylo v 19. století děkanem Rudolfem Thysebaertem (1842-1868) doplněno o tzv. "Krvavou pavlač" z neomítaných cihel.

Iniciátorem poslední přestavby, provedené v historizujícím duchu, se stal děkan Robert Lichnovský (1868-1879). Práce vedl místní architekt Franz Kottas, který upravil interiéry děkanství (zejména Erbovní sál a kapli sv. Barbory), přestavěl lodžii ve střední části hlavního průčelí a nově pojednal rovněž průčelí kočárovny. O něco později byly barokní mansardové střechy nahrazeny sedlovým zastřešením.

Součástí areálu děkanství je i západně položený trojkřídlý hospodářský dvůr. Jeho jihozápadní část, vystavěná koncem 17. století na půdorysu písmene L, byla v polovině 18. století rozšířena do dnešní podoby a nyní slouží provoznímu zázemí muzea.

Celý muzejní komplex prošel v letech 1998-2006 náročnou památkovou rekonstrukcí. Součástí projektu pražského ateliéru HŠH architekti byla kromě zbudování kancelářského zázemí, depozitářů, fotoateliéru a konzervátorské dílny i rekonstrukce budovy kapitulního děkanství a její funkční propojení s románským biskupským palácem. HŠH architekti jsou současně autory návrhu architektonická podoby stálé expozice Arcidiecézního muzea. 

Webové stránky: https://www.muo.cz/arcidiecezni-muzeum-olomouc/

Adresa: Václavské nám. 4,  771 11 Olomouc

Arcidiecézní muzeum Kroměříž

Arcidiecézní muzeum Kroměříž, zřízené roku 2006, sídlí v kroměřížském zámku, který dříve sloužil jako reprezentační sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů. Roku 1998 byl společně s komplexem zahrad zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Nejstarší podobu kroměřížského biskupského sídla, respektive hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245-1281), známe pouze hypoteticky. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1435, stavební vývoj rezidence ale je možné sledovat až od episkopátu Stanislava Thurza (1496-1540). Z tehdejší mohutné vícekřídlé budovy s vnitřním dvorem zůstala dodnes zachována jižní hranolová vstupní věž s jedinečnou goticko-renesanční kamenosochařskou výzdobou průčelí a pozdně gotickou hvězdicovou klenbou místnosti v patře. Za biskupa Stanislava Pavlovského (1579-1598) se stavba dočkala renesanční podoby.

Vzhledem k rozsáhlým poškozením zámku za třicetileté války byl biskup Karel z Lichtensteinu Castelkorna (1664-1695) při svém zvolení zavázán k obnově zámku nejen jako reprezentačního sídla, ale také jako správního a administrativního centra biskupských majetků, ústředí lenního zřízení a výkonu manského práva.

Roku 1665 zřídil Lichtenstein v prostorách zdevastovaného zámku stavební kancelář a zaměstnal architekta Filiberta Lucheseho (1606-1666). Ten rekonstrukci zamýšlel jako důkladnou přestavbu s částečným využitím původních konstrukcí a masivní věž zakomponoval do komplexu čtyř mohutných křídel kolem centrálního dvora. V téže době biskup založil i Květnou zahradu.

K rozsáhlé přestavbě zámku došlo v druhé polovině 80. let, kdy Lucheseho návrhy upravil a provedl Giovanni Pietro Tencalla (1629-1702); nejprve bylo zbudováno severovýchodní křídlo se salou terrenou a grottami. Po téměř čtvrt století intenzivní stavební a umělecké činnosti byla vize biskupa Lichtensteina naplněna.

16. března 1752 však zámek s katastrofálními následky vyhořel. V rámci obnovy byli pro výzdobu reprezentačních sálů a knihovny angažováni malíři Franz Antonín Maulbertsch (1724-1796), Josef Stern (1716-1775) a později František Adolf z Freenthalu (1721-1773). Rekonstrukce včetně výzdoby a zařízení interiérů byla dokončena až roku 1770. Za arcibiskupa Antonína Theodora Colloreda-Waldsee (1777-1811) byl zámecký areál obohacen na severní straně rezidence přístavbou lodžie s arkádami a giardinettem (tzv. Colloredova kolonáda).

K dalším výrazným úpravám zámku a jeho bezprostředního okolí dále docházelo od 30. let 19. století, kdy byl na místo ředitele arcibiskupského stavebního úřadu angažován architekt Anton Arche (1793-1851). Dnešní podoby se dostalo Sněmovnímu náměstí a Podzámecká zahrada byla upravena v přírodně-krajinářský park.

Ve druhé polovině 19. století následovaly zejména úpravy interiérů. Za arcibiskupa Theodora Kohna (1892-1904) byl upraven hlavní vstup z nádvoří do schodišťové haly zámku, kde byl vybudován pilířový portikus s balkónem a kuželkovou balustrádou doplněnou arcibiskupovým znakem.

V současnosti je komplex zahrad a zámku přístupný prostřednictvím několika prohlídkových tras. Arcidiecézní muzeum Kroměříž v jejich rámci spravuje tzv. kabinety, které tematicky představují jednotlivé okruhy arcibiskupských sbírek. Kromě odborné správy sbírek se muzeum věnuje také přípravě krátkodobých výstavních projektů.

Webové stránky: https://www.muo.cz/arcidiecezni-muzeum-kromeriz/

Adresa: Sněmovní náměstí 1, Kroměříž

Národní galerie Praga

Společnost vlasteneckých přátel umění:

Dějiny Národní galerie Praha se začaly psát 5. února 1796. Tehdy se skupina významných představitelů vlastenecky zaměřené české šlechty společně s několika vzdělanci z řad měšťanů rozhodla pozvednout upadající veřejný vkus. Vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, jež záhy založila dvě instituce, které Praha do té doby postrádala ⁠-⁠ Akademii umění a veřejně přístupnou Obrazárnu.

Historie sbírky NGP ale sahá už na počátek 17. století, kdy se součástí umělecké sbírky Rudolfa II. stala v roce 1606 legendární Růžencová slavnost Albrechta Dürera. Slavný obraz jako jeden z mála zůstal v Praze dodnes a patří mezi stěžejní díla galerijních sbírek. V druhé polovině téhož století se začala naplno rozvíjet sběratelská činnost české šlechty, díky níž mohla po založení Obrazárny mistrovská díla poprvé obdivovat i širší veřejnost. Právě tehdy byly položeny základy dnešní Národní galerie Praha.

Roku 1902 přibyla další významná instituce ⁠-⁠ Moderní galerie Království českého. Na rozdíl od Obrazárny, jež vznikla ze soukromé iniciativy, byla galerie založena na podnět panovníka, císaře Františka Josefa I. Instituce začala budovat sbírku současného umění 19. a posléze i 20. století ⁠-⁠ z tehdejší doby pocházejí nákupy děl Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského, Vojtěcha Preissiga, Jana Preislera a později také Josefa Čapka nebo Emila Filly. Moderní galerie existovala až do roku 1942, kdy byla sloučena s Obrazárnou.

Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se v roce 1918 proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Jejího vedení se v dalším roce ujal Vincenc Kramář, který ji proměnil v moderní, odborně spravovanou veřejnou galerii. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se pod jeho vedením vybudovaly základy slavné Francouzské sbírky, jejíž vznik podporovali vrcholní představitelé československého státu Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš.

Československá vláda na jaře roku 1923 uvolnila částku ve výši 5 milionů korun, která byla posléze ještě navýšena. Na výběru děl, jež reflektoval proměny francouzského umění od romantismu až po tvorbu tehdejších současných autorů, se podíleli významní historici umění společně s umělci ⁠-⁠ vedle Kramáře, Václav Vilém Štěch, Václav Nebeský, Otakar Novotný či Emil Filla. Podařilo se získat díla zcela zásadního významu, jejichž autory byli Eugène Delacroix, Camille Corot, Claude Monet, Paul Cézanne, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, André Derain či Auguste Rodin.

V roce 1936 se Kramářovi podařilo realizovat postátnění Obrazárny. Ve složitém období druhé světové války přešly v roce 1942 pod její správu fondy zrušené Moderní galerie. Již dříve se používalo označení Národní galerie, byť oficiální protektorátní název zněl od roku 1941 Českomoravská zemská galerie. Reorganizace instituce provedené za války byla zpětně potvrzena v roce 1949 zákonem č. 148/1949 Sb. o Národní galerii v Praze.

Sbírky Národní galerie putovaly v průběhu staletí Prahou. V roce 1814 byla zřízena galerie ve Šternberském paláci, v druhé polovině téhož století byla otevřena obrazárna v Rudolfinu, v roce 1931 v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Od sedmdesátých let do roku 2000 sídlilo staré umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě. Dnes Národní galerie Praha spravuje šest pražských budov ⁠-⁠ Klášter sv. Anežky České, Šternberský palác, Schwarzenberský palác, Salmovský palác, palác Kinských, Veletržní palác a krátkodobé výstavy pořádá také ve Valdštejnské jízdárně, jež patří Senátu Parlamentu ČR.

Prohlédněte si nejvýznamnější díla Národní galerie Praha a přečtěte si podrobnější informace o jejích jednotlivých sbírkách:

• Sbírka starého umění
• Sbírka umění 19. století a klasické moderny
• Sbírka moderního a současného umění
• Sbírka grafiky a kresby
• Sbírka asijského umění
  

Webové stránky: https://www.ngprague.cz

Veletržní palác

Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie Praha od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla ⁠-⁠ v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho ⁠-⁠ kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/veletrzni-palac

Adresa: Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7

Palác Kinských

Palác Kinských byl postaven v letech 1755 až 1765 na místě parcel tří domů s raně středověkými základy. Nejjižnějšímu domu, zmíněnému poprvé roku 1363, předcházel románský objekt z 12. století, jehož přízemí vybudované z kvádříkového zdiva se dosud zachovalo ve sklepení paláce. Po roce 1560, kdy byl dům v držení Trčků z Lípy a později Příchovských z Hodějova, došlo k renesančním přestavbám. Severní část dnešního paláce vznikla ve druhé třetině 13. století. Vlivem středověkého způsobu života se v dnešních sklepech zachovalo původní přízemí, včetně raně gotické křížové klenby.

Oba domy se poprvé spojily roku 1508, když si je najal Albrecht z Kolovrat. Kolem roku 1583 prošla severní část objektu větší přestavbou, při níž byl mj. zřízen v průčelí balkon. Nejpozději roku 1750 získal severní část Jan Arnošt hrabě Golz, před rokem 1755 k ní přikoupil i část jižní a obě definitivně spojil. Při prodeji paláce Františku Oldřichu Kinskému roku 1768 měl již svou konečnou podobu a byl snad i ozdoben sochami I. F. Platzera.

Ve třicátých letech 19. století se dále rozšířil připojením severního (levého) domu č. p. 607, u něhož jsou opět zachovány gotické sklepy, a byl klasicistně upraven. Komplex se skládá z hlavní budovy při náměstí, levého křídla, příčného křídla, budovy při Týnské ulici a bočních křídel. Zadní budova do Týnské ulice pochází z roku 1838, stejně jako pozdně klasicistní úpravy fasád. V téže době byla také upravena obě palácová nádvoří, z nichž zadní sloužilo původně jako hospodářské zázemí. Zde se zachovala kašna s obdélnou nádrží. Ve správě Národní galerie v Praze je palác od roku 1949.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/palac-kinskych

Adresa: Staroměstské náměstí 12, Praha 1

Šternberský palác

Šternberský palác uchovává od roku 1947 mistrovská díla Národní galerie Praha, jejíž předchůdkyně Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění zde sídlila již v 19. století.
Stavebníkem paláce byl říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643⁠-⁠1708), který jako potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů patřil k nejmocnějším českým aristokratům. Roku 1690 koupil pozemek v sousedství pražského Arcibiskupského paláce. Na topograficky složité, k Jelenímu příkopu se prudce svažující parcele stál starší dům středověkého původu. Nový vlastník ihned začal s plánováním stavby rozlehlé rezidence, která se uskutečnila v letech 1699⁠-⁠1708 a jež se připisuje Giovannimu Battistovi Alliprandimu. V roce 1708, kdy stavebník zemřel, byla budova hotová jen částečně.

Palác byl do roku 1811 jako fideikomis v rodinném vlastnictví a sídlila v něm tehdy Společnost vlasteneckých přátel umění, která budovu prodala roku 1871. Několik let pak palác sloužil jako ústav pro duševně choré a od první světové války patřil armádě. Po druhé světové válce se stal sídlem nově konstituované Národní galerie.

Šternberský palác dnes představuje i přes jen fragmentárně dochovanou původní výzdobu prvořadý skvost architektury vrcholného baroka v Praze. Ve stavbě a jejím vybavení se setkávají vlivy z různých směrů, a vytvářejí tak ideální prostor pro umělecká díla rozmanitých stylů a dob.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/sternbersky-palac

Adresa: Hradčanské náměstí 15, Praha 1

Schwarzenberský palác

V roce 1541 zničil požár na Hradčanech čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz a vybudoval na nich renesanční rezidenci v severoitalském stylu, která byla dokončena v roce 1567. Palác v následujících dekádách několikrát změnil majitele a až na počátku 18. století připadl dědictvím rodu Schwarzenbergů.

V letech 1870⁠-⁠1874 získal svoji ikonickou sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. V roce 1909 byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Technického muzea, během druhé světové války v něm bylo Wehrmachtem zřízeno vojenské muzeum a po konfiskaci československým státem se stal sídlem Vojenského historického muzea. Národní galerie Praha získala palác v roce 2002.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/schwarzenbersky-palac

Adresa: Hradčanské náměstí 2, Praha 1

Salmovský palác

Salmovský palác, zvaný též malý Schwarzenberský, je klasicistní trojkřídlá budova palácového typu s čestným dvorem na Hradčanském náměstí. Stavbu nechal provést v letech 1800 až 1811 pražský arcibiskup Vilém Florentin, kníže Salm-Salm podle návrhu Františka Pávíčka (Pawitschka) na místě, kde dříve stálo několik menších šlechtických sídel. Původně se mělo jednat o luxusní bytový dům, jenž od roku 1811 náležel Schwarzenbergům, kteří jej spojili se sousedním Schwarzenberským palácem. Novodobá historie paláce vedla k jeho devastaci. V roce 2004 převzala budovu do správy Národní galerie v Praze, zrekonstruovala ji jako výstavní prostory a navázala tak na rekonstrukci vedlejšího Schwarzenberského paláce.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/salmovsky-palac

Adresa: Hradčanské náměstí 1, Praha 1

Klášter sv. Anežky České

Klášter Na Františku, mimořádně historicky cenný klášterní komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České (svatořečené roku 1989). Anežka Přemyslovna (patrně 1211⁠-⁠1282) založila zdejší klášter klarisek a menších bratří za podpory královské rodiny počátkem třicátých let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele.

Klášter Na Františku byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Záalpí, byl však také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů, místem posledního odpočinku sv. Anežky České.

Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců. Řeholnice obývaly klášter až do počátku husitských válek, po jejich skončení se do kláštera navrátily a usilovaly o jeho obnovu. Další etapou dějin kláštera je jeho převzetí dominikány v době rudolfínské. Tehdy definitivně zanikl klášter menších bratří. Pozemky kláštera byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. klášter zrušen a následně prodán v dražbě.

Zchátralému klášteru pronajímanému pro nejrůznější účely opakovaně hrozilo zboření. Poslední návrh přinesl asanační plán Prahy na sklonku 19. století. Díky svému významu však klášter zániku unikl. Od počátku 20. století byl postupně dokumentován, zkoumán a opravován. I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V sedmdesátých letech 20. století byl prohlášen národní kulturní památkou. Po dlouhotrvající rekonstrukci pak byl v osmdesátých letech zpřístupněn. Dějiny jednotlivých staveb mapují za-stavení prohlídkového okruhu v exteriéru i interiéru kláštera.

Přízemí areálu zaujímá prohlídkový okruh věnovaný historii dvojkláštera a jeho zakladatelce. Jeho součástí je také lapidárium v konventu klarisek (černá kuchyně a refektář) a menších bratří (ambit), které zahrnuje významný soubor architektonických fragmentů z doby výstavby kláštera, zakládacích desek oltářů a náhrobních kamenů. Celoročně a zdarma jsou přístupné také obě klášterní zahrady s prohlídkovým okruhem architekturou kláštera a sochařskými díly předních českých umělců.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/klaster-sv-anezky-ceske

Adresa: U Milosrdných 17, Praha 1; vstup z ulic Na Františku a Anežská

Valdštejnská jízdárna

Národní galerie Praha využívá prostor Valdštejnské jízdárny ke krátkodobým výstavním projektům. Jízdárna se nachází v zahradě komplexu raně barokního paláce, který pro Albrechta z Valdštejna vybudovali italští architekti Andrea Spezza a Nicolo Sebregondi. Po náročné rekonstrukci v roce 2000 byla jízdárna opět zpřístupněna veřejnosti.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/valdstejnska-jizdarna

Adresa: Valdštejnská 3, Praha 1

Český a Slovenský pavilon v Benátkách

Československý pavilon, jehož podoba do současnosti nedoznala žádných významnějších změn, byl dostaven a slavnostně otevřen na XV. benátském bienále v roce 1926. Zaujal výhodné místo jedné ze dvou hlavních ulic parku Giardini, v sousedství pavilonů Francie (1912), Velké Británie (1909) a Německa (1909). Pavilon je stavba jednoduchého obdélného půdorysu s jediným centrálním výstavním sálem, na který navazují vedle vchodu dvě malé místnosti, jež slouží jako technické zázemí expozice. Hlavním zdrojem světla je velké světlíkové střešní okno, pod nímž je zavěšeno rozptylné velárium, a jediným zdobným prvkem (kromě jednoduchých pilastrů na bočních fasádách) je průčelí, které je v současné době ozdobeno monumentálním portikem z červeného mramoru, v němž jsou zasazena vrata pokrytá mědí s rondokubistickým dekorem, vše je završeno jednoduchým plastickým nápisem Cecoslovacchia. Autorem pavilonu je Otakar Novotný (1880⁠-⁠1959), který je považován za zakladatele moderní české architektury. 

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/cesky-a-slovensky-pavilon-v-benatkach

Adresa: Giardini di Castello, Benátky, Itálie, 30122

Zámek Kinských ve Žďáru nad Sázavou

Na zámku Kinských ve Žďáru nad Sázavou vznikla reprezentativní expozice s názvem Barokní malířství a sochařství ze sbírek Národní galerie v Praze, na jejímž vzniku se kromě Národní galerie Praha podílela nemalou měrou akciová společnost ŽĎAS. Jedinečný komplex bývalého kláštera ve Ždáru s blízkým okolím představuje zcela unikátní krajinný a urbanistický barokní celek, jehož těžiště tvoří zvláště klášterní kostel a poutní areál s kaplí sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (památka UNESCO). Zamýšlená expozice chce ideově umocnit a zhodnotit toto specifické prostředí. Vybraný soubor uměleckých děl středoevropské provenience (Čechy, Morava, Rakousy, zároveň však i italské a španělské importy) hodlá evokovat především kulturní prostředí klášterů 17. a 18. století. Vedle děl s náboženskou (monastickou) tematikou, jež tvoří těžiště této přehlídky, se zde uplatnily i obrazy a sochy charakteristické pro barokní klášterní sbírky. Expozice barokního umění ze sbírek Národní galerie Praha navazuje jak na historickou tradici klášterních galerií, tak na zdejšího genia loci, spjatého v prvé řadě s barokními památkami evropského významu. Skutečnost, že svébytná umělecká sbírka ve žďárském klášteře není historicky doložena, dala tvůrcům expozice jistou volnost. Výsledný soubor, svým obsahem a uspořádáním evokuje atmosféru uměleckých muzeí v řeholních domech jako osobitého typu kolekcí, rodících se na průsečíku vědeckého poznání, estetických zálib a liturgických potřeb. V prvé řadě jsou zde shromážděna díla barokních umělců podílejících se na výzdobě kláštera ve Žďáru a jeho fundací.

Ve výčtu jmen umělců spjatých se dvěma "barokními" stoletími dějin žďárského kláštera zaujímá významné místo slezský malíř Michael Leopold Willmann, který za svou zakázkou vážil cestu na českomoravské pomezí a na místě zde vytvořil obraz pro nástavec hlavního oltáře, jímž doplnil vlastní obdivuhodnou kompozici Nanebevzetí P. Marie. Tvorba tohoto umělce, označovaného jako pictor familiaris cisterciáckého řádu, je v představované kolekci zastoupena plátnem Ukřižování sv. Ondřeje (1701-1703). Expresivně líčené martyrium umocňuje spontánní malířský rukopis a dramatičnosti scéně dodává i světelné řešení s ostře ozářeným tělem apoštola. Světlo se pro malíře stalo nejdůležitějším výrazovým prvkem obrazu.

Prostředí žďárského kláštera a jeho okolí dotvářel svými díly i vynikající sochař Matouš Václav Jäckel. Z realizací určených přímo pro tento cisterciácký konvent je v expozici prezentována socha Madony (1709). Rané dílo mistra, který po čtyřicet let šířil osobitou variantu římského sochařského iluzionizmu Gianlorenza Berniniho, reprezentuje řezba sv. Josefa s Ježíškem (před 1700).

Vedle těchto děl nalezne návštěvník v expozici širší výběr z prací tvůrců, kteří byli alespoň částí své tvorby spjati se středoevropským monastickým prostředím. Z velkých jmen barokního malířství v Čechách tu jsou zastoupeni Karel Škréta, Michael Václav Halbax, Petr Brandl a Jan Kupecký; sochařství reprezentují mimo jiné Matyáš Bernard Braun i málo známý, ovšem neméně schopný Braunův synovec Antonín; nechybí ani práce z dílen Ferdinanda Maxmiliána Brokofa či Ignáce Františka Platzera. Výběr uměleckých děl se záměrně neomezil pouze na úzký okruh Čech a Moravy. Pro klášterní prostředí byla vždy charakteristická kosmopolitní kulturní orientace, jež podporovala vzájemnou výměnu myšlenek a podnětů. Díky výtvarným investicím cisterciáků v umění barokních Čech zakotvil natrvalo nejen již zmiňovaný Willmann, ale církevní zakázky umožnily vyniknout i Willmannovu nevlastnímu synovi a dědici uměleckého odkazu Janu Kryštofu Liškovi. Zvláště moravské a s nimi i jihočeské kláštery často poskytovaly zakázky význačným umělcům z blízkých rakouských zemí. Ve žďárském souboru tuto skutečnost připomínají obrazy Johanna Wenzela Bergla, Paula Trogera a také Franze Antona Maulbertsche. Malba Josepha Winterhaldera Založení kláštera v Louce přímo souvisí s umělecky význačnou výzdobou historické premonstrátské kanonie zbudované na samém pomezí Moravy a Dolních Rakous. Na bohaté kontakty středoevropského barokního prostředí s Itálií poukazuje bravurní kavalírský portrét Jana Jáchyma Pachty z ruky slavného Francesca Trevisaniho. V jeho stopách kráčel Gregorio Guglielmi, který se do dějin domácího malířství zapsal mimo jiné malířskou výzdobou oltářů v kostele sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Ve Žďáru je vystavena unikátně dochovaná skica k jednomu z těchto obrazů. Mnohé z ukázek sochařského umění 17. a 18. století, jež tvoří podstatnou část expozice, jsou vystaveny vůbec poprvé.

Vytvoření stálé expozice Barokního umění ze sbírek Národní galerie v Praze umožnilo vznik poutavého návštěvnického okruhu zaměřeného na umění 17.-18. století, který svým pojetím bude schopen oslovit laickou i odbornou veřejnost. Ideově se tak opět propojí zámecký komplex s korunou barokní architektury českomoravského pomezí - Zelenou horou. Projekt podpoří nejen zájem o kulturní dědictví regionu a rozvoj turistického ruchu, ale přispěje i k oživení a prohloubení tradičních kulturně historických vazeb.

Při příležitosti otevření nové expozice byl vydán výběrový katalog Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze (100 s., 44 bar. repr.).

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/zamek-zdar-nad-sazavou

• oficiální stránky zámku: https://www.zamekzdar.cz
  

Adresa: Zámek 1, Žďár nad Sázavou

Zámek ve Frenštátu

Sbírka umění 19. století otevřela v roce 2003 reprezentativní expozici Českého umění 19. století v Karviné-Fryštátu, v objektu zvaném Lottyhaus. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout expozici umění 19. století, která představuje práce nejvýznamnějších reprezentantů českého umění předminulého věku. Kolekce padesáti obrazů a plastik zahrnuje díla od období klasicismu až po umělecké proudy konce 19. století.
Diváci zde najdou práce představitelů rané romantické krajinomalby Antonína Mánesa, Augusta B. Piepenhagena a Josefa Navrátila, dále žáků Haushoferova krajinářského ateliéru pražské Akademie Aloise Bubáka, Adolfa Kosárka a Julia Mařáka i nejvýznamnějšího zástupce francouzského plenérového realismu u nás Antonína Chittussiho. Náladovou krajinomalbu přelomu století ovlivněnou impresionismem a pointilismem reprezentují plátna Antonína Hudečka a Antonína Slavíčka. Umění portrétu je představeno vynikajícími plátny Antonína Machka, Josefa Mánesa, Karla Purkyně a Jaroslava Čermáka. Žánrovou malbu zastupuje barevně brilantní studie Josefa Navrátila, druhorokokový námět Josefa Mánesa, realistický pohled do interiéru Soběslava H. Pinkase a další. Své místo zde má i umělecká generace Národního divadla v pracích takových osobností jako Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Julius Mařák a František Ženíšek. Umělecké proudy a směry konce 19. století reprezentují práce Maxmiliána Pirnera, Jakuba Schikanedera a Jana Preislera.

Ze sochařů zde zastoupených jmenujme Josefa Václava Myslbeka, Bohuslava Schnircha, Františka Bílka, Quido Kociána, Stanislava Suchardu, Bohumila Kafku a Josefa
Mařatku.

Webové stránky: https://www.ngprague.cz/o-nas/budovy/zamek-frystat

• oficiální stránky zámku: https://www.zamek-frystat.cz

Adresa: objekt Lottyhaus, Masarykovo nám., 733 24 Karviná-Fryštát

Galerie Klementinum a Výstavní chodba

Obě tato výstavní místa se nacházejí v budově České národní knihovny.

Webové stránky: www.nkp.cz

Adresa: Galerie Klementinum - Mariánské nám. 5, Praha 1; Výstavní síň - Klementinum 190, Praha 1

Nová galerie

Nová galerie usiluje o systematickou prezentaci a podporu špičkového českého umění u nás i v zahraničí. Pracují na vytvoření silné umělecké galerie prezentující nejvýznamnější hodnoty českého výtvarného umění. Při výběru zastoupených autorů je kladen důraz na kvalitu, výjimečnost a jedinečnost tvorby a osobnosti autora. Galerie je založena na několikaleté a dlouhodobé spolupráci se zastoupenými autory. Rozsah autorů, jimž se galerie věnuje, sahá od poloviny 20. století až po současnou mladou generaci. Pilířem galerie je obchodní a výstavní činnost, doplňkem je také poradenská, pedagogická a vydavatelská činnost.

Webové stránky: www.novagalerie.cz

Adresa: Balbínova 26, Praha 2

Nová síň

Nová síň je renomovaná, krásná galerie v centru Prahy. Vyniká především svým dokonale rozptýleným denním světlem, střídmostí funkcionalistického prostoru a výhodnou polohou nedaleko Národního divadla.

Tradice Nové síně je spjata s výtvarným spolkem Jednota umělců výtvarných, jehož kořeny sahají až do roku 1898. Mezi zakladateli najdeme jména umělců tvořících tzv. generaci Národního divadla jako byli Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Mikoláš Aleš a další. Jednota umělců výtvarných si nechala počátkem třicátých let minulého století vypracovat projekt na částečnou přestavbu hospodářské části kláštěra Sv. Voršily a výstavbu nového objektu v místě původního hospodářského vjezdu do kláštera. Projekt vypracoval žák Jana Kotěry architekt Jaroslav Rössler. Podle tohoto záměru byl vybudován a v roce 1934 otevřen spolkový dům se dvěma výstavními sály nazvaný Nová síň. Ten zahrnoval krom menší galerie v patře a většího výstavního sálu v přízemí i řadu prostor pro spolkovou a výtvarnou činnost. V současné době je v provozu již jen přízemní výstavní prostor známý pod názvem Galerie Nová síň.

Po pohnuté historii minulého století je Nová síň územně součástí kláštera a ve vlastnictví Českomoravské provincie Římské unie řádu sv. Voršily.

V letech 2005 - 2014 provozovala výstavní činnost v Galerii Nová síň Jednota umělců výtvarných.

Od května 2014 řídí Galerii Nová síň soukromý provozovatel.

V říjnu 2014 si Nová síň připomněla 80. let od svého otevření v roce 1934.

Webové stránky: www.novasin.org

Adresa: Voršilská 139/3, 110 00 Praha 1

Novoměstská radnice

Novoměstská radnice, jedna z národních kulturních památek v Praze, se od 1. ledna 2007 stala příspěvkovou organizací městské části Praha 2. Záměrem zřízení bylo oživení dění na Novoměstské radnici a rozšíření kulturního programu.

V současné době se zde konají výstavy, koncerty, festivaly, svatební obřady a další kulturní nebo společenské akce v netradičních reprezentačních prostorách.

Novoměstská radnice je jednou z národních kulturních památek v Praze. Její historie začíná brzy po založení Nového Města pražského Karlem IV. roku 1348.

V průběhu staletí se stala Novoměstská radnice svědkem mnoha dějinných událostí - v pramenech je uváděna již v roce 1377. V roce 1419 se zde odehrála první pražská defenestrace - dav pod vedením Jana Želivského a Jana Žižky svrhl z oken purkmistra, dva konšely a několik měšťanů a zahájil tak husitskou revoluci. Ke druhé pražské defenestraci došlo na Novoměstské radnici v roce 1483 za náboženských a politických nepokojů v pražských městech, které přerostly v povstání a politický převrat. V roce 1518, kdy se Novoměstská radnice stala sídlem šestipanského úřadu, došlo k výrazné architektonické úpravě budovy; v roce 1559 vyhořela a její přestavba trvala až do roku 1561. V roce 1609 se zde sešli protestantští stavové, aby přiměli Rudolfa II. vydat Majestát zaručující náboženské svobody. V roce 1784, po sloučení pražských měst pod působnost jednoho magistrátu, se radnice stala sídlem trestního soudu a po roce 1859 zakoupilo radnici Presidium zemského soudu. Při dalších opravách v roce 1905 byly objeveny cenné zachované zbytky původní architektury, podle kterých rekonstruovali arch. Wiehl a Hilbert původní vzhled radnice.

Poslání radnice se během staletí měnilo. Z původně správního střediska Nového Města se radnice stala sídlem soudu a prostory byly využívány jako vězení. Na odsouzení zde například čekal v letech 1694 - 1695 vůdce chodské selské rebelie Jan Sladký - Kozina. Celopražskou pozornost si vysloužil proces s legendárním loupežníkem Václavem Babinským z roku 1839. Tzv. tiskové procesy z padesátých let 19. století přivedly do zdejšího vězení např. Josefa R. Vilímka, Vincence Vávru nebo Františka Bozděcha. V roce 1894 se zde konal politický proces s Omladinou, při kterém bylo odsouzeno přes 70 osob, mj. Alois Rašín a Stanislav Kostka Neumann. Různorodost původu i provinění vězněných se zasloužila o zlidovělý popěvek "V novoměstský věznici je plno hovoru - zloděj, cikán a redaktor seděj tu pospolu".

Na nádvoří radnice se odbývaly i popravy - poslední ještě za nacistické okupace. Posledním vězněm byla krátce Milada Horáková.

Před celkovou rekonstrukcí, která začala v 70. letech minulého století, radnice sloužila (ve velmi zdevastovaném stavu) jako pracoviště dopravního inspektorátu, nádvoří využívala Městská správa Veřejné bezpečnosti jako parkoviště a opravnu služebních vozů. Celková rekonstrukce Novoměstské radnice probíhala v letech 1975 - 1995. V roce 2007 proběhla rekonstrukce fasády na jižním křídle (směrem do Karlova náměstí) a oprava fasády směrem do nádvoří.

Dominanta Novoměstské radnice - věž - byla dostavěna v roce 1456, je vysoká téměř 70 m a na ochoz vede 221 schodů. Od 15. století věž plnila funkci protipožární "strážnice" pro Nové Město a později z ní hlásný vytruboval hodiny. Věž doznala stavebních úprav v letech 1520 - 1526 a následně 1559 - 1561, ochoz a střecha byly opakovaně opravovány po zasažení bleskem (poslední úpravy pocházejí z roku 1876).

V prvním patře věže Novoměstské radnice se nachází původně gotická kaple, později zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie a patronu české země sv. Václavovi. V roce 1722 byla přestavěna v barokním stylu, ze kterého se zachovala např. klenba uprostřed zdobená freskou alegorie Práva a Spravedlnosti, či vstupní profilovaný portál.
Do kaple je možno nahlédnout též při některých akcích z Velkého sálu Novoměstské radnice.

Součástí prohlídky je návštěva výstav Galerie ve věži, kde jsou instalovány krátkodobé výstavy.
Na východní straně věže je umístěn fragment řetězu, který kdysi sloužil k uzavření ulice: toto opatření mělo zajistit obyvatelům noční klid - zejména dřevěná kola povozů na vozovce byla značně hlučná.
Od roku 1760 je zde také zasazen český neboli pražský loket - etalon. Zde si kupci mohli cejchovat své dřevěné míry, kupující si mohli zkontrolovat, zda jim byla naměřena správná míra.

Webové stránky: www.nrpraha.cz

Adresa: Karlovo nám. 1/23, Praha 2

Galerie Obecního domu

Moderně vybavená galerie slouží k realizaci výstav prezentujících soudobou uměleckou tvorbu s důrazem na opavské autory. V celoročním výstavním cyklu jsou představováni jak regionální tvůrci vizuálního umění, tak i respektované osobnosti české výtvarné scény. Galerie je vybavena moderním expozičním osvětlením a výstavním fundusem. Za okny se nachází balkon s alegorickým sousoším Merkur a Ceres, (boha obchodu a bohyně úrody) od neznámého autora. K vernisážím je využíván Schösslerův salonek ve stejném patře a v případě pěkného počasí i přilehlá terasa.

Webové stránky: www.obecnidum.cz

Adresa: Nám. Republiky 5, Praha 1

Oblastní galerie Liberec

Pátá největší v Česku, založena v roce 1953, unikátní sbírka evropského umění, příjemné prostředí budovy bývalých Lázní doplněné o současné architektonické detaily... Taková je Oblastní galerie Liberec!

Oblastní galerie Liberec je pátou největší galerií v České republice. Galerie byla založena v roce 1953 a od roku 2014 sídlí v budově bývalých městských lázní. (Více o historii se dočtete zde.) Galerie spravuje sbírky více než 21 000 uměleckých děl z Čech, Německa, Rakouska, Francie, Nizozemí a dalších evropských států a právem se tedy označuje jako Muzeum evropského umění. Umělecké sbírky jsou tvořeny obrazy, grafikami, kresbami, plastikami a historickými předměty a jsou zapsané v Centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury.

Galerijní sbírky jsou vystavené v celkem třech stálých expozicích, které doplňují interaktivní expozice a expozice o historii galerie.

Počátek galerie jako právně samostatné instituce lze hledat v období po druhé světové válce. Musejní kuratorium v Liberci, které mělo vyřešit budoucnost výtvarných sbírek Severočeského muzea, bylo ustaveno již 19. září 1945. To rozhodlo, že galerie zůstane organizační součástí libereckého muzea, ale zároveň, že sbírky výtvarného charakteru budou přestěhovány do samostatné budovy. Liberecký grafik a patriot Jaro Beran se ihned v poválečných dnech začal zajímat o osud za války ukrytých výtvarných sbírek, a proto byl tehdy kuratoriem pověřen úkoly vztahujícími se k zajištění jejich dalšího osudu a nalezení vhodných prostor pro jejich uchování a prezentaci. O rok později, tedy na počátku roku 1946, byla galerii přidělena budova bývalého Liebiegova paláce v těsném sousedství Libereckého zámku. Galerie zde sídlila až do konce února roku 2014. Na přelomu let 2013 a 2014 se galerie přestěhovala do nových prostor v bývalých městských lázních na Masarykově ulici v Liberci. Veřejnosti se nová galerie otevřela 28. února 2014 a ve stejný den galerie definitivně opustila Liebiegův palác. S přestěhováním souvisí rovněž změna názvu galerie: od 1. ledna 2014 zní název galerie Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace.

Webové stránky: www.ogl.cz

Adresa: Masarykova 723/14, Liberec

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

Již od konce 19. století pořádaly v Jihlavě výstavy historického i současného umění různé místní spolky. Výstavy probíhaly na nejrůznějších místech města, například v městském muzeu, Německém domě, Besedním domě či ve školních prostorech. Tato čilá výstavní aktivita vyústila v roce 1926 v neúspěšný pokus o založení městské galerie. Tento záměr se zdařil až v roce 1946, kdy Marie Kovaříková darovala městu svou obrazovou sbírku. Nově založená galerie získala pro svou činnost dům č. 14 na Masarykově náměstí.

Počátkem padesátých let galerie získala vhodnější prostory na náměstí, v domech č. 57 a 58. Základy odborné instituce vybudovala během svého šestiletého působení ve vedení galerie sochařka Věra Doupníková. Roku 1961 ji na krátký čas ve vedení vystřídal Valdemar Radil. Na podzim roku 1964 se galerie přestěhovala do důstojně zrekonstruovaných prostor budovy na Komenského ulici 10. Od tohoto roku stál v čele galerie Ctimír Linhart.

Ve druhé polovině šedesátých let se jihlavská galerie ve své výstavní činnosti, kromě regionálně orientované tématiky, věnovala systematickému sledování vývoje současného českého umění a jeho progresivních snah. Výstavami jako např. Computer-graphic, Skupina Phases, výstava italské vizuální poezie či Klub konkretistů, se dostala do mezinárodního povědomí. V této době v galerii působil historik umění Otakar Máčel, některé výstavy tu připravili také Jiří Padrta, Zdeněk Felix, Arsen Pohribný a Jiří Valoch.

Od roku 1988 byl ředitelem galerie Jiří Hyliš. Po jeho nástupu byla znovu opravena budova galerie na Komenského ulici a zároveň byla po dlouho trvající rekonstrukci otevřena nová budova na Masarykově náměstí. Galerie tak získala nové výstavní prostory, které využila pro instalaci stálé expozice ze sbírek galerie, prezentující české umění od devatenáctého století až po léta šedesátá století dvacátého. Od roku 1991 působila v galerii kunsthistorička Dagmar Jelínková, která připravila řadu zajímavých autorských výstav (Klub konkretistů, Drapell, Sukdolák, Boška, Dörfl). Galerie navázala užší spolupráci s Rakouským kulturním institutem a jihlavskému prostředí tak přiblížila rakouské umění. V devadesátých letech se galerii také podařilo zorganizovat čtyři ročníky mezinárodního výtvarného sympozia na Čeřínku, jehož se účastnili umělci z mnoha evropských zemí.

Od druhé poloviny devadesátých let až do dnešních dnů se v galerii vystřídalo několik historiků umění, z nichž delší čas tu působí Jana Bojanovská, která se svou výstavní činností zaměřuje především na české umění devatenáctého a počátku dvacátého století (Kalvoda, Havelka, Podloucký, Hudeček).

Jiří Hyliš byl ředitelem galerie do roku 2003, kdy ho na necelé dva roky vystřídala Kateřina Pažoutová. Od roku 2005 byl ve vedení galerie Aleš Seifert, na počátku jeho sedmiletého působení byly přestěhovány depozitáře z přízemí budovy na Komenského ulici do půdních prostor. Byl zrekonstruován do té doby nevyužívaný sklep této budovy a v takto uvolněných prostorách byla od konce roku 2005 zřízena galerie "Alternativa". Ta byla určena především pro prezentaci tvorby mladých umělců.

Od roku 2006 byla navázána spolupráce galerie se sdružením Slepíši a založena sbírka sochařských děl vytvořených nevidomými autory. Tato sbírka je prezentována formou stálé expozice. Proměny doznala podoba prezentace umění ze sbírek galerie, kdy místo stálé expozice byly pořádány po roce se obměňující výstavy v horních patrech budovy na Masarykovo náměstí. Ve výstavní činnosti byl kladen nový důraz na soudobé české umění, zvláště pak prezentaci umělců z generace "Tvrdohlavých". Od roku 2005 je v galerii veřejnosti přístupná knihovna se zaměřením na odbornou literaturu z oblasti výtvarného umění.

Od roku 2006 v galerii pracuje Daniel Novák, nejprve jako kurátor, od konce roku 2012 jako ředitel.

Webové stránky: www.ogv.cz

Adresa: 1. budova - Komenského 10, Jihlava, 2. budova - Masarykovo nám. 24

Pražský hrad

Webové stránky: www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade

Císařská konírna

Císař Rudolf II. byl kromě jiných kuriózních zájmů rovněž vášnivý milovník a sběratel koní. Pro tuto svou vášeň neváhal zbořit část hradních hradeb a budovu starého vikářství a nechal na jejich místě vystavět kolem roku 1583 nové nádherné stáje. V současnosti slouží tato nádherná konírna k výstavním účelům a konají se zde krátkodobé výstavy.

Vstup na Pražský hrad ze severní strany, od Prašného mostu, vede Pacassiho bránou a průchodem, který ukrývá zbytky renesanční brány z mohutných, hrubě opracovaných kvádrů. Po obou stranách Severní brány byly stáje již za Ferdinanda I.
Rudolf II., vášnivý milovník a sběratel koní, dal na jejich místě po roce 1583 stavět nové nádherné stáje, tehdy vysoce oceňované. Muselo být tehdy zbořeno nároží románské hradby a Stará Vikárka, za kterou dal císař svatovítské kapitule náhradní budovu. Byl zde vybudován dlouhý prostor zaklenutý valenou klenbou s výsečemi. Klenba je opatřena sítí nepravých štukových žeber.
Ve 20. století byl prostor na východní straně rozdělen a využíván jako chodba, tělocvična a lakýrnická dílna. V 80. letech začala Kancelář prezidenta republiky připravovat rekonstrukci a tak v jedné části těchto prostor vznikla Obrazárna Pražského hradu, v druhém křídle byla v roce 1993 pro expozice výtvarného umění upravena Císařská konírna. Pro případné koncertní produkce se sem vejdeaž 350 sedících posluchačů.

Adresa: Pražský hrad, Praha 1

Jízdárna Pražského hradu

Barokní průčelí Jízdárny Pražského hradu z konce 17. století tvoří téměř celou jednu stranu ulice U Prašného mostu, která vede na Pražský hrad ze severní strany, přes Jelení příkop. V polovině 20. století byla Jízdárna adaptována na výstavní síň.Byl jsem zdeAktivitu navštívilo 69 lidí3,2/5 (9 hodnocení)Unikátní budova Jízdárny Pražského hradu byla postavena v devadesátých letech sedmnáctého století v barokním stylu stavitelem Jakubem Antonínem Canevallem. Autorem návrhu byl architekt Jean Baptiste Mathey. Budova byla původně určena pro jezdecký výcvik a jezdecké zábavy šlechtického panstva, které se koňským radovánkám oddávalo především v nedaleké Míčovně. Konaly se zde turnaje, klání v jízdě na koních a další soutěže. Původní účel jízdárny připomínají štukové reliéfy skákajících koní v průčelí stavby.
V roce 1760 jízdárna vyhořela a bylo nutné celou stavbu zrekonstruovat. Budova nové jízdárny se skládala z několika částí - tou největší byla Zimní jízdárna, která sloužila k jezdeckým kratochvílím v zimním období. Na ni navazovala Letní jízdárna a jízdárenský dvůr, který složil především k hospodářským účelům. V areálu nemohly pochopitelně chybět ani stáje pro koně.
V pozdějších dobách, když už jízdárna dávno svou funkci neplnila, byla stavba propůjčena vojsku. Vojáci si zde postupem času zřídili svá skladiště. Původní letní otevřená jízdárna byla v 50. letech 20. století zastavěna garážemi a na jejich střeše byla upravena zahrada, z níž se otvírá neobvyklý pohled na katedrálu sv. Víta a část severního opevnění Pražského hradu. V polovině dvacátého století byla Jízdárna přeměna na výstavní síň a prostory galerie, kde se v současné době pořádají výstavy nejvýznačnějších umělců. Za zdařilou rekonstrukcí Jízdárny Pražského hradu v roce 2007 stojí architekt Ladislav Lábus.

Adresa: U Prašného mostu 3, Praha 1

Královský letohrádek královny Anny

Královský letohrádek, zvaný také Letohrádek královny Anny, dal budovat Ferdinand I. v letech 1538 - 1560 na východním okraji Královské zahrady. Na arkádovém ochozu a bohaté reliéfní výzdobě pracovali italští kameníci, nástavba prvního patra a unikátní zastřešení je dílem Hanse Tirola a Bonifáce Wohlmuta. Letohrádek byl určen pro dvorskou zábavu a zpříjemnění pobytu v zahradě.

Na konci 18. století získala Letohrádek k užívání rakouská armáda a po jejím pobytu musela být v roce 1836 zahájena rekonstrukce. Při ní vzniklo monumentální schodiště a výzdoba sálu v prvním patře - nástěnné malby s náměty z českých dějin.

Dnes slouží Královský letohrádek především pro výstavy výtvarného umění a uměleckého řemesla.

Italskou inspiraci Letohrádku prozrazuje i úprava přilehlé části zahrady - giardinetto s pravidelnou kompozicí záhonů. Bronzová Zpívající fontána je dílem Tomáše Jaroše z let 1564 - 68. Zvláštní, zvonění zvonů podobný zvuk dopadajících kapek je nejlépe slyšet přímo pod širokou spodní mísou fontány.

Adresa: Mariánské hradby 1, 119 08 Praha 1 - Hradčany

Míčovna

Na jižní straně Královské zahrady, těsně nad svahem Jeleního příkopu vznikla v letech 1567 - 69 Velká míčovna.

Dějiny této renesanční, bohatě zdobené stavby jsou dramatické: do 17. století sloužila postupně pro míčové hry, jako jízdárna a konírna, v době vlády Josefa II. se stala vojenským skladištěm. Ve 20. století byla poškozena statickými poruchami a střelbou, vyhořela a zbyly z ní jen obvodové zdi.

V roce 1952 byla dokončena rekonstrukce vedená P. Janákem, Míčovna však byla skryta v uzavřené Královské zahradě. Teprve po roce 1989 byla zpřístupněna a dnes je využívána především pro výstavy výtvarného umění, koncerty a významné společenské události.

Adresa: Letná, 118 00 Praha 1

Jiřský klášter

Již v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství a ve stejné době založila sestra Boleslava II., Mlada, na Pražském hradě Jiřský klášter. Tento klášter řádu benediktinek je vůbec nejstarším na našem území. Jeho abatyše se těšily vysoké společenské vážnosti. Zpočátku pocházely přímo z panovnické rodiny, později z nejvyšší šlechty. Od 14. do 18. století abatyše kláštera dokonce asistovala u korunovací českých královen. Ani to ale nezabránilo Josefu II., aby klášter během svých reforem zrušil. Dnešní budova kláštera mnohokrát změnila svou podobu, byly zde vystaveny i sbírky Národní galerie a nyní slouží k pořádání příležitostných výstav.

Adresa: nám. U Svatého Jiří 33/5, 119 00 Praha 1 Hradčany

je příspěvkovou organizací Ústeckého kraje od roku 2001. Hlavním posláním této příspěvkové organizace, které je vymezeno ve Zřizovací listině, je plnit funkci galerie ve smyslu ustanovení zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy a dle změny některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména získávat, shromažďovat, odborně zpracovávat a zpřístupňovat sbírky muzejní povahy. SGVU v Litoměřicích se zaměřuje zejména na české umění od 14. století do současnosti a na sbírání, uchovávání, prezentování a studium insitního umění, a to celostátně. Tyto sbírky tvoří základ pro prezentaci ve vlastním výstavním programu, ale i na výstavách dalších institucí ať již doma nebo v zahraničí. SGVU v Litoměřicích byla otevřena pro veřejnost v roce 1958 a řadí se tak k nejstarším muzeím umění v České republice. V současné době pro výstavní účely využívá tři samostatné objekty v Litoměřicích. V Michalské ulici č. 29/7 je tzv. hlavní budova, kde se nachází Stálá expozice Gotika a dále pak prostory pro krátkodobé výstavy. Na Mírovém náměstí č. 24/16 je v předním traktu umístěno Diecézní muzeum v Litoměřicích a v zadním traktu pak Muzeum insitního umění. Pro sezónní výstavy a jiné kulturní akce je využíván sekularizovaný kostel Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích. Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích je členem profesního sdružení Rady galerií ČR a Asociace muzeí a galerií ČR.

Webové stránky: https://galerie-ltm.cz

Hlavní budova

Soubor výjimečných dokladů malířství a sochařství severočeského regionu z období 13.-16. století byl budován od 2. poloviny 50. let 20. století a k jeho první veřejné prezentaci došlo roku 1959. Na obsahu i primárním odborném zpracování má zásadní podíl PhDr. Otakar Votoček, tehdejší ředitel galerie, který shromáždil díla spojená svým původem, určením či funkcí s lokálním a regionálním prostředím. Soubor utvářejí díla z majetku několika institucí včetně Litoměřického biskupství a Oblastního muzea v Litoměřicích.

Mezi klíčová a nejstarší díla souboru patří reliéf sv. Kateřiny (2. polovina 13. století), socha sv. Petra (1. čtvrtina 14. století), Oplakávání Krista (kolem 1380), nejstarší reliéf tohoto námětu v Čechách, krásnoslohé sochy sv. Kateřiny a sv. Barbory z Chlumu u České Lípy (kolem 1410) a mnohá další malířská a sochařská díla, včetně příkladů z oblasti uměleckého řemesla (vitraje, kolem 1410). Chef d´oeuvrem kolekce je Litoměřický oltář, šest monumentálních desek od nejvýznamnějšího malíře jagellonských Čech - Mistra Litoměřického oltáře. Z 1. poloviny 16. století pocházejí díla Mistra IW, Mistra oltáře ze Štětí a Mistra Slavětínského oltáře, neznámých autorů provozujících své dílny v severních Čechách, pravděpodobně v Litoměřicích.

Webové stránky: https://galerie-ltm.cz/profile/svgu/

Adresa: Michalská 29/7, Litoměřice

Kostel Zvěstování Panny Marie

Sekularizovaný kostel Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích je významnou památkou barokní architektury. Spolu s areálem starší jezuitské koleje tvoří urbanistickou dominantu Litoměřic. Budován byl jako jezuitský kostel v letech 1701−1731 architektem Oktaviánem Broggiem (v počátečních fázích stavby za účasti jeho otce Giulia). Působivý interiér kostela umocňuje výzdoba realizovaná v průběhu druhé poloviny 18. století. Iluzivní hlavní oltář vytvořil Josef Kramolín ve spolupráci s Adamem Lautererem v roce 1772.

Po zrušení jezuitského řádu v průběhu josefinských reforem byl kostel využíván jako pivovarský sklad. V roce 1818 byl však znovu vysvěcen a bohoslužby se zde sloužily ještě v padesátých letech 20. století. Od roku 1965 sloužil Severočeské galerii jako depozitář a dílny, později jej využíval Okresní národní výbor pro svůj archiv. Od roku 1992 spravuje kostel, jehož vlastníkem je nyní Ústecký kraj, opět Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, která jej v letní sezoně využívá pro pořádání výstav.

Webové stránky: https://galerie-ltm.cz/profile/jezuitsky/

Adresa: Jezuitská, Litoměřice 412 01

Diecézní muzeum v Litoměřicích

Diecézní muzeum v Litoměřicích sídlí v původně gotickém domě čp. 24/16 na Mírovém náměstí, kde jsou od roku 1995 zpřístupněna díla ze sbírek Diecéze litoměřické. Středověká stavba s letopočtem 1513 ve štítku nad oknem prvního patra a s podloubím bývala původně dvoupatrová, v přízemí zachovává dispozici mázhausu se schodištěm do horních prostor domu.

Muzeum litoměřického biskupství bylo svým založením roku 1885 nejstarší v rakousko-uherské monarchii a znovu zpřístupněné veřejnosti jako první po roce 1989. Nejstaršími uměleckými díly jsou kamenné románské plastiky evangelistů a kamenná hlava se zbytky polychromie z kostela sv. Petra a Pavla v nedalekých Žitenicích z let kolem 1180-1190. Zcela výjimečným a zásadním dílem je nizozemská práce - deska Madona v Uzavřené zahradě z roku 1494 od Mistra Tiburtinské Sibylly. Mezi další skvosty patří obraz Sv. Antonína poustevníka od Lucase Cranacha st. Barokní umění prezentují díla Karla Škréty, Antona Kerna, Václava Vavřince Reinera a Matyáše Bernarda Brauna. V expozici je rovněž vystaveno umělecké řemeslo.

Webové stránky: https://galerie-ltm.cz/profile/dieceze/

Adresa: Mírové náměstí 24/16 Litoměřice

Táborské městské galerie

Výstavní činnost je koncipována tak, aby táborské veřejnosti a turistům přijíždějícím do Tábora z celé České republiky i ze zahraničí přiblížila tvorbu předních výtvarných umělců, ale i umělců a výtvarníků žijících ve zdejším regionu.
Za poměrně krátkou dobu své činnosti se může pochlubit uspořádáním výstav Adolfa Borna, Zdeňka Milera, Karla Valtra, ale i autorů mladší generace jako je Roman Franta, Teodor Buzu, Renata Klogner Štolbová a další.

Webové stránky: https://www.galerietabor.cz

Galerie U radnice

Dům čp. 54 je jednopatrová budova nepravidelného půdorysu s malým dvorkem, která se svou severní stranou přímo napojuje na původní gotickou radnici na Žižkově náměstí. Nejstarší historické zprávy k domu pocházejí z první poloviny 16. století (roku 1551 je dům uváděn jako nově vystavěný při zdech rathouzních). Jediným zbytkem historického stavu v průčelí je dnes obloučkový štít táborského typu, orientovaný do čela ulice.

Do domu se vchází kamenným gotickým portálem se zkosenými hranami, na který navazuje síň se schodištěm do patra a vstupem do sklepa. Jedna z místností ve vstupním podlaží je klenuta složitou sítovou hřebínkovou klenbou, další křížovými hřebínkovými klenbami. Jde o historicko-architektonicky vysoce hodnotný objekt, který byl v průběhu své existence několikrát přestavován.

Při generální rekonstrukci byla v roce 1995 zjištěna historická jímka. Nacházela se v zadním traktu domu, na konci chodby, západně přiléhající k menšímu čtvercovému dvorku. Jímka měla kvadratický půdorys cca 2 × 2 metry a dosahovala hloubky 6 metrů. Horní polovina jímky byla roubena kameny, spodní část byla vytesána ve skále. Obsah jímky tvořily stovky předmětů, které představují dosud historicky nejmladší soubor hmotné kultury, získaný při archeologickém výzkumu Tábora.

Jímka byla zanášena odpady a nepotřebnými věcmi z vybavení domu po dobu více než 200 let, a to nejméně od 16. století do konce 18. století. Kromě běžného sortimentu, jako byla kuchyňská a stolní keramika, výrobky ze dřeva, kůže apod., se v souboru vyskytují pozůstatky kachlových kamen, soupravy skleněných nádob, zavírací a příborové nože a mnoho dalšího. K unikátům pak lze řadit dřevěnou část křesadlové pušky, železnou rukavici z plátového brnění, či desítky pečetí, svědčící o rozsáhlé administrativní agendě, která byla před několika staletími v domě vyřizována.

V 16. až 18. století v domě bydlelo mnoho významných táborských osobností. Od konce 19. století dům vlastnila obec Táborská, dnes je majetkem města Tábora. V roce 1997 byl dům kompletně zrekonstruován a slouží k bydlení táborským obyvatelům.

Webové stránky: https://www.galerietabor.cz/galerie-u-radnice/

Adresa: Martínka, Húsky 54 Tábor

Galerie 140

Vedle Galerie U Radnice a Vodárenské věže se Galerie 140 stala nejnovějším přírůstkem do městských galerií. Od roku 2013 poprvé v prostorách probíhají výstavy celoročně, bylo jich uspořádáno devět, z toho sedm zorganizoval Odbor kultury a cestovního ruchu. Koncepčně Galerie 140 slouží jako prostor pro Velikonoční a Vánoční výstavy, doplněné o výstavy škol, partnerských měst a spolků. Dále pro odborné výstavy o aktuálním dění ve městě nebo tématické výstavy zaměřené na regionální či celorepubliková výročí. V neposlední řadě slouží také jako umělecká galerie pro výstavy menšího rozsahu.

Galerie sídlí v jednom z nejmonumentálnějších městských domů v Táboře. Předpokládá se, že v nejstarším období Tábora v 15. století stávaly na místě dnešního domu hned tři budovy, ovšem pouze do roku 1532. Tehdy došlo k velkému požáru, po kterém byly domy spojeny.

Ve 20. letech 19. století byl objekt výrazně přestavován a upravován. V roce 1845 byl levně prodán Jakubu Zeisovi, táborskému purkmistrovi. Na začátku 20. století byl dům upraven na činžovní a rodina Zeisova ho spravovala až do roku 1971, kdy zemřela paní Růžena Ctiborová, rozená Zeisová.

Potom objekt přešel do majetku obce. V roce 1981 poslední obyvatelé pro nevhodný technický stav dům opustili a ten začal chátrat. Již v roce 1991 se začala promýšlet vhodná varianta přestavby a úpravy této památky.

Cenné vnitřní prostory - zejména mázhaus, dvůr, dispozice patra - volaly po provozu veřejně prospěšném, který by potenciálně mohl zvýšit společenskou a turistickou atraktivitu města. Objekt byl rozdělen na přibližně stejné poloviny, které byly od sebe rozděleny stavebně i provozně. Křídlo domu při Koželužské ulici, které je historicky nejhodnotnější částí, zůstalo ve vlastnictví města. V současné době je v přízemí budovy umístěna Galerie 140 a první patro využívá ZUŠ Oskara Nedbala.

Webové stránky: https://www.galerietabor.cz/galerie-140/

Adresa: Koželužská 140, Tábor

Vodárenská věž

Vodárenská věž je vestavěná do opevnění (městské hradby) v severovýchodní části historického jádra Tábora. Její vznik souvisí se založením údolní nádrže, všeobecně známé pod biblickým názvem Jordán a následným vybudováním táborského vodovodu k zásobování města jordánskou pitnou a užitkovou vodou.

Dle nedávno nalezeného, dosud neznámého údaje je možno počátky vodárny i rozvodu vody položit do roku 1502. Nejstarší táborská vodárna se tedy původně nacházela pod jordánskou hrází, hluboko pod městskými hradbami, odkud byla vytlačována voda zcela unikátním vodním strojem (čerpadlem) do vodárenské věže a z ní do sítě městských kašen (takže překonávala výškový rozdíl 32 m!).

Zařízení z roku 1502 sloužilo do roku 1559, kdy při snad největším známém táborském požáru byla patrně těžce poškozena zmíněná věž a dokonce zcela zničen (snad popadajícím zdivem z hradeb) i vlastní vodní stroj. Po katastrofě roku 1559 získala vodárenská věž dnešní renesanční podobu se štíty členěnými motivy obloučků v několika řadách nad sebou. Je jistě pozoruhodné, že i vybavení staré vodárny (nově postavené po požáru, avšak téže konstrukce), mnohokrát opravované a doplňované sloužilo až do roku 1873, kdy bylo nahrazeno moderním celokovovým čerpadlem. Definitivně ztratila vodárenská věž svůj význam až výstavbou nové táborské vodárny, jež byla uvedena do provozu 14. května 1936.

Galerii Vodárenská věž provozuje město Tábor od roku 1997 a v jejích netypických prostorách vystavují zejména mladí a začínající výtvarníci, kteří nejsou svázáni konvencemi a kteří zde mohou svobodně prezentovat své umělecké představy.

Webové stránky: https://www.galerietabor.cz/vodarenska-vez/

Adresa: Žižkova ulice, Tábor

Galerie Baobab

Galerie Baobab v samém centru starého města táborského nabízí příjemné posezení nad kvalitními současnými knihami se zvláštním důrazem na tvorbu pro děti a neustále se obměňující výstavu současné ilustrace a grafiky.Byl jsem zdeAktivitu navštívilo 5 lidí0/5 (0 hodnocení)V jedinečném prostoru Galerie Baobab (bývalá provaznická dílna se staroměstským dvorečkem v samém jádru Tábora) zarezonoval nejen v táborské kulturní obci. Kromě milovníků dobré literatury je Baobab místem setkání širokého okruhu interesované veřejnosti, včetně nejmladší generace táborských výtvarníků.
Galerie Baobab je interaktivním prostorem pro návštěvníky, nabízí alternativu pro koncerty, divadla a muzea. Místo přátelské a otevřené všem generacím, zvláště pak přizpůsobené rodinám s dětmi. Najdete u nás díla současných českých výtvarníků, výběr kvalitních knih, které nabízí současných trh, s důrazem na tvorbu pro děti a na výtvarnou a fotografickou tvorbu, dále originální papírnické zboží a další drobnosti.

Webové stránky: https://www.baobab-books.net

Adresa: Pražská 157, Tábor

Východočeská galerie v Pardubicích

Dnešní Východočeská galerie v Pardubicích byla zřízena rozhodnutím KNV Pardubice jako Krajská galerie v roce 1953, tedy v době, kdy byla u nás zakládána síť státních galerií. Tehdy byla ještě v Pardubicích v živé paměti Městská obrazárna, působící na zdejším zámku krátce během druhé světové války. O její zřízení usilovala zdejší inteligence v podstatě již od roku 1908, otevřena pro veřejnost však byla teprve v listopadu roku 1942 ve dvou místnostech prvního patra zámku, pronajatých orgánům města místním Muzejním spolkem. Další osud obrazárny je dodnes v Pardubicích dostatečně známý. Po 18 měsících působení byla cennější část sbírky ukryta před německými nálety na radnici v Holicích, která při květnovém povstání roku 1944 vyhořela.

Ve druhém pololetí roku 1954 nastoupili do nové Krajské galerie její první dva (a dlouho jediní) zaměstnanci a galerie zahájila svou odbornou činnost. Od počátku sídlila v prostorách v hospodářské části pardubického zámku, o něž se v prvních letech dělila s Krajským muzeem. Zde vznikaly první vlastní či přejaté výstavy, významná část výstavních aktivit se odehrávala také na pobočkách v Chrudimi, ve Vysokém Mýtě a v Litomyšli, které byly při reorganizaci v roce 1960 osamostatněny. Závěr padesátých let znamenal pro galerii velmi významné a poněkud nekoordinované změny. Ve třech po sobě následujících letech změnila instituce třikrát svůj statut. Roku 1959 byla sloučena s Krajským muzeem a památkovým ústavem v jednu kolosální instituci - Krajský vlastivědný ústav. Funkčnost organizace s tak širokým zaměřením se pochopitelně neosvědčila a od následujícího roku fungovala galerie již jen ve spojení s muzeem jako Muzeum a galerie v Pardubicích.

Po reorganizaci územní správy roku 1961 byla galerie osamostatněna, tentokrát již s názvem Východočeská galerie v Pardubicích (VČG). Její oblastní působnost byla stanovena pro celou jižní část Východočeského krajem, v roce 1963 byla administrativně omezena pouze na okresy Pardubice a Chrudim. V tomtéž roce přešla galerie pod správu ONV Pardubice. Šedesátá léta znamenala pro galerii významný rozvoj, co se týče sbírkového fondu, rekonstrukce výstavních prostor na zámku i odborné činnosti. V roce 1962 byla otevřena první stálá expozice Českého výtvarného umění 20. století s důrazem na umění Východních Čech. V letech 1968-69 proběhly dva ročníky ojedinělého sochařského sympozia Artchemo, které se soustředilo na zkoumání možností využití umělých hmot ve výtvarném umění a VČG je pořádala ve spolupráci s tehdejším n.p. VCHZ Synthesia. V závěru desetiletí se VČG podílela na přípravě několika ročníků Výtvarného Hlinecka a od roku 1971 až do roku 1990 organizovala v nedalekých Nasavrkách každoroční přehlídku Nasavrcká paleta.

Následující léta sedmdesátá nebyla však pro galerii šťastným obdobím. Veškeré aktivity tehdejšího ředitele byly vedeny snahou vybudovat muzeum socialistického realismu. V roce 1972 se však galerii podařilo získat výstavní prostory v Domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí, kde byla v roce 1978 otevřena Galerie Jaroslava Gruse. V osmdesátých letech se činnost galerie zaměřila především na doplnění a prezentaci sbírky klasického českého krajinářství, v závěru desetiletí se spolu s patrným politickým uvolněním objevují zajímavé přírůstky soudobého malířství, kresby a grafiky a také přelomové výstavy Evy Kmentové, Karla Malicha či reprízy výjimečných výstav Linie, barva, tvar a Soudobá česká grafika.

V období po roce 1989 se výstavní činnost soustředila na prezentaci v podstatě neznámých, dřívějším režimem diskriminovaných osobností a výtvarných skupin našeho poválečného výtvarného umění. Snahou bylo zprostředkovat veřejnosti skutečný obraz moderního umění předchozích desetiletí, nezkreslený politicky podbarvenými výběry či doporučeními. Takto zaměřené výstavy se během let staly jistou součástí image VČG. Ve stejném duchu se galerie snažila aktualizovat svou stálou expozici a s tímto cílem bylo realizováno množství úspěšných nákupů do sbírek. Podařilo se dokoupit díla klíčových autorů šedesátých až osmdesátých let a představit tak expozici umění druhé poloviny 20. století. K 1. lednu 1991 se zřizovatelem VČG stalo Ministerstvo kultury ČR. V pololetí téhož roku přišla galerie v restitučním řízení o výhodně situovaný dům U Jonáše a své výstavní aktivity soustředila tedy do budovy zámku a jeho okolí. V roce 1993 pořádala první ročník úspěšné sochařské výstavy Pardubické valy, další ročníky proběhly v letech 1994, 1995, 1997. Galerie se také účastnila repríz významných výstav šedesátých let - Nová citlivost, Trasa, Nová figurace - a uspořádala výstavu připomínající historii a díla ze sochařského sympozia Artchemo1968 a 1969. K 1. prosinci 2000 získala VČG zpět rekonstruovaný dům U Jonáše, rozšířený o prostory v zadním traktu, kde téměř okamžitě zahájila výstavní činnost. 1. července 2001 přešla VČG pod správu Pardubického kraje.

Každé z uplynulých šesti desetiletí historie Východočeské galerie přineslo do jejího života specifické ideové zaměření, specifické zaměření akviziční činnosti a charakteristickou vedoucí osobnost. Z hlediska výstavních a nákupních aktivit i celkového rozvoje galerie lze jako přínosné období hodnotit závěr padesátých let, šedesátá, devadesátá léta a současné období. Zásadní změna v akviziční činnosti nastala v roce 2017. Pracovníci galerie zpracovali dokument "Strategie akviziční činnosti Východočeské galerie v Pardubicích, příspěvkové organizace Pk", který byl schválen Radou Pk dne 15.05.2017. Galerie v tomto roce získala od Pardubického kraje účelový příspěvek ve výši 1.000.000,-Kč na nové akvizice. VČG se zároveň daří získávat další finanční prostředky v dotačních řízeních vypsaných Ministerstvem kultury ČR. Akviziční činnost VČG se systematicky soustředí na zaplnění citelných mezer v některých generačních celcích ve sbírce a na doplnění zastoupení výjimečných individualit. Výběr děl probíhá s ohledem na přípravu expozic pro nové prostory ve Winternitzových automatických mlýnech.

V roce 2017 byl schválen Radou Pardubického kraje Generel dlouhodobé prezentace Zámku Pardubice, který určuje budoucí rozvoj unikátního areálu s cílem zvýšit jeho atraktivitu, podpořit turistický ruch a posílit význam renesančního sídla Pernštejnů. Bylo rozhodnuto o využití bývalých hospodářských budov pro potřeby Východočeského muzea a o přemístění sídla VČG do budovy bývalých automatických mlýnů, které navrhl architekt Josef Gočár. Pro účely moderní galerie je bývalý industriální objekt mimořádně atraktivní. Vzniknou zde výstavní sály pro proměnné výstavy a expozice, moderní depozitáře ale i kvalitní zázemí pro práci se sbírkami. Zároveň zůstanou zachovány některé autentické prvky z původního mlýna jako transmise, výsypky a podobně. Návštěvníkům se otevře i možnost jedinečného pohledu na město a jeho okolí ze střešní terasy. Toto zásadní koncepční rozhodnutí nabízí galerii jedinečnou šanci a možnost stát se moderní vyhledávanou kulturní institucí 21. století.

Webové stránky: www.vcg.cz/

Adresa: Dům U Jonáše - Pernštýnské náměstí 50, Pardubice, zámek Pardubice - Zámek 3, Pardubice

Západočeská galerie v Plzni

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším galerijním institucím v České republice. Její sbírky pokrývají období od 14. století po současnost a vedle jednotlivých špičkových děl obsahují kvalitní soubory umění 19. století, umění přelomu století a české moderny, zahrnující zvláště hodnotnou sbírku kubismu. Sbírkový fond v současnosti čítá přes 13 000 děl.

ZČG sídlí v bezprostřední blízkosti historického náměstí s monumentální katedrálou. Galerie využívá k výstavním účelům dva historické objekty v centru města - někdejší středověkou tržnici, od r. 1972 výstavní síň "Masné krámy", a zrekonstruovaný goticko-renesanční dům č. p. 13 v Pražské ulici, tzv. výstavní síň "13".

Náročný výstavní program, vydavatelská činnost a kvalita sbírek řadí Západočeskou galerii v Plzni k předním muzeím a galeriím v republice. Ve výstavních síních představuje krátkodobé výstavní projekty. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.

Dějiny Západočeské galerie se začaly psát v létě roku 1953. V rámci vytváření celostátní sítě muzeí výtvarného umění byla tehdy rozhodnutím rady KNV zřízena Krajská galerie v Plzni, jejíž činnost byla na základě ministerských směrnic o zřizování krajských galerií usnesením rady KNV v Plzni (ze dne 7. července 1953) oficiálně zahájena 1. ledna 1954. Dnešní název Západočeská galerie v Plzni vešel v platnost o něco později, v roce 1960. Od roku 2001 je galerie na základě zákona č.157/2000 Sb. příspěvkovou organizací Plzeňského kraje.

Instituce byla od svého vzniku svázána s dnešním Západočeským muzeem, s nímž sdílela společné prostory. Oficiálnímu uvedení galerie do provozu v roce 1954 předcházelo rozdělení sbírkového fondu z někdejšího uměleckoprůmyslového oddělení muzea, který zde byl budován od roku 1878 (viz historie sbírek). Roku 1958 byla galerie spolu s nově vzniklým Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody se Západočeským muzeem v Plzni volně svázána v jeden administrativní celek, který byl již v roce 1960 opět zrušen. Galerie pak získala samostatný status, až do roku 1985 však využívala prostory v budově Západočeského muzea v Plzni. Zde bylo umístěno její pracovní zázemí i výstavní sály, v nichž byla instalována expozice části sbírek a kde probíhaly krátkodobé výstavy. Spojení s muzeem ukončila náročná rekonstrukce budovy zahájená v roce 1985, po ní se již s návratem galerie do prostor muzea nepočítalo.

V roce 1965 bylo rozhodnuto rekonstruovat zchátralou budovu bývalých masných krámů v Pražské 18/353 na výstavní síň Západočeské galerie v Plzni. Po rekonstrukci byla r. 1972 výstavou Josef Mánes a rodina Mánesů slavnostně otevřena výstavní síň Masné krámy. Pro administrativní a sbírkové zázemí galerie byl současně rekonstruován vedlejší historický dům v Pražské 16/86 (galerii předán do užívání v r. 1975). R. 1997 získala galerie nově rekonstruovaný nárožní dům v Pražské 13/83, sloužící především administrativním účelům, byl zde ovšem rovněž zřízen přednáškový sál, interní knihovna a vznikla zde druhá, komorní výstavní síň galerie.

Ani toto zázemí však neodstranilo provizorium, které instituci doprovází od jejího vzniku a trvá doposud - galerie je de jure existující organizací s vlastními sbírkami, ale bez možnosti představit je veřejnosti a zařadit do kontextu uměleckohistorického fondu ČR. Od počátku jejího vzniku se přitom uvažovalo o postavení nové budovy a na projektu se mělo podílet také tehdejší ministerstvo kultury. Již na přelomu let 1953 a 1954 proběhlo jednání mezi zástupci plzeňského KNV a ministrem kultury Václavem Kopeckým, v jehož rámci byl schválen investiční plán na stavbu nového sídla galerie. K realizaci stavby však nedošlo a podstatný problém chybějící galerijní budovy, umožňující zpřístupnění mimořádně kvalitních sbírek, navzdory usilovné snaze současného vedení galerie situaci vyřešit přetrvává.

První ředitel galerie Oldřich Kuba (1954-1985) svou mimořádně citlivou a ambiciózní akviziční činností rozšířil výchozí sbírkový fond galerie, jehož těžiště spočívalo v 19. století a přelomu století. K němu pak připojil mimořádně bohatý a kvalitní fond moderního českého umění, v jehož rámci obzvláště vyniká špičková sbírka kubismu.

Za působení Oldřicha Kuby získala galerie zmíněnou výstavní síň Masné krámy v Pražské 18 / 353 a dům v Pražské 16 / 86.

Za druhé ředitelky Jany Potužákové (1985-2007) došlo prostřednictvím dalších akvizic k rozšíření sbírky 19. a počátku 20. století; byl doplněn také sbírkový fond pro období po 2. světové válce, dosud nedostatečně zastoupené. Po společensko-politických změnách v roce 1989 se podařilo výrazněji doplnit kolekci umění šedesátých let, řada akvizic se přitom týkala současného regionálního umění. Zásluhou Jany Potužákové získala galerie zmíněnou budovu v Pražské 13/83, v níž vznikla druhá, komorní výstavní síň galerie pro krátkodobé výstavy. Tím se uvolnil prostor výstavní síně Masné krámy pro dlouhodobější výstavy děl ze sbírek Západočeské galerie v Plzni, na nichž bylo postupně představeno umění 19. a přelomu 19. a 20. století. Při této příležitosti byly tyto sbírky zpracovány v jednotlivých katalozích. Významnou úlohu v programu galerie získalo za působení Jany Potužákové edukační oddělení galerie, jež začala aktivně spolupracovat s Katedrou výtvarné výchovy PF Západočeské univerzity. Profilovou složkou činnosti galerie se staly bohaté kulturní programy zahrnující besedy, přednášky a hudební i literární pořady.

Za současného ředitele galerie Romana Musila (od prosince 2007) byla vypracována Strategie rozvoje Západočeské galerie v Plzni na léta 2008-2012, která definuje všechny její činnosti a předjímá jejich další vývoj. Byla vypracována nová výstavní dramaturgie a s ní i dlouhodobé plánování výstav v horizontu několika let (viz Poslání galerie). Speciálními tematickými výstavami obnovila galerie spolupráci s Mezioborovým vědeckým sympoziem ke kultuře 19. století, které se koná od r. 1981 každoročně v Plzni. Zcela nový, prestižní charakter získala po odborné i ediční stránce publikační činnost galerie, zejména katalogy výstav, zpracovávané s vysokou badatelskou akribií, často ve spolupráci s předními odborníky-historiky umění v ČR. Galerie navázala systematickou spolupráci s odbornými institucemi a vědeckými ústavy v republice, zejm. Ústavem pro dějiny umění FF UK a Ústavem dějin umění AV ČR.

Akviziční program byl zaměřen na systematické doplňování sbírkového profilu instituce tak, aby byl dosavadní sbírkový fond postupně ucelen (jeho jednotlivé části nejsou proporčně zastoupeny) a doplněn o chybějící významné autory. Pozornost při rozšiřování sbírek je věnována rovněž regionálním autorům, a to z jasně stanoveného uměleckohistorického pohledu, který dříve zejména tato sbírková kapitola postrádala. Struktura sbírek galerie byla v r. 2009 rozšířena o novou oblast architektury, kterou samostatně zpracovává kurátor Petr Domanický.

V r. 2009 byl změněn celkový vizuální styl Západočeské galerie v Plzni, jehož autorem je Robert V. Novák. Zřízeny byly rovněž nové webové stránky galerie, které připravilo grafické studio Novák & Balihar. Podle projektu architekta Romana Kouckého proběhla rekonstrukce výstavních síní Masné krámy a "13".

Západočeská galerie v Plzni je nejvýznamnější galerijní institucí Plzeňského kraje. Toto prestižní postavení vyplývá nejen z rozsahu a kvality sbírek, ale také z náročně profilovaného výstavního programu a kvalitního odborného zázemí. Svou odbornou, edukační a vydavatelskou činností je galerie nezastupitelnou institucí v regionu a významným partnerem prestižních vědeckých institucí v ČR.

Webové stránky: www.zpc-galerie.cz

Masné krámy, Pražská 353 / 18

Budova středověké masné tržnice byla postavena v roce 1392 v místech bývalého městského parkánu. Dnes tvoří její průčelní obrys s malebným štíhlým cimbuřím charakteristickou dominantu spodní části Pražské ulice a Křižíkových sadů.
Jedná se o jednu z mála dochovaných staveb tohoto typu.

Z gotické doby si uchovala podélný půdorys trojlodí a část zdiva, novogotickou přestavbou roku 1856 byla zvýšením střední části vytvořena bazilikální dispozice, postavena zeď na východní straně a fasáda pročleněna obloučkovým vlysem a vysokým cimbuřím. Střední loď sloužila jako průchozí nákupní prostor, v postranních lodích pak byly jednotlivé krámky. Budova sloužila svému původnímu účelu tržnice nejméně do
2. světové války, poté byla využívána jako skladiště. Celou dobu však nezadržitelně chátrala, aniž by byly provedeny potřebné opravy, takže se začalo vážně uvažovat o jejím stržení a v roce 1962 byl skutečně vydán demoliční výměr.

V roce 1965 bylo rozhodnuto využít budovu jako výstavní síň Západočeské galerie v Plzni. V následujícím roce byl architektem Františkem Matějovičem ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze připraven projekt rekonstrukce. Průzkumy, řízení celé stavby i roli investora zajistilo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni (dnešní Národní památkový ústav, ú. o. p. v Plzni).
V letech 1967-71 byla rekonstrukce realizována a v březnu 1972 zde byla otevřena výstavní síň Masné krámy, svou dispozicí a uspořádáním vnitřního prostoru v České republice ojedinělá.

Rekonstrukce je typická pro závěr 60. let, respektovala historické konstrukce a detaily, současně však došlo k odstranění novogotické úpravy z 19. století, která tehdy
za cennou považována nebyla. Zajímavostí je, že z této úpravy bylo zachováno charakteristické cimbuří na štítech, objekt doplnily přístavby bočních lodí s horním osvětlením. Příčné zdi v interiéru, které oddělovaly původní krámky od centrálního prostoru, byly nahrazeny prosklenými průhledy, které posloužily jako vitríny. Celkové řešení rekonstrukce bylo kultivované a architektonicky kvalitní. V 90. letech došlo
k úpravě stavby, která původní působivé řešení částečně porušila.

V roce 2009 proběhly paralelně s úpravou výstavní síně "13" úpravy interiéru podle projektu architekta Romana Kouckého, který prostor z hlediska pohybu návštěvníka sjednotil podtržením symetrické trojlodní dispozice a zdůraznil jeho výrazně světlý charakter konceptem "velké bílé galerie" v kontrastu ke "komorní černé galerii"
výstavní síně "13". V prostoru šatny pak vznikla galerijní prodejna.

Výstavní síň Masné krámy je využívána rovněž ke kulturním pořadům, mezi nimiž mají tradici pravidelná nedělní hudební matiné, konají se zde příležitostná společenská setkání a je využívána i pro svatby.

Pražská 83 / 13

Původně gotický dům na rohu Pražské a Perlové ulice byl podstatně renesančně upraven, poslední významná úprava proběhla v době klasicismu. Z nejstarší doby se dochovalo dvoupatrové sklepení a vzácný pozdně gotický záklopový dřevěný strop v přízemí, malířsky dekorovaný rostlinným ornamentem. Vstupní portál a klenby přízemí připomínají renesanční přestavbu před rokem 1607, kdy byl objekt upravován údajně Janem Draginem, zedníkem italského původu. K roku 1614 je jako majitel domu uváděn Antonín (Anton) de Stazio, italský stavitel, činný v Plzni v letech 1602-31. Pravděpodobně se jednalo o příbuzného Giovanniho de Stazio (+ 1595), jednoho
z prvních členů italské kolonie v Plzni a stavitele plzeňské radnice.

Počátkem 18. století byl objekt prodloužen o zadní východní křídlo. V 19. století, na sklonku klasicismu, byl zřízen boční přístup z Perlové ulice a do bývalého průjezdu bylo vestavěno schodiště.

Během 20. století docházelo podle dochovaných písemných záznamů k úpravám mázhausu pro potřeby obchodů; k těmto účelům bylo přízemí využíváno do počátku
80. let, poté byla budova z důvodu havarijního stavu uzavřena.

V roce 1989 byla dle projektu architekta Jana Soukupa zahájena celková rekonstrukce budovy pro galerijní účely. Výrazné úpravy sice respektovaly některé nejpodstatnější prvky stavby, značně razantní zásah však pozměnil dispozici i vzhled domu. Došlo ke změně tvaru střechy a jejímu doplnění hmotově neúměrnými vikýři a odstraněním úprav z 19. století byla změněna dispozice i vnější vzhled objektu. Charakter dvora utrpěl odstraněním pavlače. Některé cenné prvky byly zachovány a restaurovány - především pozdně gotický malovaný záklopový strop v přízemí, sluneční hodiny na hlavním průčelí, gotická ostění a renesanční portál. Roku 1997 byla obnovená budova předána do užívání Západočeské galerii v Plzni. Byla sem přemístěna administrativní část instituce a interní knihovna galerie. V přízemí vznikla výstavní síň pro krátkodobé expozice. Přednáškový sál zřízený ve 3. podlaží byl využíván pro pořádání různých typů kulturních pořadů (koncerty, literární pořady, besedy, přednášky).

V roce 2009 proběhla vnitřní rekonstrukce výstavní síně a přednáškového sálu podle návrhu architekta Romana Kouckého. Provedené úpravy radikálně změnily dosavadní,
z výstavního hlediska nevyhovující charakter prostoru ve prospěch koncepčně jasné
a esteticky přesvědčivě vyjádřené myšlenky komorní výstavní síně. Prostor přednáškového sálu byl scelen a zjednodušen do moderní, světlé podoby nahrazující dosavadní neohistorizující charakter interiéru.

V posledních letech došlo k úpravě nádvoří podle návrhu architekta Jana Tomana z roku 2016. Snahou bylo zvýšení užitnosti i estetické kvality tohoto prostoru, a to při použití soudobých architektonických prvků. Studna, která se nachází v koutu nádvoří, je ve své spodní partii spolu s navazujícími prostory součástí prohlídkového okruhu Plzeňským historickým podzemím (přístupným z objektu Pivovarského muzea).

Také v budoucnosti, kdy by Západočeská galerie v Plzni měla přesídlit do novostavby plánované v nedaleké lokalitě U Zvonu, se počítá se zachování domu č. 13 pro některé provozy instituce.

Pražská 86 / 16 (Dům U Kibitzů)

V jádru gotický jednopatrový dům se dvěma štíty lichoběžníkového tvaru byl situován na důležité místo při bývalé Pražské bráně, v blízkosti původních městských hradeb. Jeho současná podoba je výsledkem renesanční, barokní a později klasicistní přestavby.
Z gotického období se dochovalo sklepení, část obvodových zdí a torzo profilovaného ostění portálu v průčelní stěně. Po renesančních úpravách podobu domu výrazněji změnila barokní přestavba. Rokem 1720 je datován vstupní portál, v jehož cviklech jsou umístěny reliéfní postavy lvů držících sekeru (znak řeznického cechu, připomínající tehdejší majitele domu z období 1668-1750). Ve 2. polovině 18. století byl k budově připojen zadní trakt a přibližně o století později dvorní křídlo.

Na počátku 20. století se uvažovalo o zbourání domu, který se dokonce "v předstihu" objevil i v publikaci Zmizelá Plzeň z r. 1917. Nakonec jako jediná stavba zmiňovaná
v knize stále existuje. Dům sloužil jako bytový, v přízemí byly obchody a za Rakouska - Uherska i restaurace Port Artur.

Mezi rokem 1918, kdy byl objekt podle dobových záznamů silně zanedbaný, a rekonstrukcí z počátku 70. let probíhaly nezbytné příležitostné opravy a úpravy související se stálým využíváním přízemí domu jako obchodu. V 60. letech byl již stav domu, stále obývaného nájemníky, havarijní. V souvislosti s rozhodnutím z r. 1965 rekonstruovat sousední budovu tzv. masných krámů pro účely výstavní síně Západočeské galerie v Plzni se nabídla možnost využít dům pro zázemí galerie.
Došlo k vystěhování nájemníků a roku 1967 vznikla na Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze (SÚRPMO) studie rekonstrukce, jejíž návrh zpracoval architekt František Matějovič. Rekonstrukce zachovala celkový charakter stavby i některé cenné konstrukce, opraveny byly mimořádně hodnotné hrázděné štíty, směrem do ulice byla zrušena průběžná atika, nalezeno a prezentováno bylo torzo gotického vstupního portálu. Ve dvoře byla umístěna kašna navržená J. Švengsbírem.

V r. 1975 byla do zrekonstruované budovy umístěna některá galerijní pracoviště a postupně sem přešla i správa instituce, do té doby sídlící v budovách Západočeského muzea v Plzni. V současné době poskytuje budova prostor pro práci konzervátorů a tvoří potřebné zázemí galerie.